Aferim! (Rumunsko)

Rumunský film je v posledních letech na mezinárodním poli hodně a právem ceněný, zároveň se ale jaksi ví, co od něj čekat – styl tzv. rumunské nové vlny, s pomalu a syrově zachycenými příběhy ze současnosti nebo nedávné minulosti, komorní dramata, v nichž naléhavě a ve vší vážnosti zaznívají morální otázky, které doléhají na komplexně vykreslené hrdiny. Snímek Aferim!, za nějž dostal Radu Jude letos v Berlíně cenu za režii, se tomuhle stereotypu vymyká. Černobílý a výrazně výtvarně stylizovaný film se odehrává ve Valašsku v první půli 19. století, dějem může připomínat road movie nebo western – dva místní četníci na žádost místního bojara honí uprchlého romského otroka. Vesměs nadšená kritika na filmu kromě výtvarné stylizace, vtipu a jistým způsobem aktuální zápletky oceňuje také pečlivou rekonstrukci dobových detailů (mimo jiné velmi specifické mluvy, jež se asi do českých titulků nedá přenést v plnosti), také snahu ukázat dobu děje jaksi zevnitř, nikoliv přes filtr dnešní poučenosti.
Režie: Radu Jude

Pohádka pohádek (Itálie / Francie / Velká Británie)

Snímek vzbudil značný ohlas na letošním festivalu v Cannes. Matteo Garrone, režisér mafiánského dramatu Gomorra podle známé knihy Roberta Saviana a v Cannes dříve uváděné satiry Realita, pro svůj první film v angličtině zvolil fantaskní podívanou se zjevným freudovským podtextem, odkazující k tradici temných a surreálných pohádek, známých třeba ze sbírky bratří Grimmových. Tři volně propojené příběhy na motivy próz Giambattisty Basileho se odehrávají ve třech sousedících fiktivních královstvích, tamní monarchové trpí ledasčím – třeba chorobnou fixací na blechu nebo posedlostí hlasem pouliční zpěvačky, která není vysloveně pohledná. Kritika na Garroneho filmu ocenila přízračnou vizualitu, jež se krajností věru nebojí – například pohled na Salmu Hayek požírající srdce mořské obludy prý věru stojí za to. Na tom, zda dílo dosahuje velkých hlubin, se sice recenzenti neshodnou, práce výtvarníka Dimitriho Capuaniho, skladatele Alexandra Desplata a zkušeného kameramana Petera Suschitzkého je však všeobecně oceňovaná. Když už nic jiného, tak aspoň nějaká ta pastva pro oči a uši, to se ve Varech hodí.
Režie: Matteo Garrone

Humr (Řecko / Velká Británie / Irsko)

Ještě jeden pokus jihoevropského tvůrce uplatnit se na trhu filmů mluvených anglicky. Autorem je řecká hvězda festivalové kinematografie Yorgos Lanthimos (Špičák, Alpy). Černohumorná dystopie v hlavní roli s Colinem Farrellem. V jakési chmurné budoucnosti jsou osaměle žijící jedinci sváženi do odlehlého hotelu, kde si do pětačtyřiceti dnů musejí najít partnera, jinak budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru. Hrdina se ovšem dostane do kontaktu se skupinou rebelujících singlů z přesvědčení, mezi nimiž se mu jedna velice zalíbí. Lanthimosův film je vynášen především za jeho první část, vykreslení nuceného párování v hotelu, jež má být zpodobněno se suchým humorem a citem pro absurditu, která reflektuje soudobé upínání se na párovou existenci jako to nejlepší uspořádání lidského života (to přesvědčení autoři zjevně nesdílejí). V druhé části podle některých snímku dojdou ideje, nebo se naopak mění v jímavou love story. Jestli se hrdina v toho humra nakonec promění, se asi dozvíme až v kině.
Režie: Yorgos Lanthimos

Vzestup (SSSR)

Poslední film, který mimořádně nadaná režisérka Larisa Šepiťková v roce 1977 natočila před svou smrtí při autonehodě, bylo jí jednačtyřicet let. A asi ten nejlepší film o partyzánech na východní frontě, jaký byl kdy natočen, v mnohém protichůdný známějšímu Jdi a dívej se Elema Klimova, manžela Šepiťkové. Formálně strohý černobílý film se nesnaží ohromit publikum nějakou expresí nebo hrůzou zobrazovaného, krutost války, nevyhnutelnost konce některých postav je spíš naznačena, aniž by byla naplno ukázána, ponechána bez komentáře. Příběh filmu je velmi jednoduchý – dva příslušníci partyzánského oddílu jsou vysláni, aby sehnali jídlo pro civilisty, kteří se k bojovníkům přidali. Sami ale padnou do zajetí a jsou vyšetřováni kolaborantským krajanem. Při vší naznačené hrůze je Vzestup film nezvykle oduševnělý, dá se chápat rovněž jako křesťanská alegorie, disputace o smyslu života. Síla filmu je ve velice přesné, vynalézavé a přitom neokázalé režii, jež přesně dávkuje myšlenky i emoce a dovede film ke smutně majestátnímu finále.
Režie: Larisa Šepiťková

