Když se Karel IV., „otec vlasti“ a podle velké televizní ankety z roku 2005 „Největší Čech“, stal v roce 1346 německým a také českým králem, vypadalo to zejména v západní části jeho říše jako v katastrofickém filmu.

Po nástupu klimatické změny v první polovině 14. století, která byla nazývána malou dobu ledovou vyznačující se dlouhou zimou a takřka žádným létem, během něhož se na polích prakticky nic neurodilo, sice přišlo přechodné oteplení, ale oblohu začala zase zatemňovat až miliardová hejna kobylek známá dosud jen z biblických podobenství. Kam hmyz dorazil, ničil vše, co lidé vypěstovali. Střední Evropu sužovaly povodně. A v roce 1347, kdy byl Karlův titul stvrzen mimo jiné korunovací v románské bazilice svatého Víta, do Evropy vstoupila další rána starozákonních rozměrů: „černá smrt“. Morová nákaza, kterou na starý kontinent podle historiků zavlekli námořníci z janovských flotil, které se vracely z Krymu do Itálie, a jež byla přenášena blechami cestujícími v srsti krys, se rozhořela plnou silou roku 1348 a propukla jako apokalyptická epidemie zejména rok nato. Tehdy jí během několika měsíců padla za oběť čtvrtina obyvatel západní Evropy.

Moru podle některých zdrojů podlehla ve svých dvaatřiceti letech, v roce 1348, i Karlova první manželka Blanka z Valois. Jeden z největších znalců císařova života, historik František Kavka, to ale považuje za nepravděpodobné, protože českému království se tehdy nákaza jako zázrakem téměř vyhýbala.

Hrůza německých sousedů ze smrti kosící miliony, kdy na ulicích ležely stovky těl, která hrobníci nestačili svážet do hromadných hrobů, nahrávala fanatickým kazatelům, zvěstem o příchodu soudného dne a fámám, jež se začaly šířit stejně rychle jako mor. Ani dnešní člověk se tehdejší panice a davovému šílenství příliš nediví, když se zamyslí nad tím, jak by lidé reagovali dnes, kdyby si během krátké doby smrt vzala třetinu lidí žijících na území Německa.

Za viníky byli brzy označeni Židé. Byli obviněni, že tráví studně křesťanů. Německá města zachvátila vlna pogromů. A tehdy nastává nejtemnější kapitola v kariéře „největšího Čecha“, o níž se v oslavných biografiích zpravidla nepíše. Přestože Židé byli podle královských zákonů a také podle buly papeže Klimenta VI. z léta 1348 pod ochranou (za což platili tučné daně), rozhodla se davové psychózy zneužít elita ovládající některá velká města. Přední představitelé Norimberka uzavřeli s Karlem IV. smlouvu – jak dokládají prameny v encyklopedii Germania Judaica – , že pokud tamní Židé „budou vybiti nebo město opustí“, připadnou jejich domy a majetky vládcům města. Karel IV. musel tušit, co se bude dít, rozhodl se ale zavřít oči s cílem získat podporu velkých měst v boji proti svým politickým protivníkům.

Jen pár dní po uzavření poslední z řady těchto dohod propukla v Norimberku zvěrstva, jaká se znovu odehrála až téměř o šest set let později, za vlády nacistů. Během jednoho dne, 5. prosince 1349, bylo ubito nebo upáleno 560 norimberských Židů. Synagoga i židovské domy byly strženy a na jejich místě vznikl Hauptmarkt, na němž dnes probíhají i mezi Čechy oblíbené vánoční trhy, a byl postaven kostel Panny Marie. Právo beztrestně těžit z židovského majetku v případě násilností přiznal Karel IV. za půjčku peněz také radním ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byli zavražděni všichni tamní Židé 15. července 1349. A když Židy vybili o Velikonocích 1350 obyvatelé Chebu, král jejich vraždění oficiální listinou pardonoval.

