Od roku 1966 visí na domu přitisknutém ke staroměstskému kostelu svatého Mikuláše pamětní deska se štíhlou černou hlavou a českým nápisem, který sděluje, že se tu roku 1883 narodil spisovatel Franz Kafka.

Jak známo, je to trochu mystifikace. Dům, v němž se Kafka narodil, bývalá barokní prelatura Strahovského kláštera, sekularizovaná za Josefa II. a proměněná na činžovní dům, v němž si před několika měsíci najali pokoje novomanželé Kafkovi (svatbu měli roku 1882), byl stržen v roce 1897 a nový dům, na němž je ona deska připevněna, postaven pak v roce 1902.

Není to tedy ten dům, ale je to ono místo. Chtělo by se říct, tak je to u Kafky s lecčíms. Jeho rodný dům, ve kterém žil jen první půlrok života, se stal obětí asanace, té obrovské stavební likvidační akce, která v průběhu patnácti let zcela změnila ráz Starého Města. K plánu, který neměl, co se rozsahu týče, v Evropě obdoby, přistoupila tehdy už česká (Češi zvítězili díky změně volebního kvora právě v roce Kafkova narození) radnice několik let po Kafkově narození – návrhy padaly právě od roku 1883, konkretizovaly se koncem 80. let a asanační zákon byl přijat v roce 1893.

Pak se začalo bourat – a stavět. Bestie, jak napsal ve slavném pamfletu Vilém Mrštík, zvítězila. Až na několik historických staveb (především synagog) a části hřbitova zmizelo celé židovské město, ve kterém však již moc Židů nežilo – po zrušení ghetta v roce 1848 se většinou přestěhovali na lepší adresy, a do jejich domů se nastěhovala chudina – a také kriminální spodina. Výrazně se proměnila i podoba Staroměstského náměstí, které do té doby skutečně bylo uzavřeným rynkem – německy Altstädter Ring.

Kafkovo dětství a kus mládí se tedy odehrává na dohled obrovského staveniště, které zasahuje těsně do míst, kde jeho rodiče v rychlém tempu střídají jedno bydliště za druhým, ale nikdy se nevzdalují z okruhu základního staroměstského rajonu. Nikdy však také nežili v „ghettu“, vždy žili v prostředí, které bylo jazykově smíšené, přičemž oni sice patřili do německo-židovské střední vrstvy, avšak dvojjazyčnost u nich byla samozřejmostí: otec Kafka, u nějž ani židovství nebylo nijak hluboce prožívané, přešel na němčinu až v Praze a Franz uměl česky od dětství – učil se česky ve škole a rodiče mu ještě najímali českého chlapce ke konverzaci, takže pak ovládal češtinu dokonce dokonale, takže úvaha, že by třeba, pokud by mohl žít déle a zůstal v novém státě, psal třeba i česky, není úplně nesmyslná. I když je pravděpodobnější, že by během dvacátých let Prahu opustil a odstěhoval se do Berlína nebo Mnichova, o němž ostatně před válkou snil. Jak by to bylo po roce 1933, můžeme fantazírovat donekonečna – všechny jeho sestry však byly zavražděny v letech 1942 až 1943… Snad by Franz byl v té době už v Hollywoodu a psal tam scénáře…

Ale zpět do klidných časů, i když i ty jsou občas narušovány čímsi, co může připomínat pozdější tragédie: na podzim 1897, po zrušení tzv. Badeniho jazykových nařízení, řádí v ulicích česká lůza a Kafkovi, tehdy už usazení v Celetné ulici, prý raději týden nevycházejí z domu. Napětí se pak opakuje za tři roky při hilsneriádě a znovu v roce 1908. Praha je „polemické město“, jak to eufemisticky nazval Max Brod.

Vnitřní část Starého Města se středem na Staroměstském náměstí se stane v každém případě jevištěm první třetiny Franzova života, i když v jeho průběhu se už začne prodírat ven (vzdorovat „drápkům matičky“), a dalo by se říci, že vstupem do jeho dospělosti jsou velké prázdninové zahraniční cesty s Maxem Brodem (a jeho bratrem Ottou): v roce 1909 do Švýcarska a severní Itálie, přičemž zhlédnou přehlídku aeroplánu v Brescii, o čemž napsal pěknou knížku poslední žijící multikulturní Pražan Peter Demetz, a rok nato do Paříže, kde na Kafku ze všeho nejvíc zapůsobilo metro, neboť nic nebylo odlišnější od poměrů v jeho Praze než tento zázrak moderní doby.

