Dobře udělané politické paměti bývají atraktivním žánrem. Když se to povede, je to strhující čtení. Vlastně literatura faktu, zachycující z odstupu atmosféru doby. Potřebujete silný příběh a autora, který má dar ho podat. A je schopen z odstupu s nadhledem nahlédnout svou roli v tehdejších událostech. Česko zatím takovou knihu nemá, i když se do různých forem spisků pouštělo hodně politiků. Miloši Zemanovi se na předčasném důchodu na Vysočině podařilo vyrobit bestseller, který je ale jen dost narcistickou sbírkou drbů a urážek konkurentů. I Jiří Paroubek zabředl ve svých publikacích do egomanského, samožerného tónu. Václav Klaus je psavec, který pořád něco vydává, ale otevřenou reflexi klausovské doby zatím čtenářům nenabídl. Zbytek politických děl nestojí moc za zmínku. Žánrem sám o sobě je kniha adoračních rozhovorů přátel k šedesátinám Andreje Babiše.

K šedesátinám si nadělil knihu i expremiér Mirek Topolánek. Nese typicky topolánkovský úderný a vulgární titul Hlavně se z toho neposrat. Topolánek nikdy velký psavec nebyl. Měl na to lidi. Na rozdíl od ostatních politiků, kteří se tváří, že projevy i články do médií jsou jejich dílem, se Topolánek netají, že měl osobního speech writtera (používání anglicismů pro něj bylo typické v politice a teď, když dělá byznys po Evropě, je ještě typičtější) Martina Schmarze. Ten dnes pracuje pro šéfa lidovců Pavla Bělobrádka.

Je sympatické, že si Topolánek nehraje na spisovatele, kterým není. Uchýlil se k minimalistické formě. Sebral své články a projevy z politické kariéry a každý z nich opatřil krátkým podčárníkem, v nichž staré události a rozhodnutí hodnotí z dnešní perspektivy. Je to žánr, který druhému polistopadovému premiérovi za ODS sedí. V glosách je přímočarý, útočný, často vtipný, místy lehce vulgární. Takový, jakým býval jako politik a jakým zůstal dodnes.

Ten dar rychlé glosy, zkratky a hbité reakce Mirek Topolánek vždycky měl. „Jsem člověk, který prošlapává stopu,“ tvrdil o sobě často s tím, že detaily už moc dotahovat neumí. U rozhovoru s ním jste měli jistotu, že bude zajímavý a že vyvolá pozornost. Topolánek se totiž většinou neudržel a často řekl i to, co neměl v plánu. Byl dost autentický. Přestože měl své Dalíky a Schmarze, nebyl vykonstruovanou kreaturou píáristů, což dnes působí ryze a vzácně.

Z těch glos na vás i dnes vyskakují typické topolismy. Familiárnost při popisování historek se světovými lídry. Hemží se to Angelami, Baracky a spol. Stejně jako okázale často citovanými historickými státníky a mysliteli. Dominuje nepřekvapivě Winston Churchill a Milton Friedmann.

Z té minimalistické formy ale má čtenář příležitost se docela dost dozvědět o fungování české politiky. Není to narcistní ani stylizované, ale na řadě míst příjemně autentické. Českým problémem je, že společnost se nedokáže důstojně vypořádávat s bývalými lídry. Vlastně nemáme premiéra ani moc ministrů, o nichž by se ve veřejném prostoru nemluvilo s pohrdáním. Tady nejde o to, zajišťovat jim nějaké postpremiérské pašalíky v Bruselu nebo mezinárodních institucích. Ani o to, že by se neměli při bilancování kritizovat jejich omyly a přešlapy. Jde o určité smíření.

Mirek Topolánek ještě dopadl ze všech expremiérů nejlépe. Určitě se nejlépe cítí a působí nejvíc uvolněně a přirozeně. To samozřejmě souvisí s jeho povahou. Je z nich všech asi nejvíce otevřený a veselý. Našel se v roli manažera mezinárodních projektů Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského. Dá se namítnout, že Křetínský dokázal v topolánkovské éře hodně vydělat na obchodech s polostátním ČEZ, a teď to expremiérovi splácí výnosnou trafikou. Když se ale s Topolánkem bavíte o energetice v Evropě, je zřejmé, že není žádným ozdobným fikusem v rohu EPH. Přesto v knize přiznává, jak těžké jsou začátky po politice. „Obecně platí, že vás nikdo nechce zaměstnat a že je velmi složité se vrátit do normálního života, najít si práci, být užitečný a být schopen platit účty.“ Podobný stav kdysi popisoval třeba i exministr informatiky Vladimír Mlynář.

Topolánek na několika místech dost ostře jde do Andreje Babiše, k čemuž zrovna moc lidí z byznysu nemá v obavách z nejrůznější mocenské šikany odvahu. Nejspíš je přesvědčen, že jeho šéfa Daniela Křetínského před Babišem chrání „bezpečnostní aktivum“ v podobě médií v čele s bulvárním deníkem Blesk. Topolánek opakovaně zdůrazňuje, jak není zahořklý. To zhrzení z toho, jak se ho ODS zbavila, v něm ale zůstává. „Popravili mě a všechny, kteří za mnou stáli. Nebo mě jenom potkali na chodbě. Hnusně. Nečas měl víc číst Bibli než Vladaře nebo Ako chutí moc. Možná už mu to došlo...“

Mirka Topolánka je jako politika škoda. Jako jeden z mála měl dar skutečného lídra a odvahu. Dojel ale na kulturní komplex. Měl pocit, že jím elity pohrdají coby outsiderem, a snažil se být světákem s tomu odpovídajícím životním stylem.