Pod nůž

V roce 1978 si Norimberk připomínal 600 let od smrti velkého říšskoněmeckého císaře Karla IV. a na tamní velkorysé výstavě se o jeho kořistnictví z pogromů neobjevila ani zmínka. (Tato temná kapitola byla mimochodem zamlčována před rokem 1989 i v Československu.) Proti tomu tehdy protestoval německý historik Wolfgang Stromer, který Karla během norimberských oslav, jež jej prezentovaly především jako „velkého Evropana“, označil za prvního „Schreibtischtätera“ v historii čili „pachatele od stolu“, a srovnal ho tak vlastně s Adolfem Eichmannem a dalšími strůjci holocaustu. „Karel IV. poslal ty, kteří spadali pod jeho ochranu, chladnokrevně pod nůž, když z toho měl politický užitek, zatímco tam, kde mu pogromy v ničem užitečné nebyly, Židy chránil. To je temná skvrna v jeho kariéře,“ napsal Týdeníku Echo Martin Bauch, expert na Karla IV. z Německého historického institutu v Římě. Karel IV. byl „plný rozporů: vysoce vzdělaný, zbožný, podporoval vědy i umění, a přece se neštítil obětovat lidi, aby udržel svá panství“, zaznělo také v dokumentu televize ZDF, který v Česku před šesti lety vyvolal četné diskuse.

Den po Karlových nedožitých 700. narozeninách, letos 15. května, se v pražské Valdštejnské jízdárně otevře velká výstava, která éru nejslavnějšího tuzemského panovníka připomene. Organizátoři slibují, že pogromy tentokrát nevynechají. „Portrét Karla IV. bude ukázán oproštěný od zkreslujících nánosů ideologických předsudků, a výstava tak nabídne veřejnosti plastickou podobiznu historické osobnosti s jejími pozitivními i stinnými stránkami,“ ujišťuje spolukurátorka expozice Helena Dáňová.

Na pražské výstavě, která se na podzim přesune právě do Norimberka, budou ukázány mimo jiné i nálezy ze „židovských pokladů“. Ty dokládají ambivalentní vztah středověkých vládců k židovskému obyvatelstvu. Nejvýznamnějším pokladem tohoto druhu je zřejmě ten objevený až v roce 1985 stavebními dělníky ve Slezské Středě. V tomto polském městě se našlo množství cenností ze zlata a diamantů, které podle historiků patřily Lucemburkům. Součástí je nádherná zlatá ženská koruna, jež mohla patřit Karlově manželce Blance nebo jeho matce Elišce. Je doloženo, že právě Karel IV. si v roce 1348 půjčil vysokou částku peněz u židovského obchodníka ze Slezské Středy a někteří historici se domnívají, že král mu dal do zástavy zmíněné předměty. Židé ale ze strachu z pogromů poklad ukryli. Předtucha se bohužel ukázala jako správná, násilný konec je pak skutečně stihl. V roce 1349 byli vyvražděni Židé v blízké Vratislavi a o třináct let později také ve Slezské Středě.

Nikdo z oslovených historiků ovšem kvůli ostudně „pragmatickému“ postoji ke svým Židům nezavrhuje odkaz Karla IV. jako celek. „Pokud je někdy v německé veřejnosti tento aspekt příliš zdůrazňován, jak tomu napomohl i zmíněný pořad ZDF, je to fatální. Je nutné to jasně zmiňovat, ale ne na to redukovat celou panovnickou dráhu Karla IV.,“ podotýká německý historik Bauch, který se podílel také na přípravě současné pražské výstavy.

„Nám se takové Karlovo jednání dnes může zdát pokřivené, ale je třeba je posuzovat kontextem změn, které ve 14. století přicházejí,“ myslí si historik Drahomír Suchánek. Evropští Židé, kteří ve 13. století získali práva srovnatelná s většinovým obyvatelstvem a na rozdíl od křesťanů, jimž to zakazovaly církevní zákony, mohli poskytovat třeba peněžní půjčky, začali v následujícím století své postavení ztrácet, protože městský patriarchát je jednoduše přestával potřebovat. Tehdy totiž vznikaly první bankovní domy vlastněné křesťany, ve finančnictví začala podnikat i hanzovní města a Židé se jim stali nepříjemnou konkurencí. „Karel IV. osobně neměl nic proti Židům, ale rostla role měst a král je chtěl mít na své straně. Rozhodl se, že v Německu proti nim kvůli Židům nepůjde, na českém území ale Židy stále ochraňoval,“ říká Suchánek.

„Karel měl velké programy a ušlechtilé myšlenky a zčásti je i naplnil. Pro úspěch svých plánů občas pragmaticky zapomněl na morálku. V tom však – bohužel – nebyl ani první, ani poslední,“ prohlašuje historik pražského Židovského muzea Alexandr Putík.

