Mezi odhadovanými změnami, které přinese nástup Donalda Trumpa, jsou dobré i špatné. Špatný se zdá být „hospodářský nacionalismus“, jak o něm mluví Trumpův šéfstratég Steve Bannon. Dobrá by mohla být avizovaná změna politiky na Blízkém východě, především v Sýrii, kde by Amerika měla proti prezidentu Asadovi přestat s podporou džihádistů.

Důležitá, převratná by mohla být i očekávaná změna v klimatické politice USA – vzhledem k bilionům dolarů už nalitým do zpomalení globálního oteplení a jejich minimálnímu dopadu na skutečný vývoj teploty a především vzhledem ke vzniku parazitních odvětví ekonomiky všude v západním světě, a tedy také u nás (sem patří solární bláznění i biopaliva).

Zatímco Hillary Clintonová slibovala pokračovat v Obamově odkazu a dovést ke zdárné implementaci tzv. Pařížskou dohodu OSN z prosince 2015, Trump v kampani opakovaně sliboval, že tu dohodu „zruší“.

Část levice se po šoku z 8. listopadu utěšovala, že z Paříže se Trumpovi nepodaří tak snadno vystoupit, i kdyby chtěl – už proto, že výpovědní lhůta trvá tři roky. A že to bude jedna z věcí, kdy zjistí, že jsou složitější, než se jevily v kampani. Vyloučit ústup od předvolební rétoriky v tomto směru nelze, Trump nastupuje do úřadu až za dva měsíce.

Nicméně první jména, která už oznámil, naznačují, že změna v zelené politice by mohla být skutečně radikální. Šéfem Agentury pro ochranu životního prostředí (EEA), která je americkým ekvivalentem pro ministerstvo životního prostředí, se má stát Myron Ebell, deklarovaný klimaskeptik.

Ebellovi environmentální skupiny vytýkají účast ve dvou formacích, jež si daly za cíl vzdorovat „mýtům“ vytvářeným dnešní oficiální klimatologií. Jedna se jmenuje Cooler Heads Coalition, tu přímo vede; ve druhé, Competitive Enterprise Institute (CEI), libertariánském think-tanku, vede jedno oddělení. CEI si v minulosti vzal a možná i dnes bere peníze od ropných a uhelných firem, přičemž jako vrchní zločin bývají uváděny dva miliony dolarů od Exxonu (rozprostřené do sedmi let před rokem 2005) a příspěvky na výroční večeři CEI od několika společností. Ebell se ale necítí provinile: když byl na tyto dary před časem dotázán, odpověděl, že by takových peněz vybral ještě víc, bohužel uhelné společnosti dnes stojí (vinou zelené politiky) před krachem.

Tento typ peněz samozřejmě snižuje důvěryhodnost analýz a pozic, které CEI vyprodukuje, na druhou stranu peníze, jimiž disponuje tzv. nevládní sektor na opačné, alarmistické straně spektra, jsou o řád výš – a nikomu z těchto příjemců nevadí, že je z veřejných rozpočtů systematicky zvýhodňován v něčem, co je podle všech měřítek stále neuzavřený vědecký spor.

Proto jsou Ebell a další podobně naladění lidé, které Trump pro formulaci klimatické a energetické politiky USA zřejmě vybere, dobří už pro nastolení základního politického pluralismu. To je hodnota, jíž by si měl vážit každý demokrat s malým d. (Letos na jaře americká ministryně spravedlnosti, Demokratka, připustila, že se na ministerstvu zabývali možností vyšetřovat klimaskeptiky, než pak patřičný podnět postoupili FBI.)

Trump a Republikánská strana mají páky, jak Pařížskou dohodu de facto torpédovat. USA odpovídají za 18 procent emisí skleníkových plynů. Kongresmani řekněme neschválí peníze do zeleného fondu, přes který se má pomáhat zemím třetího světa v dekarbonizačních projektech. Obamovi se tu vrací hřích, kdy něco, co zbytek světa považuje za mezinárodní smlouvu, nazval dohodou a ratifikoval sám, s odvoláním na Rámcovou dohodu OSN z roku 1992, a tedy bez účasti Senátu. Senátoři by nejspíš smlouvu odmítli, Obama zřejmě porušil americkou ústavu. To všechno se příští rok může odestát.

Druhý důvod, proč se Pařížská dohoda ocitá v ohrožení, je možnost, že se trumpizace přenese do Evropy i v postojích k zelené politice. Oči jsou upřeny na novou britskou premiérku Theresu Mayovou, jež sice potvrdila závazek předchozí vlády, takže podpis Británie pod Pařížskou dohodou platí, nicméně když se v létě ucházela o místo lídra Konzervativní strany, mluvila o příliš rychle rostoucích účtech za energie jako o jedné ze starostí voličů, které budou konzervativci muset brát vážně.

Po Davidu Cameronovi a jeho před deseti lety vyhlášeném zeleném konzervatismu je i tady změna ve vzduchu. Třeba s výmluvou – pravdivou výmluvou –, že usilovat o mezinárodní závazky ke snižování emisí za vlády prezidenta Trumpa není nejlepší způsob trávení politického času.

A změny nemusí být omezeny na anglosaský svět. Nicolas Sarkozy, který se koncem tohoto měsíce pokusí o vítězství v prezidentských primárkách za konzervativce, nedávno před nastoupenými lídry francouzského průmyslu prohlásil, že klima se mění po miliardy let, že je absurdní připisovat dnes vinu za klimatické změny výhradně lidstvu a že by vůbec radši mluvil o důležitějších věcech. Člověk by to nerad zakřikl, ale na Západě se rýsuje zelená kontrarevoluce.