Co zavinil Jaroslav Hutka, dnešní sedmdesátník

Co zavinil Jaroslav Hutka, dnešní sedmdesátník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když je jasné počasí, je z návrší nad Plumlovskou přehradou přes hanáckou rovinu vidět na Kosíř, ten hanácké Mont Blanc, a ještě dál – až na zámek v Náměšti na Hané. Jako dítě jsem na Plumlovské přehradě trávil prázdniny a byl tam svědkem různých historických událostí, jejichž význam mi docházel až mnohem později.

Jedna, asi nejpamětihodnější, se odehrála v létě 1973. To mi bylo sedm let. Pláž, lze-li tomu tak říkat, hospody a okolí Plumlovské přehrady během několika dnů zalily máničky, vlasatci, hašišáci, prostě česká a moravská obdoba hippies. Byly jich stovky, možná tisíce, kluci a holky, vlasy, korálky, čelenky, seprané džíny a hábity, somradla, sandály, zvonečky, trsadla…  Bylo to velkolepé, jak když přitáhne obrovská pestrobarevná tlupa nomádů, a já svým dětským zrakem na to hleděl jako u vytržení. Pokojné obyvatelstvo, chataři a rekreanti byli naopak většinově zděšeni, a kdyby mohli, tak by se ozbrojili. Nejspíš přijely policejní posily z celé Moravy, matně si vzpomínám, že to několik dní vypadalo, jako by se nad přehradou vyhlásil výjimečný stav. Pak zase odtáhli a byl klid a milá a příjemná letní normalizace.  

Že tato dávná vzpomínka souvisí s Náměští a s Jaroslavem Hutkou, jsem se dozvěděl až o mnoho let později. Totiž v létě 1973 se měl konat v Náměšti na Hané pětidenní hudební festival, možná odložené rozloučení s československým „summer of love“, které se ze známých srpnových důvodů nekonalo. Nekonal se však nekonal ani festival, který byl na poslední chvíli zakázán. Prodáno už bylo však dvacet tisíc lístků a tisíce diváků, oněch hippie, do Náměště přijelo. Když se na místě dozvěděli, že je festival zrušený, přemístili se na Plumlovskou přehradu, jež byla poblíž. Bylo léto, měli prázdniny, semestr daleko, vzpomínám si mimochodem, jak chataři kroutili hlavou, když si vyprávěli, kolik je mezi nimi studentů.

A jak to souvisí s Hutkou, dnešním sedmdesátníkem? To už víme. Tehdy pětadvacetiletý Jaroslav Hutka, rodák z Olomouce (21. 4. 1947), tedy místní, napsal pro náměšťský festival píseň, kterou zná nyní skoro každý: „Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře.“ Měla se zpívat sborově na konci každého dne festivalu.

Jenže se zpívat nemohla a ty máničky ji nejspíš, když přitáhly na Plumlovskou přehradu, ještě neznaly. Naučily se ji v letech dalších a nakonec se ve statisícovém provedení zpívala na Letenské pláni 26. listopadu 1989, pár hodin poté, co byl Hutka propašován z ruzyňského letiště, neboť neměl vybavené vízum. Když pak celá pláň pěla ten dojemný a akorát tak správně naivní nápěv, pravděpodobně jen hrstka tušila, že se ta píseň jmenuje Náměšť, čímž chtěl autor udělat jeden zakázaný festival festivalem legendárním.

A pro mě osobně má tedy ta píseň také rysy legendy, vzpomínky na jedno dávné léto mého dětství, které tak obohatila ta invaze vlasatých pacifistů. Jestli byl mezi nimi tehdy Jaroslav Hutka, nevím, každopádně se jeho duch díky té písni tam někde projevoval. A předpokládám, že se navzdory tomu všemu marasmu usmíval, protože má pravdu, že nejkrásnější jsou usměvavé tváře. Tak, Jaroslave, vše nejlepší!