Jak známo, hněv občanů vůči politikům v průběhu let roste a nezastaví se před ničím. Dvakrát proběhlo volební zemětřesení ve sněmovně, také města už za sebou mají dvojnásobnou revoluci. Na řadě jsou kraje, které fungovaly jako oáza stability, byť byla v poslední době čím dál víc nalevo. To se při volbách o druhém říjnovém víkendu jistojistě změní. Teď jde o to, kdo budou ti „naši“, kteří zkorumpované, zlodějské a prolhané politiky vyženou.

Korupce je věčná

Dávno už jsou pryč časy, kdy si mohli polistopadoví reformátoři libovat, že se v Česku podařilo nastavit standardní demokracii. Bylo to zvláště v období po roce 2006. Tehdy politiku určovaly dvě dominantní strany, ODS a ČSSD. Sekundovaly jim dvě menší středové strany – zelení s lidovci –, a nebýt nostalgických komunistů, kteří se drželi nad deseti procenty, člověk by nerozeznal zdejší scénu od vyspělých demokracií.

Před rokem 2010 se však ve společnosti něco změnilo. Začaly vznikat alternativní strany a v řadě regionů se objevila místní sdružení. Postupně vytlačovaly partaje etablované hned po listopadu 1989.

Zisk ČSSD klesl na polovinu, ODS na třetinu nebo ještě hlouběji. Tři z dnešních parlamentních stran před deseti lety neexistovaly, nová hnutí obsazují stále větší města. Lze spekulovat, kde to skončí, jedinou jistotou je fakt, že se rozpad politické scény nezastavil a nezastaví ani při volbách v krajích.

Důvodem je zmíněné přesvědčení sdílené značnou částí veřejnosti, že politici kradou, a že je tedy nutné hledat alternativu. Proto se nabízejí strany nezatížené minulostí – zpravidla populisté – anebo s místními kořeny. To jsou ti „naši“, kteří vymetou nahoře ten Augiášův chlív. Stává se, že se nové strany záhy po volebním úspěchu rozpadnou, to však neznamená, že se voliči vrátí ke svým dřívějším oblíbencům. Hledají dál – a scéna se dál štěpí.

V krajích ovšem všechno běželo v jedněch kolejích. Dvoje volby vyhrála suverénně ODS a obsadila skoro všechna hejtmanská místa, pak se po úspěšné kampani Jiřího Paroubka o poplatcích u lékaře rovnováha otočila a dvakrát získala stejně dominantní pozici ČSSD. Ještě dnes vládne v jedenácti ze třinácti krajů, v Ústí a Liberci alespoň skládala krajskou koalici.

Eroze politiky zasáhla i kraje při volbách před čtyřmi lety, nebylo to však dramatické. Zatímco v roce 2008 brali sociální a občanští demokraté spolu s komunisty vždy dvě třetiny hlasů, při minulých krajských volbách dostali dohromady všude kromě Liberce aspoň polovinu. Bohatě to stačilo k vytváření koalic, protože v krajském průměru spadla pod stůl pětina hlasů, obvykle odevzdaných novým stranám.

Průlom do zavedené struktury se nepochybně podaří letos. „Korupce patří z pohledu voličů nadále k důležitým tématům,“ potvrzuje sociolog Jan Herzmann informaci, která platí i po všech neúspěších protikorupčního boje.

S Pražáky proti Pražákům

Krajské volby 2016 mají být velkolepým dovršením tažení regionálních, tedy neparlamentních stran, které se tak dobře uplatnily ve městech. Loni koncem roku ukázal průzkum sociologa Herzmanna a agentury Data Collect, že místní strany by volilo 37 procent dotázaných. Bylo jich tak jen o tři procenta méně než voličů parlamentních stran. Zbytek byli nerozhodní. Teď se však ukazuje, že nabídka neodpovídá zájmu.