Plavání je záležitost archaická

A právě tady, v roce 1910, končí první část třídílné biografie německého literárního historika Reinera Stacha Kafka: Rané roky. Kniha nedávno vyšla v českém překladu Vratislava J. Slezáka (po Mannově Začarované hoře další velký výkon tohoto překladatele) a byla už, stejně jako před pár lety v Německu, uvítána jako monumentální práce, která na pyramidu kafkovské literatury nasadila další kvádr, a to mimořádného rozsahu a tíhy. Čtenář té knihy může zase jednou poznat, co to je německá důkladnost a hloubka. (Autor vystudoval vedle germanistiky a filozofie také matematiku, což je na knize znát.)

Stach přitom nenapsal klasický životopis, nepostupuje ani přísně chronologicky, ulpívá někdy příliš na interpretaci a analýze jevů, které by se možná daly vyložit prostším způsobem: příkladem může být hlubinná pasáž o fenomenologii plavání, jež mělo pro Kafku bezpochyby velký význam, i když těžko říci, zda takový, jaký mu Stach přisuzuje: „Plavání je zkušenost archaická a dotýká se mimořádně hlubokých a převážně nevědomých zážitkových struktur: intenzivní, mnohovrstevnatý, a přesto realizovatelný výjimečný stav tělesný i mentální, v tomto ohledu srovnatelný jen se sexualitou.“

V této esejistické mnohoznačnosti a autorské výmluvnosti se pak občas ztrácí předmět vyprávění, tedy samotný Kafka, který by byl jistě překvapen, proč tak rád plaval. Nicméně úkol, který si Stach zadal, plní s teutonskou houževnatostí a obdivuhodně: proklubat se skrze celý vesmír Kafkových a kafkovských textů k plnosti jeho nadmíru složité osobnosti a tu vyložit jako lidský případ na pozadí dramatické doby, která bude vykreslena ve vší plastičnosti.

Takže zvláště v prvním díle, kde se ještě nemůže (a nemusí) opírat o výklad Kafkových textů, neboť on teprve začíná psát, provádí vlastně především psychologicko-historickou práci, při níž vychází z textů, které teprve budou napsány, a samozřejmě ze všech možných textů pomocných: z korespondence, pamětí Kafkových přátel, úředních záznamů, v míře u literárních monografií neobvyklé i u dobového tisku etc. Sám v rozhovorech říká, že není v jeho knize věta, která by nebyla podepřena nějakým faktickým materiálem, což nelze brát doslova, protože jeho sklon k jisté intelektuální předvádivosti je nesporný – ale v zásadě to platí. Stachův „raný Kafka“ je tedy hlubinným psychologickým portrétem mladého umělce na široce zabíraném historickém pozadí.

Zápas bez zápasení

A to je právě na Stachově knize nejzajímavější. Stálé prolínání historického s osobním, stále udržovaná pozornost na to, jak se duše dítěte a pak mladého člověka setkává, a tedy i utkává s okolím, které mu klade – ať již skutečné, nebo fiktivní a jen v jeho představách utvářené – překážky. Je to samozřejmě už mnohokrát popsaný děj a proces, ale u Stacha ho člověk čte znovu jako onen nikdy nezevšednělý „zápas“, v Kafkově případě vedený velmi jemnými a nenásilnými prostředky. Ostatně ani v první Kafkově rozsáhlejší próze, tedy v povídce Popis jednoho zápasu, jež složitě a v několika verzích vzniká v letech 1904 až 1905, není o žádném zápasu ani vidu, ani slechu. Ale tak to u Kafky chodí.

Neboť co je vlastně mladý Kafka? Především postupně se vynořující osobnost, narozená do rodiny, jejíž hlava, tedy otec Hermann, se stane modelem pro příkladný oidipovský komplex. Pověstný Dopis otci, který Kafka napíše (a neodešle) ale až v roce 1919, vrhá přitom matoucí světlo na otce i na prostředí rodiny, ve které vyrůstal. Reiner Stach přesně analyzuje, co by vlastně Kafka mohl otci vyčítat, a rozhodně to není nějaké uzurpátorství, natož despocie. Jejich míjení bylo osudové, ale také přirozené. Nemohli si rozumět, protože jejich konflikt měl kořeny v obecném generačním zápase, který nesváděl jen Franz Kafka. Ten navíc většinu vlastností zdědil z matčiny strany, od Löwyových: jistou odcizenost životu, introvertnost, snílkovství.

