Roger Scruton (70) je autorsky znám především odbornými a esejistickými knihami, ale složil už i dvě opery a neuzavírá se ani próze. V novele Notes from Underground (Zápisky z podzemí; přiznaná výpůjčka od Dostojevského) čerpá ze svých pravidelných cest do husákovského Československa a hned na začátku je třeba zdůraznit, že čerpá víc ze svých vjemů a atmosferických postřehů než z konkrétních situací, historek a incidentů.

Anglický autor se tu nerozpakoval vlézt do kůže mladého Čecha, jemuž dal jméno Jan Reichl. „Honza“ je několikanásobný outsider, v roce 1985 je mu 22 let, už téměř deset roků žije bez otce, kterého zatkli pro pořádání literárního kroužku na malém městě a jenž posléze zemřel při výkonu trestu. Zbytek rodiny se přestěhoval do Prahy, ale v anonymním velkoměstě živoří. Děj knihy začíná domovní prohlídkou. Tajní policisté zatknou Honzovu matku, která se provinila přepisováním samizdatu (neopatrný syn, debutující básník, má na tomto neštěstí svůj podíl).

Vystoupit z metra

Honzovi zásah StB paradoxně pomůže vymanit se z izolace, v níž vyrůstal, vystoupit z metra, ve kterém bezcílným popojížděním trávil volný čas po práci (původní význam pro slovo underground v názvu knihy), pomůže mu k seznámení s nekonformní femme fatale Betkou. Betka ho uvede do světa bytových seminářů, odkud vede cesta ke knězi podzemní (katolické) církve a tak dále. Z Betky a Honzy se rychle stávají napůl zakonspirovaní milenci, jejichž vztah (charakterizovaný Honzou jako „smutné štěstí“) od začátku kalí neblahá předtucha, že karty jsou rozdané špatně a okolnosti nepřející.

Kdo by ve Scrutonově románu hledal drobné chyby při popisu reálií československé normalizace, neodejde s prázdnou: aby někdo tak jako Reichl senior dostal za organizování literárního kroužku, kde si lidé čtou Kafku, Dostojevského a Camuse, pět let v dolech, kde pak navíc (spolu s dalšími patnácti politickými vězni) při závalu zahyne, je samozřejmě přitažené za vlasy. Betka vzpomíná, jak na svém gymnáziu na konci 70. let cítila s těmi „několika málo spolužáky“, jejichž rodiče ztratili po podpisu Charty místo a postavení. Ve skutečnosti bylo chartistů v té době něco málo přes jeden tisíc. Podle vzorku Betčiny třídy na normálním gymnáziu by v republice musely být chartistů nikoliv stovky, ale jistě řádově tisíce. Je otázka, proč autor volí takhle kolorované podání represe a odporu za normalizace – možná nevěří, že by anglosaský čtenář udržel pozornost, kdyby reálie nevypadaly jak za Stalina, vedle Mao Ce-tunga asi jediného komunistického zločince, jehož zvrácený sex-appeal dodnes tak nějak funguje.

Stejně tak je ale možné i to, že návštěvník ze Západu takhle Československo skutečně zažíval, a v druhém, uměleckém plánu je Scrutonova kniha nepochybně úspěšná. Její hodnota nespočívá ve vědecky přesném zachycení politických reálií, ale v zachycení atmosféry, jež na citlivější povahy často doléhala tak, že si připadaly v kleštích, ještě než spatřily svého prvního estébáka. Zápisky z podzemí evokují tísnivé ovzduší 80. let v Československu dost podobně, jako ho na plátně ztvárnili Ondřej Štindl a Radim Špaček ve filmu Pouta (2009).

Inspirace po třiceti letech

Scrutonovi se podařila ještě jedna důležitá věc. Hlavní hrdiny – především Betku, která sice dochází mezi disidenty, ale jen jako zainteresovaný a sarkastický pozorovatel a místo povinného androše provozuje klasickou hudbu – neredukuje na disidentské svazáky, ti lidé naopak o liturgii českého disentu a undergroundu privátně mají své pochybnosti. Z toho lze usuzovat, že ani autor sem nejezdil jako nekritický obdivovatel. Přesto z knihy docela zřetelně vystupuje, že ty cesty za železnou oponu měly pro Scrutona, který se tou dobou doma čím dál častěji ocital mimo hlavní intelektuální proudy, klíčový význam. Frekventanti podzemní univerzity v Brně a v Praze, to byl přece důkaz, že i v té zplošťující se době ještě někde existují studenti, kteří vzdělání chápou jako cíl sám o sobě, nikoliv jen jako předpoklad k postupu v budoucím zaměstnání.

Druhý zásadní vjem z tehdejšího Československa, totiž hluboká zbožnost některých jeho studentů, se zřejmě Scrutonovi zhodnotil až časem. (Filozof svou příslušnost k anglikánské církvi vážněji reflektuje teprve v posledních letech.) V tehdejším Československu anglický konzervativec narazil na církev v katakombách, o níž si jinak mohl leda tak číst v antické literatuře. Muselo to každopádně být pozoruhodné setkání, což je zřejmé i z toho, že ještě po třiceti letech nese tak působivé plody.

Roger Scruton, Notes from Underground, Beaufort Books, New York 2014, 246 s.