V úterý 28. listopadu 1989, kdy byl národ ještě v euforii z pátečního odstoupení komunistického politbyra v čele s Milošem Jakešem, si tehdejší ministr vnitra František Kincl zavolal do kanceláře náčelníka rozvědky Viléma Václavka. „Řekl mi, že nemůže jinak, ale že mě musí odvolat za svévolné jednání,“ vypráví Václavek, dnes jednasedmdesátiletý penzista.

Václavek, bývalý šéf rezidentury ve Vídni, který půl roku před sametovým převratem nečekaně stanul v čele normalizačních špionů, se porušení subordinace měl dopustit tím, že v pondělí 27. listopadu nechal z rakouského hlavního města na vlastní pěst dovézt do Prahy Zdeňka Mlynáře, významnou postavu pražského jara a signatáře Charty 77, který pobýval od roku 1977 v emigraci.

Odvolaný Václavek byl však druhý den zpět ve své funkci a Mlynář, přítel Michaila Gorbačova z moskevských studií, už nazítří promlouval z televizní obrazovky. Akcí Mlynář měl být zřejmě zčásti naplněn scénář, který už několik let připravovala sovětská tajná služba KGB. Další události nabraly ovšem jiný směr.

Vilém Václavek dvacet šest let poté sepisuje své vzpomínky a s některými z nich se podělil v rozhovoru pro Týdeník Echo. Částečně dávají odpověď na spekulace, nakolik se KGB pokoušela ovlivnit vývoj v Československu na konci 80. let a jestli v tom mohla být úspěšná. Líčení podplukovníka ve výslužbě Václavka jsme konfrontovali s dostupnými prameny i pohledem historika Pavla Žáčka.

Kdo bude dřív v televizi

Vše se seběhlo velmi rychle. O posledním listopadovém víkendu 1989 přišla do centrály rozvědky v pražských Kobylisích šifrovaná zpráva z vídeňské rezidentury, v níž se uvádělo, že Mlynář má zájem přijet do Československa. „Psalo se tam, že chce promluvit v televizi a vystoupit proti skupině kolem Václava Havla,“ tvrdí Václavek, jenž dal pokyn k tomu, aby Mlynáře přivezlo auto rozvědky do Prahy. O úsilí tajemníka ÚV KSČ z roku 1968 dostat se přes hranice se dozvědělo i ministerstvo zahraničí. Podle Václavka mu volal tehdejší náměstek ministra Evžen Vacek, že Mlynářův odvoz zařídí. „Řekl jsem mu, že to uděláme rychleji, a připomněl, že jde o čas, aby se Mlynář dostal co nejdříve do televize,“ říká Václavek. Podle jeho slov se snažil dovolat ministru vnitra Kinclovi, ten ale nebral telefon, a tak dal příkaz k dopravě hosta z Vídně sám.

Mlynáře dovezlo ještě týž den před půlnocí auto rozvědky. Spolujezdcem byl Tibor Vaško, jenž v 60. letech působil pod krycím jménem Vavrovský na rezidentuře ve Washingtonu, v roce 1971 byl na vlastní žádost z rozvědky uvolněn a v roce 1989 pracoval jako zástupce ČSSR v „Mezinárodním ústavu pro aplikované systémové analýzy“ (IIASA) v rakouském Laxenburgu. Vaško vezl Mlynáře i druhý den, tedy 28. listopadu, do budovy ÚV KSČ, kde jednal s nově zvoleným šéfem komunistů Karlem Urbánkem. Podle některých pramenů se měl Mlynář sejít také z expremiérem Lubomírem Štrougalem a oba partajníci prý emigrantovi nabízeli funkci ve vedení strany, zřejmě včetně té nejvyšší. Mezitím se s televizí dohadovalo Mlynářovo vystoupení, došlo k němu ovšem až další den a k nelibosti komunistů i rozvědky promluvil nejdřív z obrazovky k národu disident Václav Havel. Následující Mlynářův projev byl nevýrazný a davy očividně neoslovil, žádné otevřené výpady proti Havlovi a spol. v něm však nezazněly. Mlynář později před parlamentní vyšetřovací komisí popřel, že by nějaké vystoupení proti budoucímu prezidentovi sliboval. Když mu vyslýchající řekl, že o tomto plánu se zmiňuje také jakýsi „deník příslušníka StB“, Mlynář odpověděl: „To je absurdní.“

Jak už bylo řečeno, ministr vnitra nejdřív Václavka odvolal, druhý den to vzal – zřejmě na zásah premiéra Ladislava Adamce – zpět. „Viléme, pověz mi, co mám vlastně dělat?“ ptal se prý vystresovaný Kincl Václavka. „Ukázal jsem na Gottwaldovu bustu v jeho kanceláři a řekl: Musíš mu uříznout hlavu,“ vypráví Václavek. Zmatený ministr prý nepochopil jeho narážku na to, aby se zbavil ideologických dogmat a začal se pragmatičtěji orientovat ve víru doby, a ihned zavolal jednomu podřízenému, aby přinesl pilku. „K mému úžasu přede mnou odpilovali Gottwaldovi hlavu, protože si mysleli, že naznačuji, že tam má odposlechy! Nic tam tedy nenašli…“ líčí Václavek.