Stach mluví přímo o Kafkově „nenapravitelném nedostatku důvěry ke světu“. A tato základní indispozice se mu stala klíčem k interpretaci, kterou pak převádí do historického obrazu doby. Jaká to byla doba? V každém případě přelomová, byť se mohla lidem, na které zanedlouho čekala světová válka, jevit jako krásná a ztracená belle epoque. Je to doba nebývalého nástupu techniky, kdy se prakticky každý rok objevuje nový převratný vynález. Je to čas Edisona, prvních telefonů, telegramů, automobilů, aeroplánů a kinematografu. Kafka byl každým tímhle vynálezem fascinován a přitahován: kinematograf mu připadal jako úžasný vynález, ve kterém viděl médium budoucnosti, a kdy jen mohl, filmová představení vášnivě rád navštěvoval.

Ale mladý Kafka musel především chodit do školy (do roku 1893 do německé chlapecké školy v Masné ulici) a pak vystudovat Státní gymnázium s německým vyučovacím jazykem umístěné v zadním traktu paláce Kinských – Kafkovi bydleli v Celetné ulici 3, takže to měl pár kroků. Kafka tam obýval svůj vlastní pokoj, což bylo privilegium, které zdaleka nebylo běžné: Stach dokonce píše o „největším daru, který kdy Kafka v životě dostal“. Takže když otec Hermann často vyčítavě rodině, tedy především Franzovi, říkal, že si nedovede představit, v jakém žije luxusu – a stavěl to do protikladu se svými drsnými začátky –, měl de facto pravdu. Materiálně Franzi Kafkovi nikdy nic nechybělo, byť jeho spotřeba nebyla nijak enormní. Špatně si ale rozhodně nežil, i když po studiích chvíli trvalo, než se postavil na vlastní nohy. Vztah k penězům měl ale vždycky lehce přezíravý, stejně jako k jiným hmotným statkům. Také proto, že měl za sebou jistotu svého otce.

Vy krokodýle!

Ale jaké to byly vůbec školy? Nebyl to spíš soudní dvůr? ptá se Stach kafkovsky. Rakouské školy a gymnázia zvlášť byly instituce obzvláště vhodné budit strach a pocit, že před člověkem je neustála hrozba zkoušky, u níž jednou zkoušený konečně selže. Většina výuky sestávala dosud z mentorování a z povinnost naučit se nazpaměť předepsané penzum. Zkoušení zabíralo valnou část výuky a některé bylo drastické: Kafka prý někdy před tabulí při matematice i plakal… Jindy si zapomněl logaritmické tabulky (ale příklad by prý nevypočítal ani s nimi) a profesor ho poslal do lavice s krutým výkřikem: „Vy krokodýle!“ To vše, píše Stach opět kafkovsky, „zmrazovalo celý život v nestvůrnou a nezvládnutelnou zkoušku“. Tato úzkostná představa, že vše je jen dočasná etapa před další zkouškou, z Kafky prý vysávala jakoukoli iniciativu a zavalovala ho pocitem, že se blíží katastrofa.

Vzdor těmto zdrcujícím úzkostem však byl Kafka žákem s nadprůměrným prospěchem, premiantem po celá léta. Zvládl latinu i řečtinu, naučil se francouzsky tak, že mohl číst romány (ale když jedou s Brodem do Paříže, moc se francouzsky raději mluvit nepokouší, ostatně nemluví raději ani německy, nýbrž volí češtinu, jež Francouzům zní zcela exoticky – považují ji prý za čínštinu…).

Ale to jsme přeskočili až na konec prvního dílu Stachovy knihy. Mezi maturitou (1901) a 26. srpnem 1911, kdy s bratry Brodovými odjíždí na nejdelší výpravu svého života (Lugano, Stresa, Milán, Paříž), proběhne desetiletí, které Kafku formuje v mladého muže, a to rozhodně nikoli jen jako pasivní produkt okolností a vnějších vlivů.

Především Kafka vystuduje na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě práva, přičemž nejprve se zapíše na přednášky z chemie (!), germanistiky a dějin umění. Během studií pak kolem sebe vytvoří úzký kruh přátel, z nichž nade všechny vynikne vztah s Maxem Brodem, jemuž Stach věnuje možná více kritické ironie, než si zaslouží (filozof Walter Benjamin ovšem šel ještě dál, když v recenzi Brodova Kafkova životopisu napsal, že největší Kafkovou záhadou je jeho přátelství s Brodem).

