Lidé mají přirozenou tendenci vyhledávat ty informace, které potvrzují jejich předsudky. Občas je to ovšem tak průhledné lhaní si do kapsy, že to ani není hodno psychologických termínů jako „konfirmační zkreslení“ či „motivované poznání“ – sem patří třeba známé tvrzení Zdeňka Škromacha, že dluhy se nemusí platit. Místopředseda Českomoravské komory odborových svazů a člen vládní komise pro úpravy důchodů Vít Samek nedávno pronesl něco podobného. V rozhovoru na Aktuálně.cz Samek vyjádřil plnou důvěru v to, že náš penzijní systém nestojí před nutností žádných dramatičtějších změn, že postačí tak jako dosud průběžné korekce.

Ty dosavadní průběžné korekce spočívaly ve zvyšování věku odchodu do důchodu, což nebylo dvakrát populární. Jinou myslitelnou průběžnou korekcí průběžného systému je zvýšení odvodů na důchodové pojištění. A když premiér Sobotka nedávno vysvětloval, proč je třeba rozdrtit vzpouru několika poslanců kolem Milana Urbana, kteří hlasovali pro snížení spotřební daně z pohonných hmot, argumentoval mimo jiné tím, že by chyběly peníze na zvyšování důchodů. Jak je tedy vidět, ty průběžné korekce mají svá politická omezení.

Ale to není to nejpodstatnější. Vít Samek si je jist budoucností důchodového systému, protože na hlavní bariéru, na niž naráží, totiž na demografický vývoj, má svůj názor: demografické prognózy se mýlí ve věci imigrace. „Nepřijímám totiž často používaný axiom, že Evropa postupně vymře,“ říká Samek. „Národní populace sice bude menší, ale vliv migrace se znásobí.“

Teorie, které bortí statistiky

Je to názor slýchaný v různých obměnách: problémy stárnutí populace vyřeší imigrace, případně také v opačném gardu: potřebujeme imigraci, aby vyřešila problém stárnutí populace. Jenže leccos nasvědčuje tomu, že se to s tímto názorem má podobně jako se Škromachovým teorémem. Ten byl taky v Evropě dost rozšířený – politici a veřejnost ho většinou nedeklarovali takto otevřeně, zato mlčky prozrazovali svou víru v něj svou fiskální politikou. Dokud je dluhová krize nepřiměla protřít si oči. Imigrační domněnka na svou krizi eurozóny teprve čeká.
Podobně jako s dluhovou krizí, odborníci dávno vědí, že optimistická teze neplatí. Německý demograf Gerhard Heilig spočítal, že k tomu, aby se zastavilo stárnutí německé populace, muselo by se do Německa v příštích 90 letech přistěhovat 261 milionů lidí. Německo mělo sice v minulosti poněkud jiný demografický vývoj než my, ale dnes má podobnou porodnost (1,45 dítěte na ženu u nás vs. 1,38 v Německu). Německo má 82 milionů obyvatel, Česko deset – vydělením 261/8 si lze udělat rámcovou představu, kolik by se muselo přistěhovat lidí k nám. Ano, skoro 33 milionů.

Tyto výpočty jsou ovšem založeny na předpokladu, že imigranti, Samkovými slovy, „budou dotovat náš důchodový systém“, stačí prý „jen zajistit jim práci“. To si tedy úřady práce máknou. Výpočty rovněž předpokládají, že imigranti si neosvojí naše civilizační vzorce a nezačnou v další generaci plodit tak málo dětí jako my, což je velké ale.

Ovšem jako na zavolanou tento týden Eurostat zveřejnil statistiku o integraci přistěhovalců. Zjišťoval míru participace na pracovním trhu (to je podíl ekonomicky činných včetně lidí hledajících práci na obyvatelstvu), zaměstnanost a nezaměstnanost u různých skupin obyvatel – domorodého obyvatelstva, migrantů z jiných zemí EU a migrantů z nečlenských zemí. Výsledky na první pohled představují značnou komplikaci pro Samkovy představy. Ukazuje se totiž, že, zjednodušeně řečeno, přistěhovalci pracují méně než domorodci. V různých kategoriích a v různých zemí jsou rozdíly. Průměr neplatí pro vnitrounijní migranty – ti mají zpravidla vyšší míru participace než domorodci. Je to logické: Poláci či Litevci odcházejí na Západ pracovat a je jich současně daleko víc než řekněme britských důchodců stěhujících se za sluncem do Provence. Ale míra participace domorodců je v průměru vyšší než u migrantů z neunijních zemí, tedy skutečných přistěhovalců. A co víc, rozdíl narůstá. „Rozdíl v míře participace na úrovni EU mezi migranty – neobčany EU a národní populací spolu s mobilními občany EU v roce 2013 opět vzrostl,“ praví se ve zprávě. Podobné, jen markantnější rozdíly vykazuje míra zaměstnanosti a míra nezaměstnanosti. Zaměstnanost domácích činila v průměru 68,9 %, zaměstnanost vnitrounijních migrantů 70,7 % a zaměstnanost přistěhovalců jen 56 %. Brutální jsou rozdíly u nezaměstnanosti: u domorodců 9,8 %, u přistěhovalců mimo EU 20,1 %. Přistěhovalci tedy jsou méně ekonomicky aktivní a ti, kteří chtějí či mohou pracovat, shánějí zaměstnání hůře. Jinými slovy nevydělávají na naše důchody.

