Pražský koncert britské umělkyně PJ Harvey byl velmi uspořádaná, organizovaná záležitost. Publikum se u vchodu do karlínského sálu Forum ukázněně seřadilo do předlouhé fronty a bez výraznějších projevů netrpělivosti vyčkalo, až bude postupně vpuštěno. Ocitlo se v moderně uspořádaném sále, u šaten to frčelo A i obsluha u baru byla svižná. Nebylo ani nutné někoho ušlapat, aby si člověk vydobyl svůj drink. Všecko na úrovni.

Větší část obecenstva ve Foru také tvořili lidé, kteří jsou zvyklí nějakou úroveň očekávat – pánové a dámy věkové kategorie 40+, kteří si v časech mládí užili svoje v tlačenicích na špatně ozvučených koncertech ve vydýchaných sálech, teď už si přece zaslouží něco lepšího. Ani v minutách před koncertem se nehecovali skandováním. Kulturní lidé, myšleno bez ironie. A minulý čtvrtek té kultury dostali skutečnou nálož (tady by se už stopa ironie našla).  

Vystoupení PJ Harvey bylo jistým způsobem dokonalé, úsporné a přesné – záměr byl každým okamžikem naplňován formou zřetelnou a přitom sofistikovanou. Charakterizovala ho strohost a promyšlenost, divadelnost. Jednoduchá, přesto výrazná světla. Devítičlenná doprovodná kapela, která v černých oblecích napochodovala na pódium za zvuku bubnů, připomínajíce tak… jak to napsat… sraz veteránů jisté polovojenské mládežnické organizace.

Mezi hudebníky i výrazné individuality jako Mick Harvey, John Parish, Jamie Johnston… Na scéně se ale dokonale podřídí, nevyčnívají, stávají se součástí hladce běžící mašiny, která jejich jednoduché, až rudimentární party skládá do členité vrstvy tónů a rytmů, trochu jako kdyby vystupoval nějaký velmi poučený orchestr Orffových nástrojů.

Ten zástup sošných pánů ovládá jedna žena, hvězda večera s trochu odbarvenými havraními vlasy, krásným hlasem, na němž se čas nijak nepodepsal. Ladně mezi nimi proplouvala, jakoby v inscenovaném střetu mužského a ženského principu. Podobným dojmem působil i častý dialog sólistky a znělého mužského sboru. Tímhle způsobem byly předváděny především písně z posledního alba PJ Harvey Hope Six Demolition Project.

Napsala je pod dojmem z cest po různých zmučených místech – Kosovu, Blízkém východu i deprivovaných částech USA. Témata těch skladeb často jsou v – opět promyšleném – protikladu k energickému zvuku. Zpívá se o strádání bezbranných, ale tančit by se na to dalo. Taky koncept svého druhu.

To album natáčela PJ Harvey v londýnské galerii, návštěvníci ji při tom mohli sledovat. Asi platí to, že okolnosti počátku nějakého díla (nejenom uměleckého) se do jeho výsledné podoby otisknou, určí ji. A koncert ve Foru na mě skutečně působil jako instalace v galerii, kterou sleduji přes sklo a je nějakým způsobem trefená. Zároveň ale působí jako výtvor odněkud z vyšších sfér kulturního provozu, příklad středostavovského umění dneška.

S přiměřeně osobitou estetikou, s přiměřeným vším. Instalaci v galerii člověk sleduje pár minut, tahle vyžadovala pozornost o dost delší. Neodměňovala ji ale prohloubením zážitku, spíš čím dál výrazněji vystupovala na povrch kultivovaná plytkost toho všeho. Někdo hledá inspiraci na místech plných hrůz, tak je projede, všechno to sepíše a vyjde z toho ekvivalent fotky, která by se dobře vyjímala na World Press Photo. Ukazuje něco hrozného, elegantně to estetizuje – v případě PJ Harvey do popsongu, z nějž čouhají vysoké ambice, ale nakonec může působit až konvenčně, chtěně. PJ Harvey přitom bývala cokoliv, ale ne chtěná. 

Dřív mi přišla legrační ta figura stárnoucího fanouška, který se dostaví na koncert známé kapely, ohrnuje nos nad jejími novými kusy a ožije až na konci, kdy se dočká nějaké té staré pecky. Minulý čtvrtek jsem byl jedním z nich. Když PJ Harvey a její kapela spustili Down by The Water a To Bring You My Love, něco se stalo, o něco najednou šlo, dokonce možná o život. Z pódia promlouvala  skutečná síla, ne společná nostalgie diváků i umělců, promlouvala z nějaké nebezpečné hlubiny. V Down By The Water zpívá PJ Harvey o smrti jednoho dítěte.

V písni Wheels z posledního alba, jež byla na koncertě také předvedena, jsou těch mrtvých dětí tisíce. Nebyla to ona, ze které by zazněla opravdová hrůza, život ve vší jeho děsivosti. Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika, měl ve čtyřicátých letech říci Stalin. Univerzální pravda to tedy není, ale na pražském koncertě PJ Harvey ta generalissimova poučka platila.  

PJ Harvey, 13. října, Forum Karlín, Praha.