Prvního října 1907 pak vystudovaný právník Kafka nastupuje do svého prvního regulérního zaměstnání, do pojišťovací firmy Assicurazioni Generali. Kafka již zcela jistě ví, že chce psát, ale zároveň si není jistý, jaký životní rámec si pro své psaní vytvořit. Sní o tom, že dá Praze vale a odejde nejraději někam hodně daleko, třeba za oceán. Kafkova životní situace, to nebylo žádné přežívání v temném, uzavřeném pražské ghettu, ze kterého nešlo uniknout. Jednak Praha nebyla žádným východním štetlem, ale rychle se modernizujícím městem Západu, jednak sám Kafka byl člověkem sice nerozhodným a „svébytně“ plachým, ale rozhodně žádným psychickým strašidlem, neschopným se o sebe postarat.

Naopak, v té době je Kafka lačný života v jeho nejrůznějších podobách – včetně samozřejmě erotických. Sám se později vykresluje téměř jako flamendr a zhýralec, který navštěvuje noční podniky a čas od času stráví noc s prostitutkou. To přitom kontrastuje s až obsedantní touhou svůj život „reformovat“, k čemuž hledá cestu v soudobých doporučeních ohledně zdravovědy a tělesné kultury vůbec. Kafka objevuje přírodu a pobyt na čerstvém vzduchu je mu nade vše. Cvičí mládí a pružnost zaručeně zachovávající cviky dánského cvičitele J. P. Müllera a nekonečně dlouho žvýká potravu podle návodu amerického dietika Horace Fletchera, což přivádí u společného stolu otce Hermanna k vzteku: nemůže se na žvýkajícího vegetariána Franze ani podívat a raději si skrývá tvář novinami.

Je to vlastně docela pestrý a společenský život, který ten génius osamocení a odcizení vede. S tím souvisí i rodinná okolnost, která ukazuje na otevřenost Kafkova prostředí: dva matčini bratři udělali podivuhodnou kariéru v dalekých krajích, přičemž ten, k němuž měl Franz bližší vztah, strýc Alfred, ředitel španělské železnice, de facto svému synovci místo v italské pojišťovně obstaral. Tím vyřešil jaksi kompromisně Kafkovu tendenci odejít z Prahy pokud možno co nejdál, a naplnit tak sen, nebo možná jen takové nezávazné snění, o němž psal své první lásce (nejspíše platonické) Hedwice Weilerové: „Mám takový sen, jak jednoho dne sedím v křesle v nějaké vzdálené zemi, hledím z oken kanceláře na pole cukrové třtiny či mohamedánské hřbitovy...“

Ve skutečnosti hleděl z oken své kanceláře na Václavském náměstí na střechy a věže Starého Města a kolmo pod sebou měl „závratný pohled světlíkem do dvora“. Když o svém prvním zaměstnání píše o pět let později Felice Bauerové, používá dokonce nezvykle citoslovce „fujtajfl“ a dodává, že „silnější, důslednější povaze“ by to „bohatě stačilo na téměř blaženou sebevraždu“.

Kafka nicméně volil rozumnější řešení: na počátku roku 1908 se přihlásil do dělnického kurzu a v létě nastupuje do Arbeiter-Unfallversicherungs-Anstalt für das Königreich Böhmen in Prag – Dělnické úrazové pojišťovny, sídlící na Poříčí 8.

Po dvou letech vzorného plnění pracovních povinností má být 28. dubna 1910 povýšen na koncipienta. Spolu se dvěma kolegy je pozván k prezidentovi pojištovny, pětašedesátiletému Otto Přibramovi, který jim touto audiencí místo formálně udělí. Kafka propukne v nezadržitelný smích, celé minuty se jeho tělo otřásá přívaly smíchu, který nemůže navzdory vší snaze zastavit. Vybíhá z kanceláře a následující dny se střídavě omlouvá a trne, jak záležitost dopadne. Prezident je však shovívavý a incident přejde bez písemného napomenutí. Je to především díky Kafkovým pracovním výkonům. Ty si bude plnit na výbornou, čemuž se nijak nepříčí skutečnost, že tím se zařazuje k typu lidí, kterých se děsil. Jak napsal, jak uměl jen on: „Odrazovým můstkem k veselí je poslední pracovní minuta.“

Už mu to začlo.

Reiner Stach: Kafka / Rané roky. Přeložil Vratislav Slezák. Vydalo Argo, 604 stran.