Dnes možná, za dvacet let sotva

Pan Samek si jistě všimne, že Česká republika patří k zemím, které průměrnému trendu neodpovídají. Cizinci jsou u nás ekonomicky aktivnější než my Češi, mají vyšší zaměstnanost a stejnou nezaměstnanost jako my. Ovšem ve kterých zemích je to podobné? V Polsku, Lotyšsku, Litvě, Slovensku, Slovinsku, Maďarsku, Lucembursku a Irsku. Tedy téměř výhradně v úspěšnějších postkomunistických zemích; na Západě je takové jen dynamické Irsko (Lucemburskem nemá pro jeho specifičnost asi smysl se zabývat). Umíme si představit, co se za těmi čísly skrývá: ukrajinští dělníci, ruští podnikatelé, západní manažeři – ti všichni sem začali relativně rychle a – co je důležité – relativně nedávno přicházet. Takže stačí, aby dosavadní trendy pokračovaly, ne?

Jenže to bychom se nejdřív měli podívat na trendy ve vyspělých západo- a severoevropských zemích. Proč? Protože k jejich sociálně-ekonomickému modelu směřujeme, ony jsou naše budoucnost (jihoevropský sociální model je poněkud jiný). A protože ony si o imigraci před dvaceti třiceti lety říkaly totéž co dnes my.

„V zemích s vysokou mírou participace u domorodého obyvatelstva, jako je třeba Švédsko (86,7 %), Dánsko (82,7 %), Nizozemsko (82,1 %), Estonsko (80,7 %), Británie (80,6 %), Německo (80,6 %), Lotyšsko (80,1 %), Rakousko (80 %) a Finsko (79,5 %), lze najít velké rozdíly mezi participací neobčanů EU, jež se pohybuje na středních a nízkých hodnotách (například v Holandsku 61,8 % a ve Finsku 66,6 %), zatímco míra participace mobilních občanů EU patří k nejvyšším v EU,“ uvádí se ve zprávě Eurostatu. Podobný obrázek dávají údaje o zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Největší rozdíly jsou ve Švédsku (zaměstnanost domorodců vs. přistěhovalců činí 81,3 / 70,9 %, nezaměstnanost 5,3 / 18,9 %) a v Nizozemsku (70,7 / 50,5 %; 5,3 / 14,1 %). I v Británii, kde politici jako nikde jinde dlouhá léta vtloukali občanům do hlavy, jak moc potřebují přistěhovalce, je zaměstnanost přistěhovalců mimo EU o 13 % nižší a nezaměstnanost o 3 % vyšší než u rodilých Britů. Za zmínku také stojí velké rozdíly mezi situací mužů a žen u přistěhovalců.

Všechny ty rozdíly jsou v mnoha zemích tak velké, že vypovídají už o dvou společnostech se zcela rozdílnými návyky a očekáváními. Imigranti – část imigrantů – důchodový problém neřeší, naopak se sami stávají sociálním problémem.

Když se řekne Švédsko, cosi si představíme – design, Bergmanovy dušezpytné filmy, konkurenceschopnou ekonomiku a sociální stát přežívající díky vysoké pracovní morálce. To si ale představujeme to první Švédsko. To druhé je jiné – ekonomicky i kulturně a ovšem etnicky. Přistěhovalce začala nejprve od 50. let nasávat nenasytná rostoucí západoevropská ekonomika. Jenže nasávání pokračovalo dál, i když v 70. letech ekonomika přestala být nenasytná po zaměstnancích. Zahraniční pracovníci, kteří se podle původních představ měli vracet, zůstávali a pracovní povolení jako hlavní způsob přistěhování vystřídalo sjednocování rodin či azyl; potřebu pracovních sil jako zdůvodnění vystřídala potřeba záchrany důchodových systémů. Je to houževnatá fikce. „Jednou z nejpozoruhodnějších statistik v historii evropského přistěhovalectví je, že počet cizinců žijících v Německu mezi léty 1971 a 2000 plynule rostl – ze 3 milionů na 7,5 –, ale počet zaměstnaných cizinců se nehnul. Tvrdošíjně zůstával na dvou milionech. V roce 1973 bylo součástí pracovních sil 65 % přistěhovalců v Německu, v roce 1983, o deset let později, už jen 38 %,“ napsal Christopher Caldwell v knize Úvahy o revoluci v Evropě.

Uprchlíci z Afriky nebo asijské důchody?

Samek je nejen těmito poznatky nedotčený, ale naopak spřádá vize, jež předpokládají nějakou alternativní politickou realitu. „Už dnes jsme konfrontováni s tím, kolik lidí se například do Evropy z Afriky tlačí přes jih Itálie. Evropská unie nemůže přitom nechat tento problém jen na Italech, časem třeba přijme kvóty pro jednotlivé členské státy na podílení se na péči o tyto ,uprchlíky' z Afriky. Stejně tak si nedovedu představit, že přelidňující se Asie bude přihlížet tomu, jak ,vymírá' velký životní prostor v Evropě,“ říká třeba. Zaprvé afričtí uprchlíci nepředstavují čísla, jež by mohla vytrhnout důchodový systém. Zadruhé se všechny dosavadní české vlády pokusům Itálie zavést tyto kvóty na péči bránily, kterážto politika se nesetkala s odporem ani u voličů, ani u opozice. Nevšiml jsem si, že by se Samek někoho ptal, zda to chce změnit. A jeho formulace o tom, že Asie nebude přihlížet, nějaké ptaní se předem vylučuje. V takovém případě by pak už ovšem nějaký český důchodový systém nebyl naší starostí.

Závěr z toho je jednoznačný. Propíchnout lež o tom, že s důchodovým systémem se nemusí nic dělat, protože ho vyřeší imigranti. Nerezignovat na reformu důchodů a po zdvořilé pauze vynucené tím, že ČSSD na slibu zrušit Nečasovu a Kalouskovu reformu založila volební kampaň, se k ní vrátit. Přemýšlet nad propopulační politikou, jež je sice primárně věcí kulturní, ale studium zkušeností například z Francie by mohlo napovědět, že porodnost zvýšit lze.