Konspirační myšlení je dnes velké téma – politologové a mediální analytici se zabývají jeho vzestupem, způsoby, jímž třeba může ovlivnit volby nebo jak jeho „mainstreamizace“ ovlivňuje obsah sdělovacích prostředků. Pro lidi, kteří mu propadli, jsou konspirační teorie předmětem horečného sdílení, výměny „poznatků“. Jeho kritikům jejich výlevy mohou přinášet neutuchající proud legrace. Jenomže konspirační myšlení je vážná věc, nejenom kvůli svým celospolečenským dopadům. Lidem, kteří mu propadli, se asi nežije snadno. S člověkem to přece musí ledacos udělat, věří-li třeba, že svět je ovládán všemocnou klikou vyznavačů satana, že na zdánlivě nevinných místech (v seriálu Simpsonovi například) vědoucí osoba nalézá ďábelská poselství, že se každý den lidem na hlavu sypou chemikálie rozprašované z letadel, že všechno směřuje k nějakému kataklyzmatu až nadlidských rozměrů a směřuje to tam rychle.

Děsivou ilustrací toho, kam může člověka neochvějná víra v tenhle ďábelský svět přivést, je příběh amerického válečného veterána a filmaře samouka Davida Crowleyho, který na konci roku 2014, v devětadvaceti letech, zastřelil svou manželku Komel, pětiletou dceru Raniyu a pak i sebe. Zároveň v jeho osudu zřejmě působily a ke strašnému konci ho vedly ještě jiné a univerzálnější síly než bláznivé teorie spiknutí – v něčem posedlá láska a umělecká ambice. O Davidovi Crowleym vznikl celovečerní dokumentární film v produkci Wernera Herzoga, který měl teď premiéru na festivalu Tribeca, i v té souvislosti o něm v amerických médiích vycházejí obsáhlé texty (ten nejdůkladnější v časopise New Yorker). Na konspiračních webech včetně těch českých a slovenských bylo ale hned po Crowleyho smrti jasno. On i jeho rodina byli zavražděni, protože ambiciózní filmař musel být umlčen, aby nemohlo vzniknout jeho životní dílo, chystaný celovečerní hraný snímek Gray State.

Na YouTube je možné vidět trailer k němu, má přes dva a půl milionu zhlédnutí. Vznikl jako promo pro potenciální investory, od kterých Crowley sháněl peníze na reálné natáčení. Autor scénáře a režisér byl taky za kamerou, sám si v traileru dělal triky, složil hudbu… Celé ho to stálo šest tisíc dolarů. Je to zvláštní úkaz. V něčem (především herectví) až komicky amatérský, jak se dá čekat od záběrů, do nichž autor obsazoval kamarády. V něčem velmi zřetelně prozrazuje svůj kutilský původ, ale taky je na něm vidět autorova zručnost, schopnost vytvořit s málem dojem něčeho většího, má to nějakou intenzitu. Příběh je z traileru jasný – opakují se v něm mnohokrát popisovaná konspirační témata. V Americe se ujme moci cizí vláda, asi OSN, brutálně potlačuje odpor, čipuje děti, na ulicích vraždí disidenty, její domácí silou je FEMA, americká federální organizace, která řídí nouzové akce třeba při živelních katastrofách („vyznamenala“ se při hurikánu Katrina, který zničil New Orleans). V konspiračním světě jednu dobu frčelo přesvědčení, že právě FEMA už má nachystané koncentráky pro nepohodlné občany, měly se naplnit po tehdy předpovídaném vyhlášení výjimečného stavu. Nic, co by v konspiračním světě už mnohokrát nezaznělo, a kdyby „establishment“ měl povraždit všechny, kdo tyhle myšlenky šíří či vyznávají, nezbyl by mu čas na nic moc jiného.

David Crowley si s kamerou hrál už jako malý kluk, chtěl jít na filmovou školu, taky měl rád bojové hry. Vstoupil do armády, byl nasazený v Iráku, po návratu se seznámil s Komel, dcerou bohatých pákistánských imigrantů. Armáda využila možnosti prodloužit jeho službu přes smluvně stanovenou délku a vyslala ho ještě do Afghánistánu, nesl to velmi těžce. Brzy po návratu se oženil a odstěhoval do Minnesotty. Jeho vztah ke Komel byl podle Crowleyho přátel ojedinělý, až posedlý. Crowley se snažil zamezit tomu, aby jeho manželka cítila blízkost ke komukoliv jinému (sestře, kamarádce). Žena to přijímala, chovala ke Crowleymu podobně silné, snad až nezdravě silné city. Kolem roku 2010 se Crowley začal intenzivně zabývat konspiračními teoriemi, nepatřil ale mezi jejich k fašismu inklinující stoupence. Válečná zkušenost z něj udělala pacifistu, navíc hodně naštvaného na systém, ideově měl blízko libertariánům, objevoval se na akcích Randa Paula. Často telefonoval do pořadu velké hvězdy konspirační scény, nařvaného Texasana Alexe Jonese (uznání mu vyslovil i prezident Trump). S ještě větší, posedlou intenzitou začal pracovat na filmu. Diagram scénáře zabíral stěnu polepenou papírky. Měl ten film v hlavě, svoje spolupracovníky byl schopný vytáhnout ve tři ráno na procházku a cestou kolem louky ukazovat, kde a jak by na ní mohly být rozestavěné tanky. Na scénář měl docela dobré reakce, proslulá scenáristická konzultantka Linda Segerová si jeho text ještě dnes pamatuje, po potřebných úpravách prý docela dobře plynul. Crowley dál maniakálním způsobem pracoval na přípravách filmu, podařilo se mu kontaktovat producenty v Hollywoodu (řekněme ze 4. až 5. ligy), měl od nich pozitivní reakce, a pak plynuly roky a nic se nedělo – jak už to u filmu často chodí.

Na Crowleyho to velice doléhalo, ztrácel naději, jeho vztah ke Komel se stával ještě obsesivnějším. V Crowleyho denících se začaly objevovat příznaky nastupující psychózy, změnil svůj vzhled, začal chodit v maskáčích. Sousedé v něm ale chorého člověka neviděli. Ještě pár dní před smrtí prý působil docela normálně, zároveň si už ale chystal „soundtrack“ pro umírání svoje i rodiny, asi padesát pochmurných skladeb, které v den smrti Crowleyových zněly jejich domem. V Nelsonově dokumentárním filmu je zařazené i domácí video Crowleyových, pětiletá Raniya v něm měsíce před tím, než její otec vraždil, mluví o smrti rodičů: „Pokoj je celý od krve, rudý muž pro vás přijde.“ Zní to jako děsivé proroctví s ozvěnou Kubrickova Shining. Naplnilo se, Crowley zastřelil ženu a dítě, pak sebe, na stěnu napsal krví obětí Allahu Akbar – z neznámých důvodů.

David Crowley byl vrah, jeho příběh je jistě extrémní. Vytvořil pro sebe svět, který ho zničil, zabraný do teorií o zlé podstatě všeho kolem a o přicházející strašlivé budoucnosti. Žil několik let posedlou snahou vytvořit její obraz, posedlá zřejmě byla i jeho láska k rodině. Stalo se mu totéž, co mnoha jiným: plán, do nějž investoval obrovské množství energie, tvůrčí i jiné, nějak vyšuměl, narazil do zdi – a ani to neudělalo pořádnou ránu. Tak tu ránu udělal Crowley sám – tím nejstrašnějším možným způsobem.