„Zastavil kombajn před hospodou, řidič šel se nažrat asi, tam už seděli kombajnéři a nadávali na počasí…“ Těmito verši začíná píseň ze sedmdesátých let minulého století, která zcela jistě nezazní v Českých Budějovicích na probíhajícím 43. ročníku hospodářské výstavy Země živitelka.

Jde přitom o relativně oblíbený hospodský šraml skupiny Hever and Vazelína, který výsměšně popisoval každodenní provoz tuzemského zemědělství, tedy oboru, jehož praxi od roku 1973 prezentovala rovněž Živitelka.

Výstava ovšem měla jiný účel, než výsměch a kritickou reflexi. V období, kdy panoval nedostatek některých druhů potravin a kdy industrializace zemědělství likvidovala tradiční krajinu, měla dokázat, že výroba potravin je na vysoké úrovni. Proto také bylo veřejně k dostání zboží, které se jindy shánělo pod pultem, včetně cizokrajných banánů a nejnovějších výstřelků typu solených brambůrků Bohemia. Nabídka jindy nedostupných komodit a vystoupení skutečných hvězd normalizačního popu lákaly statisíce návštěvníků z celé země.

Klobásy a pivo v kelímku

Dnes je výstava skromnější. V deštivém roce 2014 dokonce klesl počet těch, kdo chtěli zaplatit 145 korun za vstupenku, na 90 tisíc, přesto zůstává marketingovým představením prvního řádu. Pravidelnými návštěvníky jsou prezidenti Miloš Zeman i Václav Klaus. Je to přirozené. „Žíva“ je nostalgií po normalizaci, po období, kdy jsme byli mladí a kdy nám patřil celý svět. Předvádět kritickou píseň Heveru and Vazelíny by bylo znevážením unikátního retro-zážitku. Lepší je naslouchat tradiční dechovce Babouci, kdy i ti nejstarší penzisté lezou na stoly, kde se pohupují do rytmu písně „až já přijdu pod vaše okénko, sladkou hubičku mi dáš“.

Živitelka si nemusí hrát na retro, protože je skutečným návratem v čase. Nejde jen o stánky s jinde nevídanou zemědělskou technikou. Pivo za třicet korun se v Pivovarské zahradě rozlévá do plastových kelímků, klobásy se pečou stejně jako před třiceti lety na stokrát přepáleném oleji, znovu se stojí fronty na novohradského kapra. Lidé se bez tradičního menu neobjedou, i když o jeho kvalitách pochybují sami prodejci, kteří chodí na obědy do hospod v okolí výstaviště.

Pro městské intelektuály je snadné se vysmívat lidové veselici, přesto by si měli uvědomit, že tradiční atmosféra není jen upomínkou reálného socialismu, ale také období, kdy v praxi gigantických kolchozů přece jen přežívaly zvyklosti z ještě starších dob. Protože i normalizační komunisté chtěli oživit lidové tradice a celý venkov. V osmdesátých letech se učilo na marx-leninských katedrách o tom, jak nevhodná byla kolektivizace v období Klementa Gottwalda, že se rolníci neměli nutit násilím, aby vstupovali do družstev. Však jim to také posrpnový režim nahradil podporou výstavby na vesnicích. Normalizační hrady venkovskýc8h rodin jsou svědectvím, jak šikovní byli vesničané a jak laciný byl stavební materiál, navíc kdykoli k odebrání ve skladech místního družstva. A pak se šlo všechno oslavit na Živitelku.

Urbanistická bomba

Pro intelektuála může být zajímavý jiný rozměr Živitelky. Umístění výstaviště ve stotisícovém městě je dokladem socialistického urbanismu. Areálu Živitelky musely ustoupit tradiční statky na severní polovině návsi obce Čtyři Dvory a louky na břehu Vltavy. Plocha o dvou kilometrech čtverečních pár set metrů od centra Českých Budějovic mohla být hlavním rekreačním zázemím krajského města, dodnes však je za plotem a místní občané do ní mohou jen po zaplacení vstupného při výstavách. Pozemky totiž patří ministerstvu zemědělství, které rozvoj města ignoruje. Spolupracuje však s jihočeskými podnikateli v čele s místostarostou Hluboké nad Vltavou Pavlem Dlouhým, kteří se podílejí na výdělku z pořádaní výstav včetně Živitelky.

Za pozornost stojí i nejbližší okolí. Od řeky dnes areál výstaviště kopíruje jediný silniční průtah v Česku procházející středem města a návštěvníci tak mohou sledovat proud kamionů. Tradice normalizačního stavitelství úspěšně pokračují na jižní straně návsi Čtyř Dvorů, kterou zdivočelí developeři postupně bourají a k přízemním statkům lepí šestipatrové bytovky.

Všechno je jako před třiceti lety. Není nutné obdivovat každý detail. Přesto to byly časy, kdy se ani nemuselo myslet, stejně každý věděl, kam patří.