Nejde jen o trapnou, banální záležitost, se kterou se člověk v politice čas od času setkává. Co se ve středu odehrálo ve sněmovně, může posloužit za jakési znamení doby.

Konkrétně byly definitivně ze stolu shozeny dva vládní návrhy zákonů, první o ochraně památek, druhý o kariérním řádu ve školách. Oba mohly významně změnit veřejnou praxi a zvláště zákona o památkách je třeba litovat. Navrhoval několik užitečných nástrojů, s jejichž pomocí mohli občané a radnice zabránit devastaci cenných staveb třeba tím, že je nechali prohlásit za památky místního významu, případně vyvlastnit, pokud je majitel nechal záměrně chátrat. Kariérní řád byl přinejmenším pokusem, jak kontrolovat výkony učitelů, když už žádají, nutno přiznat, že oprávněně, o desetiprocentní zvýšení platů.

Kromě vyvolání pozdní lítosti mohou obě neúspěšná hlasování posloužit jako přesvědčivý argument kritikům současných demokratických poměrů, kteří považují parlament v mnoha ohledech za zbytečnou instituci, kde se jen žvaní a nic nedělá. Skutečně, při hlasování o zákonech, které úředníci připravovali několik let, se mnozí poslanci ani neobtěžovali přijít, u památkového zákona jich nepřišlo sedmatřicet, u toho druhého celkem šestašedesát.

Obvyklí kritici demokracie ovšem musí mlčet, protože nejhorší účast při hlasování měla obě „nová hnutí“, která se prezentují jako zdravá alternativa vůči „tradičním stranám“. Poslanců ANO v průměru chyběla třetina, jejich kolegů z Úsvitu polovina. Jejich vstup do sněmovny tedy tolik kritizovanou docházku jenom zhoršil.

ČSSD proti lidovcům, ANO proti všem

Nápadnější je rozpad vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Zákon o památkách předkládal ministr kultury Daniel Herman z KDU-ČSL, pro jeho zamítnutí však hlasovala takřka polovina sociálních demokratů a rozhodující tři hlasy dodali Babišovi lidé. Kariérní zákon náhradního ministra Stanislava Štecha pomáhali pohřbít skoro všichni poslanci dvou dalších koaličních stran.

To je možné vykládat, že se lidovci pomstili sociálním demokratům za jejich podraz s památkami, ANO se pak po odchodu svého šéfa z postu ministra financí už otevřeně chová jako opozice. Destrukci nezabránilo ani to, že oba zákony jsou součástí koaliční smlouvy i vládního programového prohlášení. Soudržnost koalice opravdu není veliká a tím se otevírá nejen otázka, jak vlastně chtějí její lídři domluvit státní rozpočet.

Varovný je především celkový obraz, který z příběhu vyplývá. Zdá se, že ukazuje rozpad exekutivy i zákonodárné moci. Teoreticky je možné, že ještě nějaký zákon či jiné vládní opatření projdou, to však jen v případě, že příslušní lobbisté obejdou dostatečný počet poslanců či ministrů a účinně na ně zapůsobí. Jinak už je možné na popis současných událostí použít větu, že v České republice nikdo nevládne. Kdyby chtěla nějaká cizí mocnost obsadit zemi a kdyby záleželo jen na Češích, tak by s tím měla opravdu snadnou práci.

Pět měsíců bez koalice

Není v této chvíli hned nutné odsuzovat představitele vlády a koalice za neschopnost či zlý úmysl. Spíše si neuvědomili, že před nimi stojí úkol, který předchozí vlády nemusely řešit. Sobotkova vláda byla svého druhu velkou koalicí, jejíž dva hlavní účastníci se ve volební kampani stali nepřáteli na život a na smrt.

Tato animozita se přirozeně přenáší do jednání o zákonech, likviduje akceschopnost exekutivy a umožňuje jakékoli silnější lobby zablokovat libovolný vládní záměr. To je přece jen rozdíl od minulých dob, kdy hlavní vyzyvatel ve volbách přicházel z opozice a vláda mohla přes veškeré předvolební konflikty nerušeně fungovat tak, jak se v předchozích letech naučila.

Vypadá to, že Česko nemá přinejmenším od květnového konfliktu mezi ČSSD a ANO vládu schopnou nést za něj odpovědnost. Nepodařená hlasování vlastně ukazují užitečnost parlamentu, který na tento povážlivý fakt upozornil. Nedlouho před svým rozpuštěním však už nemá sílu problém řešit.

Pokud něco neexistuje, člověk si toho obvykle nevšimne. Teď díky sněmovně víme, že prožíváme minimálně pětiměsíční období bez vlády, kterou by držela koaliční dohoda. V nejlepším případě může zvládat běžnou agendu a o nic nového se nepokoušet. Tento stav je možné označit za výpadek demokracie, a dokonce za její určité ohrožení, které přišlo dříve, než kdokoli čekal, tedy po případném vítězství autoritářských stran a hnutí ve volbách. Od této chvíle se naděje na obnovu či revitalizaci demokratických poměrů musí upínat k říjnovým volbám.