Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a). Ale to je jen technologický mezistupeň, ještě relativně snadný. K tomu, aby disponoval schopností podniknout jaderný útok, musí dosáhnout ještě b), c) a d). Ano, když by tam dospěl, byl by důvod k panice. Ale pokud se na to vůbec zmůže, bude to trvat ještě léta.

Nepříjemné na tom je, že tu jde o jakýsi převrácený případ většiny slibovaných technologických vymožeností. Zatímco létající auta nebo kolonie na Měsíci jsou vzdáleny jen pár desítek let už dobré půl století, Kimova bomba, jež bývala ještě před pár lety vzdálená ještě pár let, je najednou nepříjemně blízko.

„Zaprvé, řekněme si jasně, jaký druh bomby Severokorejci vyvinuli,“ napsal nedávno expert na jadernou strategii Tom Nichols. Jadernou bombu, kterou otestovali v roce 2006, a jinou nemají. „To je dost špatné, ale ne tak špatné jako silnější, termojaderná bomba,“ z jakých se skládají arzenály jaderných mocností. „Severokorejci sice tvrdí, že ji pokusně odpálili, ale je to nepravděpodobné,“ uklidňoval Nichols 9. srpna. Měsíc se s měsícem sešel, a Severokorejci podle všeho 6. září odpálili termojadernou bombu.

Jiná varianta žánru „nepodléhejme panice“ by se mohla jmenovat „vidíte, a vy jste tvrdili, že diplomacie nefunguje“. V roce 1998 si například bylo možno přečíst knihu, kterou recenzent charakterizoval jako „výstražný příběh toho, jak blízko byly v roce 1994 Spojené státy válce se Severní Koreou, než návštěva Jimmyho Cartera v Pchjongjangu prolomila ledy a připravila půdu pro výtečnou práci náměstka ministra zahraničí Roberta Galucciho“.

Tou výtečnou prací je míněno uzavření dohody známé jako „Agreed Framework“, kterou Kimové nikdy nedodrželi. Sice zmrazili práci svého plutoniového reaktoru, ale místo toho začali pracovat na obohacování uranu (kritické know-how získali z „jaderného bazaru“ pákistánského vědce Abdula Kádira Chána, jak v roce 2005 pákistánský prezident veřejně přiznal). Mezitím Severní Korea inkasovala miliardy dolarů západní pomoci ve formě topného oleje a potravin. Když podvádění v roce 2002 Američané zjistili, George W. Bush pomoc zastavil. Nakonec i on zkusil jednání, tzv. šestistranné rozhovory. Ty měly tu výhodu, že Severokorejci nemohli hrát tak snadno Američany proti ostatním okolním zemím jako při dvoustranných rozhovorech. Ale co to bylo platné, když rok po uzavření nového ujednání Pchjongjang odmítl podepsat verifikační protokol?

Takovými výtečnými pracemi je diplomacie se Severní Koreou lemována. Za jednu z nich, summit s velkým vůdcem Kim Jong-ilem, dostal dokonce jihokorejský prezident Kim Te-džung Nobelovu cenu míru. Je to zřejmě jediná Nobelova cena získaná za úplatek – Kim dostal za summit půl miliardy dolarů.

Barack Obama po nabídce přímých rozhovorů, jež byla odmítnuta, nastolil politiku „strategické trpělivosti“, což znamenalo, že raději nebude nic zkoušet. V rozhovoru, který měl s Donaldem Trumpem loni v listopadu po jeho volebním vítězství, mu prý předpověděl, že nejvážněji jeho schopnosti otestuje Severní Korea. Lze říci, že to od něj bylo hezké.