Sotva vlastenectví

Karel IV. se narodil v Praze, je ale pozoruhodné, že se neví kde – v záznamech se to neuchovalo. Pražský hrad byl v roce 1316 v dezolátním stavu, má se tedy za to, že Eliška Přemyslovna jej porodila pravděpodobně v některém z paláců Starého Města. Zmíněný dokument ZDF způsobil v Česku rozruch ne ani tak kvůli připomenutí pogromů jako spíše kvůli tomu, že syna Jana Lucemburského označil za jednoho z největších Němců v dějinách a skutečnost, že byl také českým králem, ani jednou nezmínil. „Vzali nám lidskost a vše, co nám bylo svaté, za války a teď nám berou i historii: Berou nám to nejcennější, otce vlasti. Čecha tělem i duší,“ napsal jeden z českých diskutérů pod pořadem nazvaným Karl IV.  und Schwarze Tod, zveřejněným na YouTube.

Oblíbená otázka amatérských zájemců o historii zní, jaké národnosti Karel vlastně byl a jakou řečí mluvil třeba na pražském císařském dvoře. Matka z rodu Přemyslovců na něj určitě česky mluvila, ostatně pozdější imperátor se nenarodil jako Karel, nýbrž jako Václav. Jeho drsný otec, válečník Jan Lucemburský, ovšem své manželce syna coby čtyřletého odebral a králevic ji od té doby zřejmě už nikdy nespatřil. Od sedmi let bych vychováván na pařížském dvoře a jméno mu bylo změněno na Karel, protože to české se Francouzům špatně vyslovovalo. Česky se mladý Lucemburk musel doučovat až po návratu do Čech. Kromě francouzštiny mluvil plynně také německy, italsky, lombardsky a latinsky.

„Otázka etnicity je anachronismus,“ píše z Říma Martin Bauch. „Historik v 21. století by se neměl ptát, jestli byl Karel IV. Němec, nebo Čech, to jsou pojmy z 19. století.“ Bauch připomíná, že Karlův otec a děd Jindřich VII. pocházeli z francouzského jazykového prostředí, aniž ale byli spojení s francouzským královstvím. Po výchově v Paříži přesídlil Karel do severní Itálie, kde coby čtrnáctiletý (!) spravoval otcovy državy. Pak se přesunul do Čech. „Čechy pro něj měly zvláštní význam, byly zdrojem jeho moci a pro jeho dynastii důležitou zemí. Přesto je třeba jej i jeho rodinu zařadit do výjimečné skupiny nejvyšší evropské šlechty, která měla vlastní kulturu a způsoby jednání. Představte si vedoucí manažery Deutsche Bank nebo nejvyšší úředníky Evropské komise: ti mají německý, americký nebo polský pas, ale jak důležité je to pro jejich konání?“ poznamenává Bauch a dodává: „Nepatří spíše do globalizované elity, která s příslušníky jiných vrstev v dotyčných zemích má jen málo společného? Karel IV. udělal hodně pro Čechy i pro říši, ale sotva to bylo z nějakého vlastenectví.“

Zachovat odstup

Oficiální historiografie od roku 1918 až po rok 1989 například nezmiňovala ani období 1356–1362, kdy Karel IV. na šest let svěřil správu českého státu „protektorovi“, Braniboru Dětrichovi z Portic, biskupovi a jeho nejbližšímu rádci pocházejícímu z neurozeného rodu z dnešního východního Německa. Dětrich spravoval veškeré královské finance, nemovitosti a rozhodoval o obsazování nejdůležitějších úřadů. Čerstvě korunovaný císař tehdy na dlouho opustil Prahu, protože potřeboval osobně řešit záležitosti v říši: sám se postavil do čela vojska potlačujícího povstání v Pise, v Norimberku připravoval a podepisoval Zlatou bulu Karla IV., zákon, jímž se Svatá říše římská řídila až do roku 1806, na sněmu v Mohuči řešil problémy v církvi. „Skutečnost, že kupeckému synkovi z braniborské Staré Marky propachtoval český král na šest let celé království, neodpovídala pečlivě budovanému národnímu mýtu o Karlovi IV. jako ‚otci vlasti‘,“ říká ředitel Národní galerie Jiří Fajt, který je hlavním organizátorem blížící se výstavy.

Její návštěvníci se ale jistě nemusejí obávat, že se expozice či další letošní připomínky výročí ponesou v duchu kácení karolínské legendy. Ať už byl Francouz, Čech, nebo Němec, jistě zazní, že Karel IV. zásadně zvýraznil Prahu a české země na mapě světa a ještě více než jeho předchůdci otevřel střední a východní Evropu západnímu vlivu a západní kultuře, jejíž součástí je ostatně také kritický odstup k potenciálním modlám. Nějakých 650 let poté jde o to, jestli o ten západní vliv ještě stojíme.