Kandidují zhruba stejné regionální strany jako před čtyřmi lety. Na Královéhradecku, Zlínsku a ve středních Čechách jich je dokonce méně než minule. Tyto tři kraje ukazují, že nabídka ve skutečnosti vůbec regionální není. Kandidují v nich místní mutace hnutí Starostů a nezávislých (STAN), na Královéhradecku ještě Koalice pro Královéhradecký kraj, kterou však tvoří s místními skupinami lidovci. To ukazuje, že na regionální kartu sázejí také celostátní strany typu STAN, KDU-ČSL, zelených či pirátů. Dokonce i TOP 09 nasadila kandidátku s názvem „Žijeme Vysočinou“. Nabídka skutečně endogenních stran, které nemají s arogantní pražskou metropolí nic společného, se významně zvětšila pouze na Ústecku, příliš přesvědčivá však není. Dvě úspěšné strany – Severočeši.cz a hnutí nyní kandidující jako Jsme PRO! Kraj 2016 –, které v minulých volbách získaly dohromady pětinu hlasů, našly následovníky ve dvou stranách podobných názvů. Něco podobného se stalo v jižních Čechách. Jihočeši 2012 minule přesvědčili 15 procent voličů, odštěpily se však od nich strany s názvem Pro jižní Čechy! a Jihočeští hasiči.

Výsledky místních politiků nakonec mohou být horší než minule. Přesvědčivé vyhlídky na vítězství mají pouze na Liberecku, kde už před čtyřmi lety vyhráli Starostové pro Liberecký kraj, kteří společně s ekologickou Změnou pro Liberecký kraj získali celkem 39 procent hlasů. Dnes to však uskupení starostů budou mít těžší, protože na šéfy radnic sází každý. I když třeba STAN inzeruje, že se na jeho kandidátkách shromáždily tři stovky starostů, stále zbývá šest tisíc představitelů měst, kteří zaplavují volební listiny tradičních stran. Konkrétně kandidátku ODS na Liberecku vedou starostové Frýdlantu a Jablonce spolu s místostarostou České Lípy, do první desítky se vešli ještě šéfové radnic ze Cvikova a Smržovky. Sociální demokraté se spokojili se starostkou České Lípy a místostarostou Jablonce. Lidovci jsou na Liberecku slabí, v moravských krajích je však starostou nebo jeho zástupcem každý druhý kandidát. Snaží se i KSČM a TOP 09. Role oblíbených starostů nakonec může být v tom, že zabrání úplnému propadu nenáviděných parlamentních stran.

Marné tažení proti uprchlíkům

Stagnace regionálních stran neznamená, že se už politická scéna v regionech dál nerozpadá. S výjimkou čtyř krajů počet stran opět vzrostl, nejrychleji v jižních Čechách, kde se za posledních osm let zvýšil ze 13 na 23. Stejný výběr mají občané Ústecka a v Moravskoslezském kraji se hlásí ještě o dvě kandidátky víc. V tom je možné vysledovat určité pravidlo. Ústecko i Ostravsko se děsí, co nastane po uzavření místních dolů, jižní Čechy patří ke krajům, kde se kvalita života v pokrizových letech zlepšila nejméně, pokud vůbec. Čím větší nespokojenost, tím širší nabídka stran.

Odkud přišly nové strany, je i pro povrchního pozorovatele předem zřejmé. Jenom se jich objevilo víc, než se čekalo. Tomio Okamura, Marek Černoch, Petr Hannig, Miroslav Sládek, Adam B. Bartoš a Tomáš Vandas shromáždili dost lidí, aby obsadili plným počtem všechny krajské kandidátky. Teď slibují, že do země nepustí ani jednoho uprchlíka a že Čechy uchrání před islamizací. Integrovali i další menší hnutí, například Okamura se spojil se skomírajícími bývalými Zemanovci, Černoch připojil k Úsvitu ještě Blok proti islámu, který se odvolává na blízkou spolupráci s drážďanskou Pegidou. Protiuprchlických stran mohlo být ještě víc, kdyby na krajské volby nerezignoval nejoriginálnější bojovník s islámem Martin Konvička se svými „Apači“. Ukázal tím elementární politickou schopnost, když realisticky posoudil, že roztříštění nacionalisté nebudou mít v krajích velké šance. S pár kolegy se přihlásil do senátních voleb, a pokud dostane v Táboře okolo patnácti procent, volební zkoušku se ctí přežije.