KGB: Máme rádi 1968

Jihlavský rodák Václavek získal v roce 1967 na pražské filozofické fakultě doktorát za práci „Otázky vymezení lidské podstaty“ a v témže roce vstoupil s krycím jménem Kainar do služeb I. správy SNB, tedy rozvědky. Prošel čistkami po roce 1968, působil jako špion v Bonnu a ve Vídni. V březnu 1985, kdy k moci nastupuje Gorbačov, se vyšvihl na zástupce šéfa I. správy. V té době už osobně řídil jednoho z nejcennějších agentů Východu v americké armádě, Clydea Leeho Conrada, který předal přes Václavka Moskvě strategické plány NATO v Evropě. V roce 1986 zase „Kainar“ pomáhal zajišťovat výměnu krtka v CIA Karla Köchera za disidenta Anatolije Ščaranského.

V září toho roku jel Václavek s náčelníkem I. správy Karlem Sochorem na poradu k šéfovi rozvědky KGB Vladimíru Krjučkovovi. „Větší část jednání proběhla mezi Krjučkovem a Sochorem mezi čtyřma očima. Po jednom za mnou přišel očividně zaražený Sochor. Krjučkov mu prý oznámil, že sovětské vedení se chce inspirovat pražským jarem 1968, rozvědka má navázat kontakt s jeho představiteli a pokusit se zapojit je do přestavby,“ tvrdí Václavek. „To u nás nemůže projít,“ prohlásil prý Sochor.

„Navázat kontakt s lidmi pražského jara ale může také znamenat infiltrovat je, získávat tam agenty,“ připomíná historik Pavel Žáček. Václavek tvrdí, že tak Krjučkovův vzkaz nepochopil. „Gorbačov se obdivem k roku ’68 později netajil,“ podotýká. „Nelíbil si mi ale nápad, že by něco takového měla dělat naše rozvědka, která se má starat o zahraničí. Říkal jsem si, ať ten záměr prosazují přes své agenty, kterých tu KGB jistě měla dost,“ dodává. Jestli pražská rozvědka přání KGB v té době vyhověla, prý ovšem neví. Několik týdnů po návštěvě z Moskvy totiž z rozvědky překvapivě odchází a téměř na tři roky se stává konzultantem ministra vnitra Vratislava Vajnara.

Byl za Václavkovým odchodem nějaký taktický plán Moskvy? „Kainar“ byl bezpochyby jejím oblíbencem. Vzpomíná třeba na to, jak si ho v květnu 1985, když byl na školení KGB, nechal k sobě zavolat pozdější náměstek předsedy KGB Viktor Gruško. „Informoval mě, že Gorbačov klade důraz na rozvědku, která má za úkol šířit jeho image demokrata, jemuž jde o odzbrojení. Takže mnohé články, které na to téma v zahraničí vycházely, měla na starosti KGB,“ říká Václavek.

Václavek tvrdí, že za jeho tříletou pauzou na ministerstvu žádné rafinovanosti nejsou. Odešel tam prý na vlastní žádost, protože se mu nelíbily byrokratické postupy v rozvědce.

„Přese mě to nešlo“

V květnu 1989 byl náčelníkem rozvědky jmenován Karel Vodrážka, Václavek se stal jeho zástupcem. Vodrážka ale 30. června nečekaně zemřel, údajně šlo o infarkt, a Václavek byl den po jeho smrti dosazen na uvolněné křeslo. „Vzal jsem to se skřípěním zubů. Ministr Kincl mi řekl, že budu jen pověřeným náčelníkem a že na mé místo budou hledat někoho, kdo bude přijatelnější pro ÚV,“ tvrdí Václavek. Ačkoli si nedávný předseda základní organizace KSČ na vnitru jakešovské vedení veřejně kritizovat nedovolil, to by ho stálo přinejmenším místo, v soukromí se „Kainar“ kritickými poznámkami netajil.

„Zklamalo mě třeba vystoupení Jakeše na aktivu ministerstva vnitra po 21. srpnu 1988, kdy kritizoval podle něj příliš mírný postup bezpečnosti proti demonstrantům. Otočil jsem se ke svému sousedovi v sále a řekl: To je konec socialismu,“ vypráví Václavek. Věděl totiž, že Moskva zavalená vlastními problémy přestává zkostnatělé politbyro v Praze podporovat, a nejen rozvědčíci v té době museli tušit, že nastává čas na změny. Výmluvné podle Václavka bylo, když mu sovětský spisovatel Julian Semjonov, autor Sedmnácti zastavení jara, v lednu 1989 během pražské spisovatelské konference na chodbě řekl, že „jde protestovat proti uvěznění Václava Havla“. Kam a jak údajný protest dopadl, se ale Václavek nedozvěděl.

V srpnu 1989 vedl „Kainar“ delegaci rozvědky, která – spolu s kontrarozvědkou StB – v Moskvě podepisovala novou dohodu s KGB. Její text ale ovšem příliš nenasvědčoval tomu, že by vanuly nové větry. Západ zůstával pro rozvědku hlavním protivníkem, „kontra“ měla i nadále bránit socialismus před „vnitřním nepřítelem“.

