O předčasně zesnuvších se konejšivě říkává, že zůstali „věčně mladí“. Jako kdyby to byla nějaká veliká výhra, být už natrvalo uvízlý v časné fázi života, kdy lecjaká součást organismu sice funguje třeba až překvapivě dobře, mysl a duše ale mohou být rozbolavělé a zmatené, třeba proto, že ještě nenašly způsob, jak odstínit to, co je ve světě i v nich temné a zlé, model koexistence, který často bývá v mnohém kompromisní.

Rokenrol má těch mladých a mrtvých celou galerii. Všechny ty legendy dávných dob od Briana Jonese po Johna Bonhama či Kurta Cobaina, někdy až hagiograficky oslavované jako padlé v hrdinném boji s protivníkem k nepřemožení, upjatým nepřejícným světem, jejž dokázali s rebelskou grácií poslat do háje. Zapláli a rychle shořeli, místo aby se životem tupě vlekli až na konečnou v nemohoucnosti stáří, předvedli rychlou a intenzivní sebezničující jízdu. Nějak tak. O Ianovi Curtisovi se ale taková pohádka vyprávět nedá, i když je v té „galerii padlých“ jedním z nejmladších ‑ bylo mu necelých čtyřiadvacet, když se zabil. V pondělí 18. května od toho dne uplynulo 35 let.

Uzavřené v jedné fázi lidského života

Frontman anglické kapely Joy Division byl jednou z nejdůležitějších postav vývoje pop music od 80. let dál, přestože si vybral smrt ještě v době, kdy jeho skupina pořád byla na začátku, zpíval jen na dvou albech a vydání toho druhého se už nedožil. Definici vzdorného rokenrolového nadsamce, jenž stojí v opozici vůči světu kolem a jeho výstřelky ho nakonec zničí, nenaplňoval, vlastně ani v nejmenším. Ale taky zůstal „věčně mlád“, nakrátko ostříhaný kluk v tmavé košili. Těch několik písní, které stihl nahrát, zůstává pozoruhodně živých. Není moc kapel, které ovlivnily zvuk hudby přelomu století i současnosti víc než Joy Division (a New Order, jak se zbytek kapely přejmenoval po Curtisově sebevraždě).

O hudební dědictví ve smyslu tvůrčích a interpretačních postupů ale až tolik jít nemusí. Otisk těch Curtisem zpívaných písní v životě posluchače může být a bývá trvalejší, než je tomu u skladeb jiných skupin, které obdivoval v čase dospívání. Z nich se postupem času staly jakési suvenýry, jejichž pomocí jeden evokuje ztracené roky, dávná setkání a mejdany, minulost, která se s odstupem může zdát barevnější. Curtisem zpívané písně ale pořád patří do přítomného okamžiku a zůstávají v něm živé, nervní jako jejich epileptický interpret, a taky mrtvé či ke smrti směřující, zvadlé do krásna.

Málokteré dílo vyjádřilo určitou podobu „mladého“ stavu ducha tak přesvědčivě jako písně Joy Division, málokteré je tak uzavřené v jedné fázi lidského života. Nezpřítomňuje ale mládí jako sentimentální utěšenou vzpomínku, spíš tichý soud, Curtisovými slovy „dotek z dálky“, připomínku citlivosti časem otupělé nebo poztrácené. Vyvolávají „mladého ducha“, který v něčem postrádá energii, není připravený cosi rozjet, a když už by nic jiného nešlo, aspoň vystrčit na svět v pohrdlivém gestu prostředník. Mladík, jenž je zpívá, jako kdyby zažíval opačnou situaci, svět ukazoval prostředník jemu, uzavřel mu všechny cesty, nechal ho v izolaci na nějakém hodně temném místě, kde se dočasné východisko dá najít jenom v přiznání marnosti a troše krásy.

Krása marnosti a izolace

Rychlost hoření se v Curtisově životě projevovala jinak než zničujícím nasáváním krajních životních zkušeností, ale až nepochopitelně uspíšenou cestou tvůrčí. Čtyři roky stačily, aby se svojí kapelou dospěl od prvních kontaktů a nesmělých pokusů k dosažení zvuku, který byl jaksi definitivní a zároveň jenom jejich, jednoduchý (spíš zdánlivě), a přesto vyčerpávající, cokoli dalšího jako kdyby mohlo být už jen navíc. K jejich druhému albu Closer se nedá nic dodávat, těžko by se na něj asi navazovalo, kdyby Curtis zůstal naživu. Možná by bylo zbytečné se o to pokoušet, jejím organickým pokračováním je ticho, spěje k němu.

Vůbec první píseň Joy Division, kterou jsem kdy slyšel, byla Heart and Soul; stalo se na poslechové diskotéce na Rychtě, bylo mi tehdy šestnáct. Pamatuju si ten zážitek novosti a cizoty, které vystřídalo okamžité napojení, když ve svém závěru skladba přes drobné crescendo kytary dospěje k tragickému dramatickému efektu, říkal jsem si: Tuhle hudbu přece znám, už jsem ji musel slyšet. Mohla za tím být generační blízkost nebo jistá podobnost životní zkušenosti. Dospívající kluk v tehdejší Praze mohl sám sebe vidět uvězněného ve světě, který pro něj nemá perspektivu, za fraškovitými a únavnými projevy režimu šla vnímat i jakási netečná a drtivá síla, nakročená do věčnosti, zatímco to krásné se zdálo rozpadat a mizet. S takovým pocitem musela rezonovat hudba, prodchnutá jistotou izolace, nemožností naplnění, přesvědčení, že je nutné to všechno přijmout, aby ze sebe člověk mohl vydat něco smysluplného. Jenomže hudba Joy Divison není nějak dobově podmíněná, proto taky přežívá nezatížená, čitelná pro každého, kdo v určité době zakusil smutný magnetismus propasti.

Rockový koncert bývá místem nějaké pospolitosti sdílení, je to taky tělesná zkušenost, mezi lidmi namačkanými jeden na druhého, někdy taky v objetí. Vystoupení Joy Division jsem neviděl, nedokážu si ale představit, že by mělo i takový rozměr. Spíš člověk pod pódiem v duchu vidí dav zhypnotizovaných osamělců. Mladík za mikrofonem se dívá kamsi přes jejich hlavy, údy se míhají v úporném pohybu, o němž jako kdyby ani nevěděl a který může přejít do epileptického záchvatu. Nese ho hudba, tichá i mohutná, vždycky ale netělesná, poznamenaná absencí kontaktu nebo vůbec jeho možností. Její vrcholy nejsou orgasmické, spíš v nich s jakýmsi potemnělým majestátem dopadá pěst osudu, láska přináší jistotu rozdělení. Skutečně splynout je možné jen se smrtí, tím dvojčetem lásky, možná k ní je ten pohled z pódia upřený, k nějaké představě stinných krajů, kam se lidé odeberou, až se „těla zbudou“.

Dosáhl jí rychle, existují proto všelijaká vysvětlení – rozpad manželství a vůbec zmatek v osobním životě, deprese, zhoršující se nemoc a s tím související vyčerpání, které mohlo činit představu rostoucího koncertního zápřahu těžko snesitelnou, samota… Může to být všecko pravda, asi je. Ta hudba, jež zůstala, jako by ale všechny ty v něčem uklidňující interpretace znejisťovala, zpřítomňovala sílu tragédie, která z jednoho obvyklým způsobem smutného osudu vytvoří monument měřítka snad až nadživotního.