Volby navíc nepřišly z pohledu antiislámských aktivistů v nejpříhodnější okamžik. „Uprchlíci už tolik netáhnou,“ upozorňuje sociolog Herzmann. Protože v zemi žádní nejsou, jde přece jen o příliš abstraktní téma, u kterého se pozornost veřejnosti nedá udržet. Na sociálních sítích se k tématu migrace objevuje jen čtvrtina komentářů oproti stavu přesně před rokem. „Na uprchlickém tématu se nedají vyhrát volby,“ tvrdí Herzmann. Dají se podle něho maximálně prohrát, pokud některá strana nepřipomene, jak odsuzuje evropskou migrační politiku.

Dálnice, dálnice, dálnice

Najít věcné a přesvědčivé téma pro krajské volby je fakticky nemožné, protože velká většina občanů dodnes neví, jaké mají samosprávy kompetence. Proto roste kurz nicneříkajících obecných výkřiků. Přizpůsobil se i nováček mezi politickými lídry Andrej Babiš a zvolil volební slogan „Chceme lepší Česko“, jímž slibuje všechno a nic. Ani letos se nikomu nepodaří napodobit šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, který způsobil v roce 2008 slavné „oranžové tsunami“ bojem proti lékařským poplatkům. Z pozice krajských samospráv na poplatcích nemohl nic změnit, nešlo ani o sociálně bolestivé opatření. Lidé však dostali možnost právě kritikou poplatků odmítnout liberální reformy pravicové Topolánkovy vlády a této možnosti přišli využít.

Tak nápaditý projekt chybí a strany se prostě drží průzkumů. Voliče podle nich zajímá především doprava, nezaměstnanost a již zmíněná korupce. „Dopravu rychlou, dostupnou a efektivní“ proto slibuje ČSSD. „Dopravit se pohodlně a jednoduše“ je nezbytné i pro lidovce, „rozvoj dopravní infrastruktury v krajích“ pro ANO a „podporu veřejné dopravě na kvalitních komunikacích“ hlásá též KSČM.

Je jasné, proč koaliční strany tolik mluví o dopravě. Mohou tím zakrýt, že v období jejich vlády se přestalo do dopravy investovat. Pochopitelná je i neurčitost slibů, protože občané očekávají především stále odkládané dokončení sítě dálnic, a těžko na tom něco změní kraje, které mají na starosti silnice II. a III. třídy. ANO přesto zkusilo přesvědčit voliče, že svým hlasem v krajských volbách urychlí výstavbu velkých silnic. Do volebních slibů překopírovalo seznam Státního fondu dopravní infrastruktury s třiceti úseky dálnic a silnic I. třídy, které se staví anebo jsou ke stavbě připraveny. Svůj tah na branku ještě zdůraznilo sloganem „Dálnice, dálnice, dálnice“.

Ještě namáhavější je pro marketingové agentury vládních stran hledání správného sloganu pro boj s nezaměstnaností. Vláda se chlubí, že díky její moudré politice je u nás nezaměstnanost druhá nejmenší v Evropě. S čím tedy bojovat? Přetrvávající obavy běžných občanů připomínají, že statistické triky zakryly realitu. Lidí bez práce je v Česku pořád 400 tisíc, o 100 tisíc víc než před krizí. Navíc řada z nich musí pracovat ve směnném provozu u pásu a dělit se o příjmy s agenturami. Originální řešení objevili sociální demokraté, kteří slíbili „pomocnou ruku horníkům“. Jsme na tom dobře, jenom na Ostravsku a Ústecku je ještě třeba něco dotáhnout.

V oborech, jako je zdravotnictví, školství a územní plánování, voliči od krajských reprezentací mnoho nečekají, i když právě tady mají regionální politici největší pravomoc a konkrétně o budoucnosti krajských zdravotnických systémů se bude ve volbách rozhodovat. Sociální demokraté trvají na tom, že ve veřejných rukou zůstane hustá síť nemocnic, hnutí ANO se nebrání privatizaci. Plány Babišova fondu Hartenberg předpokládají reformu po vzoru východního Německa, kdy v kraji zůstane po jedné či dvou veřejných nemocnicích, ostatní se rozprodají a vzniknou v nich jednooborové, třeba chirurgické nebo oční kliniky.

