Sólová deska Roberta Planta dokládá, že prioritním zájmem hvězdy dávných Led Zeppelin není oprašování vlastní legendy, vláčení se s pochodní a podobně. Může si dovolit dělat takovou hudbu, která ho baví. A albem Lullaby and... The Ceaseless Roar by pobavený neměl být zdaleka jen on.

Led Zeppelin existovali dvanáct roků, rozpadli se v roce 1980. Sólová dráha jejich zpěváka Roberta Planta už trvá dobu skoro třikrát delší. Třicet čtyři let – tak daleko byl v mých třinácti konec druhé světové války. Po tak dlouhé kariéře by jeden měl mít nárok na penzi, zvlášť když během ní za sebou vláčel tu kouli, vzpomínku na čtveřici rockových božstev, v jejichž čele stála blonďatá kometa s nepřekonatelným ječákem a bylo to celé ohromující, monumentální a strašně, strašně vážné. A skončilo to a zanechalo přepočetné fanoušky ve stavu očekávání, že by se to snad mohlo jednou vrátit – spolu s jejich mladostí, módou dlouhých vlasů a vůbec vším, co podle nich dřív bývalo tak nějak hezčí.

Šťastné přebírání

Lullaby and... The Ceaseless Roar je album od vší té zátěže oproštěné, nesnaží se upomínat – nebo to alespoň nepřehání. Je to hezká deska. Nevím, jestli by taková charakteristika Planta potěšila v době, kdy byl rockovým hromovládcem, dnes by mu asi byla volná – stejně jako spousta další věcí, druhdy třeba důležitých. Na hudbě mu ale evidentně pořád záleží.

Robert Plant zažívá v posledních letech docela šťastné období – alespoň v tvůrčím smyslu. V roce 2007 vydal spolu spolu s bluegrassovou hvězdou Allison Kraussovou album Raising Sand, s převzatými skladbami autorů od Genea Clarka po Allena Touissanta. Plant se na desce držel obdivuhodně zpátky a písním z alba posloužil velice dobře. Raising Sand dost možná naplnilo i jistý výchovný účel – přivedlo ty trochu víc jednostranně zaměřené zpěvákovy ctitele, aby si pro změnu poslechli hudbu jiného druhu, než jsou zvyklí. Slova respektu pro ně ale našli i znalci. O tři roky později přišla Band of Joy, plná z větší části převzatých písních opět spíš v komornějších úpravách, přičemž jejich výběr svědčil o tom, že Plant v hudbě neustrnul a ledacos zná (například obdivuhodné trio Low z Minnesotty, od nějž převzal hned dva kousky).

Exotické písně na dlouhé cesty

Lullaby and... The Ceaseless Roar představuje ve více ohledech změnu. S jednou výjimkou jsou všechny písně na albu původní, jiná je i kapela a především také zvuk. Spolu se svými The Sensational Space Shifters (vystupoval s nimi i na letošních ostravských Colours) Plant dokázal dát dohromady docela soudržný amalgám geograficky vzdálených vlivů – country, hudby Blízkého východu, rocku, folku. Možná to takhle zní náročněji, než to je, Plantova novinka je kromě toho také docela dobře zvládnutý, hlavu nijak nepřetěžující pop, jenž jistě nejednomu řidiči pomůže zvládnout delší štreku.

Název – v překladu Ukolébavka a... Neutuchající řev – může být trochu matoucí. Toho řevu na albu moc není, trochu tvrdší kytary dostanou prostor jen dvakrát. A vlastně ani s těmi ukolébavkami to není nijak slavné. Většina písní je ve středním tempu, kytary spíš drnkavě a s lehkostí běží dopředu, občas se k nim přidá banjo nebo africké strunné nástroje či drobný dotyk elektroniky. Pohromadě to všechno drží rytmika, dusající ale ne agresivní, rytmem rovněž často odkazující k exotickým končinám, svižnější, avšak ne vysloveně taneční, evokující spíš tranz.

Nad tím vším Plantův hlas, do nějž se už hvězda asi nemůže tak opřít jako zamlada a vlastně to ani nevadí. Zní ale svěže a lehce, tak, jak to ty písně potřebují. Plant byl vždycky výraznější interpret než autor, jako by si tady byl toho svého omezení vědomý, nesnažil se o víc, než na co má – jednoduché a přitom docela zpěvné pop songy ovlivněné anglickými lidovkami s nikterak přehlubokými texty. To spojení často vychází – v úvodní Little Maggie, singlové Rainbow, která možná balancuje na hraně přílišné líbeznosti, ale ustojí to, zasněné Embrace Another Fall. Na albu se dá najít i pár „slabších kusů“; paradoxně jsou to ty, v nichž Plant možná vychází vstříc očekáváním fanouškovské obce – přeslazená Stolen Kiss, rockeřina Turn it Up. Ani v těchto případech ale nejde o vyslovené průšvihy.

Lullaby and... The Ceaseless Roar je vlastně docela povzbudivá deska. Dílo člověka, který se dokázal oprostit od atributů toho, co jej kdysi udělalo slavným, nějakým způsobem té slávy přitom rozumně využívat, být si vědomý svých omezení, dělat si to svoje. Bez přehnaných očekávání, asi taky pro radost. Poté, co se prosadil jako příslušník generace, jež sama sebe měla za průkopnickou a jedinečnou, nachází zklidnění v té hudbě, jež tu byla vždycky a asi bude dál.