Předávání Oscarů jsem vždycky považoval za dost otravnou ceremonii. Nechápal jsem (a nadále nechápu), proč kvůli ní někdo dokáže ponocovat až do rána, násilím držet otevřená víčka, když na obrazovce defiluje všech osm nebo kolik oceněných v kategorii střih zvukových efektů, když je možné si dát v klidu šlofíka a ráno se podívat, kdo to teda vyhrál. Asi právě proto jsem teď pocítil potřebu se oscarového večera trochu zastat po tom, co se stal předmětem jaksi globálního výsměchu. A jistě právem, vyhlásit nejlepší film, nechat proběhnout část děkovných řečí a pak oznámit, že vlastně vyhrál jiný film, to se nepřihodí ani při vyhlašování vítěze té až druhé největší přehlídky koček domácích v katastru Kardašovy Řečice.

Ten skutečně mimořádný trapas se navíc stal v době, kdy je (nejen) americký veřejný život vynervovaný, přecitlivělý a přepolitizovaný. Donald Trump ho hned označil za důsledek toho, že všichni byli na Oscarech tak soustředění na politiku, až večer organizačně nezvládli. Po ceremonii následovaly v některých médiích a na sociálních sítích vševědoucné komentáře o tom, že film  Moonlight – příběh dospívání černošského homosexuálního hocha z ghetta v Miami – v těchhle časech politické korektnosti vyhrát prostě musel. Vezmu to popořadě.

Nemyslím si, že na letošních Oscarech byla politika přítomná výrazně silněji než jindy. Ano, Hollywood je co do politiky a postojů ve veřejné debatě téměř monolitní, a když si celebritní umělci začnou při předávání cen vylévat srdce a kolektivně se dojímat svou ušlechtilostí, může to pro diváka-outsidera být… poněkud vysilující. Ale letos se to na Oscarech dělo spíš v narážkách, dokonce by se dalo říct tlumených, alespoň většinou. A k tomu trapasu – to, že člověk z auditorské firmy, který stál u vchodu na pódium, popletl obálky, jistě nesouviselo s politickou situací. A zaslouží vyzdvihnout, s jakou grácií a velkorysostí obě skupiny filmařů – autoři a producenti chybně ohlášeného La La Landu a skutečného vítěze Moonlightu – tu trapnou a vysilující situaci zvládly.

A ještě k tomu Moonlightu – jistě to není přelomový film, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. Má ale taky nějaké výrazné přednosti (kamera, herecké výkony) a jakkoli shrnutí jeho tématu může působit jako esence politicky korektního školení, ten film nepůsobí vůbec vypočítavě nebo tezovitě. Ve srovnání s jinými snímky, které od Akademie dostaly cenu za nejlepší film, určitě nepředstavuje nějaké snížení kvality (možná jen další stupeň v trendu oceňování snímků, které nejsou dvakrát divácké). A z jakých důvodů pro ten film část mnohasethlavého sboru hlasovala? Jestli z respektu k jeho umělecké hodnotě, nebo z pocitu, že se to tak má? Nemám tušení. A ti, kteří se tváří, že v té věci mají jasno, taky ne.

Každý oscarový večer má nějaký ten svůj highlight. Ten letošní byl velice silný – vystoupení Violy Davisové, oceněné za výkon ve vedlejší roli ve filmu Fences. Davisová je skvělá herečka, asi by si zasloužila být oceněna za lepší film, ale to se na Oscarech děje často. Její děkovná řeč byla ale v tom dobrém slova smyslu oscarová, vystoupení ženy, která prožívá skutečně silnou emoci a je to na ní vidět, i přesto ale mluví zajímavě a k věci, snaží se říct víc než obvyklé floskule a daří se jí to. Jestli při jejím proslovu někdo uronil slzičku, ani trochu se tomu nedivím. Je to tak. Nakonec ty Oscary hájím. To jsem to dopracoval.