Před rokem (22. května) v 86 letech zemřel Adolf Born. První posmrtná výstava, která byla na konci dubna otevřena v pražském Museu Kampa, představuje tohoto umělce a ozdobu české společnosti, jak ho máme nejraději – a jak je to snad jedině možné. Jako tvůrce originálního fantaskního světa, v němž se potkávají korpulentní dámy s gentlemany v buřinkách, kde si turecký sultán padá do náruče s rakouským mocnářem, usměvavá zvěř se plazí po liánách, podivné bytosti zírají z houštin, okřídlené ryby plují povětřím. Mach a Šebestová tam hledají sluchátko a tlustý kapitán Van Toch vyhlíží mloky. Tajemní mágové, mandaríni, dervišové, postavy z benátské commedia dell’arte putují po cestách, které nemají konce, protože vedou v krajinách imaginace.

Výstava Jedinečný svět Adolfa Borna začíná ukázkami jeho prací ze začátku 60. let, kdy tvoří litografie ovlivněné Jeanem Dubuffetem a především Paulem Kleem, k němuž měl z modernistů nejblíž. Jsou to divoká, jakoby dětská a neučesaná díla, tak odlišná od té pečlivosti a prokreslenosti, jimiž se vyznačuje bornovský zralý styl! Born je tehdy po třicítce a po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění. Rodák ze smíšené česko-německé železničářské rodiny z Českých Velenic, která od roku 1935 žije v Praze, tehdy ještě nenosí knír a je čerstvě ženatý. Má za sebou první ilustrace, v nichž nalezne své nejvlastnější místo, což je také dáno specifičností českého knižního prostředí: ilustracemi se v situaci, kdy neexistoval trh s uměním, mnozí výtvarnici živili, jen málokterý však dosáhne stavu, kdy ilustrace považujeme za rovnocenné s textem, byť jinak dokonalým: E. A. Poe, Karel Čapek, La Fontainovy bajky…

Born patřil mezi tvůrce šťastného typu. Jeho styl byl natolik suverénní, virtuózní, a zároveň bizarní a „surreálný“, že mohl existovat autonomně, jen sám pro sebe. Byl nepoužitelný jakkoli ideologicky, takže představa, že by mohl být nějak politicky využitelný či by na něj mohl být během dvaceti let normalizace (jeho nejproduktivnější období) činěn jakýkoli nátlak, byla těžko představitelná. Se skupinou přátel si vytvořil jakousi oázu nedotknutelnosti, která mu umožňovala klid a soustředění, ale také cesty do zahraničí, které ovšem bytostně potřeboval. Na výstavě jsou jeho půvabné kresby tuší z cest, na nichž s humorem a s velkou grácií zachytil charakteristický kolorit zemí spatřených: vedle milovaného Turecka a také Řecka je možné pokochat se výjevy z Benátek, Rakouska, Švýcarska, Holandska, Tchaj-wanu… Born byl vášnivý cestovatel, hédonista pozorování a ironický estét. Byl z těch šťastných, jimž jde vše od ruky, inteligence se u něj pojila s talentem a bravurou, v níž i manýra má punc výjimečnosti.

Byl by to však špatný pozorovatel, kdo by si nevšiml, že Bornův svět nebyl jen veselím kypící, bezproblémová rajská vidina zvířátek a postaviček. Právě v tom mumraji bytostí odevšad poznáváme jakousi melancholickou tóninu, která prostupuje celé jeho vyjádření. Vždycky v něm bude něco, co pozorovatele lehce pobaví, a zároveň jím lehounce otřese. Je to ta nezbytná dávka černého humoru, moralismu, grotesky, erotického dvojsmyslu, jíž jsou nasáklé jeho akvarely, kvaše, pastely i kresby tuší. Tahle schopnost vytvářet svět, ve kterém se cítíme dobře, a zároveň trochu trneme, líbí se nám v něm, ale není to líbivé a prázdně efektní, to je to, co Born ovládne s naprostou suverenitou a jistotou. A to až do konce: poslední akvarel dokončil doslova na prahu smrti, večer 21. května. Jmenuje se Nezvaní hosté k poslední večeři. V typicky bornovské přízračné atmosféře na něm vidíme starého mudrce v renesančním šatu, jenž na klíně drží skleněný pohár s tekutinou, do které strkají dlouhé sosáky létající ryba a okřídlený gryf a k němuž se sbíhají jakési boschovské kreaturky, před nimiž se zdá být učenec bezmocný. Jak to kdysi, v roce 1985, napsal a přednesl jeden z členů už zmíněné oázy: „… jsou to (Bornovy) obrazy, ve kterých poznáváme sami sebe, obrazy, které směšují jednou ranou banalitu s metafyzickou hloubkou, když spadnou šaty, tak na dně jeho karikatur zůstává slavnostní ticho ponaučení, že vlastně všechno je docela jinak…“ Ten, kdo Bornovi takhle rozuměl, se jmenoval se Bohumil Hrabal.

Adolf Born: Jedinečný svět
Museum Kampa, Sovovy mlýny. Praha. Do 30. července.