„Krjučkov, původně velký zastánce perestrojky, se překotných změn začínal obávat,“ míní Václavek. Přesto se podle jeho slov šéf KGB k němu před odletem na letišti přitočil a řekl: „Bylo by dobré, kdybyste se dostal blíž k Jakešovi.“ Jak tato slova Václavek pochopil? „Neupřesnil to, ale myslím, že chtěl, aby vedení strany víc komunikovalo s rozvědkou, podobně jak to bylo v případě Gorbačova,“ říká Václavek.

Dodnes se spekuluje o tom, nakolik rozvědka, jejíž lidé znali detailně, jako v té době málokdo, fungování svobodného světa včetně jeho ekonomiky a měli zkušenosti ze zakládáním účelových firem i přesuny peněz, připravovala přechod k tržnímu hospodářství, v němž by jistí vybraní jedinci měli lepší startovní čáru. A nakolik se to Sověti snažili ovlivnit ve prospěch Moskvy. Generál Gruško například Václavkovi při schůzce v roce 1985 řekl mnohoznačnou větu: „Zkušenosti rozvědky za Západu přenášejte do vnitřního života.“ Nebyl to skrytý pokyn k „privatizačnímu puči“?

„O tom nic nevím, přese mě nic takového určitě nešlo,“ hájí se Václavek. „Odmítal jsem použití operativních peněz, nechtěl jsem se nechat zavřít. Všechny finanční svazky z mého období se po roce 1989 zachovaly a nic nevysvětlitelného tam nebylo,“ tvrdí.

Jak se ten chlap jmenuje?

Paradoxně právě 17. listopadu 1989 ÚV KSČ rozhodlo, že „Kainara“ v čele rozvědky nahradí, na jeho místo měl jít Inocenc Šarman. V následujících hektických týdnech k tomu ale nestihlo dojít. Plán na záchranu socialismu v gorbačovském stylu, v němž možná měl hrát roli Zdeněk Mlynář, však také nevyšel. I když sám Václavek takový plán zpochybňuje. „KGB si od nás na Mlynáře sice předtím vzala telefon, ale myslím, že už také věděli, že to je passé. Sám Mlynář řekl Gorbačovovi v prosinci při setkání v Moskvě: Nejdřív jste nám zlomili nohy, a teď chcete, abychom běhali,“ vypravuje Václavek.

Několik dní po nepříliš povedeném vystoupení Mlynáře v televizi, přijel do Prahy šéf analytického odboru KGB Alexandr Šelenkov. „Tvrdě zkritizoval ÚV KSČ i rozvědku za působení v posledních letech, že prý jsme neudělali nic pro zlepšení situace v zemi. Vzal jsem si slovo a řekl mu: Vždyť vy jste tenhle model chtělil!“ vzpomíná Václavek. Šelenkov prý vzápětí prohlásil, že situaci v Československu už ovládají disidenti a „Moskva se prý postaví za Havla“. Později, v lednu 1990, kdy už byl Havel prezidentem, šéf „poradců“ KGB v Praze Lvov sondoval u Václavka, zda by Havel mohl při svých cestách v zahraničí „zdůraznit význam Gorbačova a pomoci zvýšit jeho prestiž“.

Ve funkci Václavek vydržel až do konce ledna 1990, poté byl konzultantem na ministerstvu vnitra a později sloužil u odboru policie zabývajícím se mezinárodním zločinem. V říjnu 1991 od policie na vlastní žádost odešel, pak zkoušel podnikat a živil se překládáním.

Jeho poslední zahraniční cesta v roli šéfa rozvědčíků vedla v prosinci 1989 do Moskvy, kde se připravovala nová smlouva s KGB, která byla podepsaná později v únoru už novým, nekomunistickým ministrem vnitra Richardem Sachrem. Před Vánoci 1989 Václavek do Ruska cestoval s nedávno dosazeným ministerským náměstkem Ivanem Průšou, který prý až na letišti při kontrole pasů zjistil, že šéf špionů, který se mu do té doby představoval jako Kainar, se ve skutečnosti jmenuje Václavek. „Rozčiloval se, že už mi nevěří a že se ve skutečnosti jmenuju určitě ještě nějak jinak,“ vypravuje Václavek. Náměstek nebyl daleko od pravdy: rozvědčík se narodil jako nemanželské dítě s příjmením Točík a teprve ve čtyřech letech přijal příjmení svého otčíma Václavka.

Během sedmi měsíců ve funkci náčelníka I. správy SNB podepisoval Václavek krycím jménem Kainar také všechny smlouvy a rozkazy. To nebylo na jeho postu obvyklé, šéfové rozvědek vystupovali oficiálně pod pravými jmény. „Ale když mi v létě 1989 řekli, že jsem tou funkcí pověřen pouze dočasně, říkal jsem si, proč měnit dosavadní zvyklosti. Možná jsou proto všechny rozkazy, které jsem podepsal, neplatné,“ uvažuje dnes Václavek.