Tak dlouhou frontu člověk vidí málokdy. Táhla se kolem dlouhé budovy galerie Prado v Madridu až za roh, ve stínu stromů lemujících chodník, dopředu se hýbala pomalu, zůstávala ale ukázněná a klidná. Taky v ní stáli samí kulturní lidé, turisté z ciziny i místní, kteří se vypravili na končící výstavu obrazů Hieronyma Bosche, uspořádanou u příležitosti 500. výročí jeho smrti. Ale stejně – taková pozornost umění, taková ochota počkat si na něj těch pár hodin.

A pak se nechat spolknout „lidožravým“ mechanismem toho kulturního velkopodniku, který člověka na začátku s hladkou organizovaností vcucne a oštempluje, prožene ho kolem všech těch exponátů a diskrétně při tom dbá, aby zas až tak moc nezdržoval. Ve finiši mu nabídne upomínkové předměty v gift shopu a pak ho jakž takž neporušeného vyplivne do galerijní dvorany. Samozřejmě že se to při takovém počtu zájemců jinak dělat nedá, člověk se ale stejně nemůže ubránit dojmu, že je jakýmsi v zásadě kultivovaným způsobem opracováván.

A velká (vlastně ta největší) Boschova výstava se vidět musí. Umožňuje vidět mistrova díla z té největší blízkosti, dřevěné triptychy jsou na ní instalovány na podstavcích ve volném prostoru, nechráněné sklem. Člověk tak může do Boschových maleb skoro strčit nos, studovat na nich ty nejmenší detaily – dokud ho žádostiví spolunávštěvníci zlehka neodstrčí. Středoevropan si navíc v davu, v němž převažují v průměru drobnější Španělé, může připadat výškově zvýhodněný. A to se hodí.

Náš Bosch

Síla Boschových obrazů ale dokáže působení těch „kulturně průmyslových“ okolností vyrušit a alespoň do značné míry proměnit akt masové spotřeby v cosi až intimního. Rozhovor, nebo spíš monolog pro jednoho posluchače, vyslovovaný s až umanutou naléhavostí. Pronášený zároveň řečí ne snad neznámou, ale vzdálenou. „Nikoli z tohoto světa,“ říkalo se. O Boschovi přitom existuje – spíš mezi uměnovědně nevzdělaným lidem, k němuž se počítám – rozšířená představa, že je jaksi víc „náš“ než jiní jeho současníci. Má blíž k modernímu umění s jeho fantaskností, odklonem od popisného realismu do podvědomí. Byl to tvůrce, který předešel svou dobu.

Ta současná by mu rozuměla líp – jeho fantaskním krajinám plným fantaskních bytostí, surreálným výjevům, „hipícky“ volné lásce v Zahradě pozemských rozkoší. Ojedinělý umělec a asi taky ojedinělý člověk. Tu trochu tajemnou reputaci posiluje i to, že o malířově životě se toho moc neví. Známé jsou hlavně kusé údaje z dobových matrik, datum svatby a úmrtí. Pocházel z umělecké rodiny, žil v brabantském městě s’Hertogenbosch.

V práci byl úspěšný, asi to také byl všeobecně vážený občan – člen zbožného Bratrstva Naší Paní, příznivec asketického proudu tzv. moderní zbožnosti, který v rámci katolické církve kladl důraz na ctnost a osobní vztah s Bohem. Brabantští měšťané Hieronyma Bosche zjevně nebrali jako excentrika, jehož místo by mělo být na okraji společnosti. Patřil do jejich světa, se svou současností se neminul, zakusil i nějakou přiměřenou míru světské slávy, asi i bohatství. 

Měšťané madridští a návštěvníci španělské metropole mezi jeho díly chodili uctivě, podrobně je studovali. Výrazy některých z nich vyjadřovaly vědomí kontaktu s nějakou světovou hodnotou, dědictvím. Boschův hlas mi v prostředí té kulturní veřejnosti zněl ale nepatřičně, cize, odjinud. Až když jsem měl tu ojedinělou příležitost vidět jeho díla pohromadě, začal jsem vnímat jejich striktnost, přísnost.

Ta svobodně a do neznámých končin se ubírající fantazie nevyjadřovala okouzlení volností, samozřejmost překračování hranic, nezkrotnost, odhodlání nechat se vést imaginací, ať to bude kamkoliv. Vlastně naopak. Každým tahem jako kdyby ty obrazy říkaly: Nepřekračuj, kroť se, dej si na ten svět pozor. Stačí malá neopatrnost, na chvilku podlehneš, a jsi ztracený. Musíš se modlit jako o život, obrátit se k nebi, nebo tě ten svět vtáhne. Staneš se ztracenou, absurdní směšnou figurkou – ani se nenaděješ, a bude z tebe chlapík s trychtýřem na hlavě.

Zotročí tě hamižnost a vplyneš do řetězce vzájemného okrádání, budeš se potácet mezi nestvůrami, popatříš na odhalenou dívku, zahoříš chtíčem a přeslechneš, že už ti ďábel do ucha hraje na tu svou šalmaj nebo co to vlastně má za instrument. Necháš se strhnout pozemskou radostí, která ti nikdy skutečné naplnění nepřinese, a každý den se budeš posouvat blíž k peklu, ani o tom nebudeš vědět, a skončíš v tom hořícím městě. Mučený, a přitom pořád poháněný nějakou tou nesmyslnou touhou, bezmyšlenkovitě jako můra k plameni.

Svatost je jediná cesta, znělo z těch obrazů. Jen málokdo po ní dokáže jít, ale jiná není. Odtrhnout se od toho všeho, uzavřít se před světem a zacpat si uši před jeho svůdnými písničkami. Dokázat si to všechno odepřít a najít tu skutečnou radost, která lidskou tvář projasní vnitřní září. Obrněn vůlí k askezi se nepřipojit, nestat se součástí těch s velkou imaginací zachycených hříšníků, jejichž těla sice sbírají zkušenost za zkušeností, obličeje ale mají uniformně prázdné, nehezké a neradostné.

Boschův svět je ohromující ve své barvitosti, zároveň ale jako kdyby v něm byly jenom dvě barvy, dvě možnosti. Není to lidské hemžení z obrazů Pietera Breughela, kde se proplétají malost i velikost, radost, legrace, tragédie, ubohost, spása… Na Boschových obrazech jako kdyby šlo vždycky o všechno, život je křehký a vyžaduje velkou sílu vůle a pomoc shůry, aby ho člověk nezahodil. To biblické drama se v něm odehrává každý den. A nad tím vším na jímavé dvojici maleb na dřevěných panelech zachycený jako sotva chodící batole a muž jdoucí na smrt. Narodil se a umřel. Naučil se chodit, aby šel k popravě.

Z přítmí sálů, kde byla Boschova výstava instalovaná, lidé vycházeli zpátky do města, nad kterým by se ten Hieronymus Bosch, jenž mi v Pradu promlouval v hlavě, asi zhrozil. Uklidňujícího světa, kde o všechno jde tak málokdy, většinou nejde o nic a žije se docela příjemně. Pozemsky radostně, bez následků – nebo se to tak alespoň může zdát. Ale stejně. Kdyby mi ve chvíli, kdy byl zážitek z Bosche ještě čerstvý, někdo nabídl skleničku, asi bych se odvrátil v hrůze. A možná se i zmohl na pověstné: Ne, raději knihu.