Čarodějnice (USA/Kanada)

Pojmenovat horor Čarodějnice působí jako hodně odbytá volba. To jsou pořád nějaké čarodějnice… Celovečerní debut amerického režiséra Roberta Eggerse ale vyvolal takovou bouři vyděšeného nadšení, že asi stojí za bližší seznámení. Tahle éra na svůj velký, definující filmový horor totiž ještě pořád čeká. Eggersův film je možná pro tuhle úlohu příliš nepřístupný širokému publiku, odehrává se mezi přistěhovalci do Nové Anglie v sedmnáctém století, pečlivě jsou v něm rekonstruovány dobová mluva, teologické disputace i třeba způsob farmaření. Z puritánské kolonie odchází rodina, pro niž jsou puritáni ne dost asketičtí, začnou hospodařit o samotě, dějí se s nimi věci. Podle jednohlasně pozitivních reakcí Eggersův film oslnil svým smyslem pro plíživou a všeprostupující hrůzu a její gradaci někam za hranici nemyslitelného. K tomu vytříbená obrazová kultura a snad i nějaké myšlenky popírající stereotypy, jež jsou na figuru z titulu ze všech stran navěšené. Těším se a trochu děsím.
Režie: Robert Eggers

Špinavý prachy (USA)

Během festivalu může jednomu hrozit předávkování filmy, které usilují o nějakou výjimečnost, formální nebo obsahovou. Jeden proto může uvítat snímek, který je ve všech ohledech úplně normální. To je případ filmu Belgičana Michaela Roskama, který před časem strhl karlovarské publikum „dobytkářským“ thrillerem Býčí šíje. Špinavý prachy natočil za oceánem, mimo jiné je to taky poslední film, v němž hrál James Gandolfini, nezapomenutelný představitel Tonyho Soprana. Roskamův film je něco mezi portrétem a gangsterkou. Bob (Tom Hardy) je dobrácky a jednoduše působící chlapík, pracuje v baru, neohrabaně se sbližuje se sympatickou imigrantkou Nadiou (Noomi Rapace). Vše se ale začne komplikovat, do života hrdinů se z různých důvodů montuje ruská mafie, možná je v Bobově minulosti nějaké tajemství, třeba vždycky nebýval až takový dobrák. Povědomý příběh, zahraný a natočený ovšem solidně. Přítomnost Toma Hardyho bude pro jeho početné fanynky jistě znamenat velké plus.
Režie: Michael Roskam

Zlaté pobřeží (Dánsko)

Dánský zástupce v hlavní soutěži seznámí publikum mimo jiné s tím, že i tahle mírumilovná země měla v Africe kdysi kolonii – Dánskou Guineu. Přijíždí tam idealistický křesťanský pár, který je konfrontován s realitou krutosti a obchodu s otroky, sama země možná vyzařuje nějakou temnou sílu. Inspiraci autoři zjevně hledali také v Conradovu Srdci temnoty, intenzity té mistrné prózy se ale nedá hned tak dosáhnout. Přinejmenším lze však čekat jistou míru poučení.
Režie: Daniel Dencik

Červený pavouk (Polsko/SR/ČR)

Filmů o sériových vrazích ve střední Evropě moc nevzniká, už proto stojí polský film v hlavní soutěži za pozornost. Volně vychází z reálného případu ze šedesátých let. V Krakově a okolí tehdy řádil velmi mladý vrah, student Karel Kot, zabil dva lidi, pokusil se ale zavraždit o hodně víc, chytali ho dva roky, skončil na popravišti. Po zatčení tvrdil, že vraždit byl jeho úkol. Film má ambici být psychologickou studií zla a jeho původu.
Režie: Marcin Koszalka

Box (Rumunsko)

Mladý rumunský režisér je ve festivalovém světě docela známý, přítomnost jeho filmu v karlovarské soutěži se dá označit za úspěch (podobné je to i v případě německého soutěžního snímku Heil od tvůrce opěvované Křížové cesty Dietricha Brüggemanna). Serban se proslavil filmem Když si chci písknout, písknu, syrovým a s přesným citem natočeným příběhem z rumunské polepšovny. Hrdiny jeho nového filmu jsou dospívající boxer a třicetiletá matka.
Režie: Florin Serban

Druhá strana (Itálie/USA)

Italský dokumentarista Roberto Minervini má dar pozorovat pronikavě a přitom s pokorou vůči pozorovanému. Přesvědčil o tom filmy ze své tzv. texaské trilogie, v nichž dokázal velmi jemně zpřítomnit všední dramata toho typu postav, na něž mají velkoměstští tvůrci někdy tendenci se vytahovat. On se jim naopak dokáže přiblížit a nechat svoje předsudky stranou. Jeho nový film se odehrává mezi vyděděnci z Louisiany – velmi fotogenické místo. Očekávat strhující tempo vskutku není na místě, kdo se ale Minerviniho filmům poddá, může být odměněn.
Režie: Roberto Minervini