Opoziční strany TOP 09 a ODS překvapivě zůstávají v defenzivě, když chtějí na krajské úrovni bránit příslušnost České republiky k Evropské unii či Západu. Jejich tradiční boj s byrokracií se omezil na obecná hesla „Stát věřící svobodným občanům“ nebo „Zjednodušme to“. Zřejmě příliš nevěří, že výbušné téma EET zaujme dost voličů.

Strach, závist, očerňování a křivá obvinění

Nejslibnější je proto očekávaný konflikt mezi vládními spojenci ANO a ČSSD na korupční téma. Babiš už ohlásil ofenzivu na billboardech typu „Nikdy nevzdáme boj s korupcí. I když se kluci hodně snaží“ a v řadě článků médií ze stáje Agrofertu možná ještě nasadí věrného souputníka Roberta Šlachtu. Podle sociologa Herzmanna tím může oslovit hodně voličů, přesto expert nepředpokládá, že může zopakovat Paroubkovo tsunami. „Lidé dosud nejsou z oranžové tak unaveni, jako byli před osmi lety unaveni z modré,“ předpokládá Herzmann, že tentokrát bude mapa výsledků voleb pestřejší.

Sociální demokraté mohou obstát tam, kde jejich hejtmani dokážou pracovat s veřejným míněním. Problém může mít dlouhodobě nejoblíbenější hejtman, jihomoravský Michal Hašek, na kterého se v případu neexistující mluvčí zaměřila Babišova média. K obhajobě proto mají nejblíže Jiří Zimola z Jihočeského kraje, Pardubičák Martin Netolický a Jiří Běhounek z Vysočiny. Největší potíže budou mít v Královéhradeckém, Olomouckém a Zlínském kraji, kde jsou hejtmani neoblíbení, a na Plzeňsku, respektive Karlovarsku, kde je nikdo nezná.

To, že svou korupční sázku myslí vážně, dokázal nejoblíbenější český politik Babiš po zahájení ostré kampaně i tím, že se označil za outsidera. Zároveň vyvolává kritiku ostatních, což se mu podařilo popíráním romského holocaustu. Části voličů tím imponuje a kritika od tradičních stran poslouží jako důkaz, že opravdu není jako oni, zkorumpovaní politici, se kterými po krajských volbách konečně zatočí.

Provokace budí dojem boje s korupčníky a mohou přitáhnout voliče, skrývají však riziko pro takzvané druhé kolo krajských voleb, tedy domlouvání koalic. Už po komunálních volbách se v Plzni, Olomouci a Hradci Králové dohodly dosud antagonistické strany, jen aby nemusely brát do koalice kandidáty ANO. Tento scénář se může opakovat častěji, zvlášť když bude šéf ANO pokračovat v úmyslně nekorektních výrocích.

Babišova sázka přesto může vyjít, protože tuzemští politici se nechají za podíl na moci koupit. Také po komunálních volbách přistoupily především strany vládní koalice na primátora z ANO v Praze, Brně, Ostravě, Liberci a Českých Budějovicích, i když existovaly jiné možnosti. Babišovo popírání holocaustu sice vzbudilo negativní ohlas až v cizině, jeho koaliční partneři ve městech však nereagovali, a to včetně zelených či hnutí Žít Brno, prezentujících se jako strany levého středu zaměřené především na ochranu lidských práv.

Nejpravděpodobnějším scénářem voleb budou regionální souboje velkých stran, v nichž nemusí rozhodnout připravená kampaň, ale třeba jediný přehmat v posledním týdnu před hlasováním. Stalo se to v roce 2004, když ODS nasadila na billboardy hokejistu Jaromíra Jágra. Středočeský kandidát ČSSD Karel Machovec udělal chybu, když Jágra odsoudil za klientelismus a připomněl, že stavební firma jeho otce získala zakázky od Středočeského kraje ovládaného ODS. To si hokejista nenechal líbit a čtyři dny před volbami pro všechny srozumitelně prohlásil: „Vzhledem k otcovu vážnému zdravotnímu stavu to považuji za obyčejný hyenismus a sám nyní vidím, na čem je kampaň sociálních demokratů založena: na strachu, závisti, očerňování a křivých obviněních.“ Dosud vyrovnaný souboj dopadl jednoznačně, ODS získala dvanáct ze třinácti hejtmanských křesel.