Nekonečný vydírací potenciál

A teď je prezidentem Donald Trump, což je vhodná příležitost k oprášení zkratky MAD, což znamená vzájemně zaručená destrukce, ale taky v angličtině „šílený“. Je to termín ze zlatých dob jaderné strategie, které se zřejmě zase vracejí. Ale situace je přece jen jiná. Země, jež si později po druhé světové válce pořídily jaderné zbraně, byly vedeny lokálním strategickým soupeřením – Pákistán a Indie míří na sebe navzájem, i starosti Izraele jsou lokální atd. Soupeření USA a SSSR mělo potenciál zničit celý svět. Sovětský svaz byl ovšem nejpozději od konce Chruščovovy éry relativně – to slovo je třeba zdůraznit – racionální či aspoň vypočitatelnou velmocí statu quo, která, jak ukázal třeba Karel Durman v knize Útěk od praporů, ambice na celosvětové socialistické impérium fakticky dávno opustila. Ale jak šílený doopravdy je Kim Čong-un? Ví to někdo?

„Země-pária“ odmítající nonproliferační režim a usilující o získání jaderné zbraně se v momentně, kdy ji získá, stává naprosto odlišným strategickým problémem. Odteď je její vydírací potenciál téměř nekonečný. Paradoxně právě proto, že je téměř nepředstavitelné, aby civilizovaná velmoc použila jadernou zbraň proti ní. Ve studené válce šlo USA i SSSR o všechno. Ale Severní Korea nemůže při veškeré snaze Spojené státy zničit. Takže jak zdůvodnit úder, preventivní či odvetný, který by způsobil nedozírné škody a utrpení nejen v samotné Severní Koreji?

Země, která není z tohoto světa

Představa o Severní Koreji jako extrémním případu komunismu je povrchní. Ano, Kim Ir-senův režim žil ze sovětské podpory a používal stalinistické metody ovládání společnosti, ale postupně se vyvinul v něco mnohem svébytnějšího. Jeho ideologie je zaprvé personalizovaná – kodifikuje unikátní kvality dnes už dědičné dynastie Kimů – a zadruhé rasistická. Korejský národ je nejskvělejší na světě a dynastie Kimů je předurčena to předvést nejdříve sjednocené Koreji a pak světu. Ilustraci plodů této ideologie najdeme v anekdotě, již vypráví Američanka Suki Kimová, která učila na malé pchjongjangské vysoké škole, kde se pečlivě vybraná hrstka studentů seznamuje se západními poznatky: „Jednou se mě student zeptal, jestli je pravda, že všichni lidé na světě mluví korejsky. Slyšel, že korejština je tak vynikající jazyk, že se jím mluví v Americe, Číně a Anglii.“ Další výmluvný moment je její líčení, že studenty hlídaly vojačky, které bydlely v budově o patro níž. Obavy, že budou pro chlapce představovat rozptylující prvek, se nenaplnily – ukázalo se, že jsou z tak odlišné sociální vrstvy, že je chlapci vesměs naprosto ignorovali.“

Režim, který tam dnes existuje, bychom snad nejraději zaplašili do nějakého paralelního světa Hry o trůny či Eurasie George Orwella. Klade totiž nepříjemné výzvy našim představám o tom, co je to lidské společenství a kam se ubírá.

Režim kombinuje víceméně totální izolaci obyvatelstva od světa a totální kontrolu společenského vědomí s uspořádáním, jaké bychom jinde nazvali kastovní či feudální. Lidé potřebují povolení i k cestě mimo okres a budoucnost každého je předurčena kádrovým posudkem, v němž nepřekročitelně rozhoduje i to, co dělali jeho předkové za druhé světové války. Jedná se o nejchudší urbanizovanou a průmyslovou společnost na světě, zemi, v jejímž centru stojí stopětipatrový (nedokončený) hotel, a za hladomoru v letech 1996–98 zahynul až milion lidí. Jak napsal jeden z předních světových expertů na Severní Koreu Andrej Lankov, ani tato katastrofa „nevytvořila bezprostřední domácí politický problém. Hladovějící zemědělci, vychovaní ve starém systému, bez možnosti organizovat se a bez vědomostí o okolním světě, se nebouřili. Prostě jen umírali.“

V pracovních táborech vegetuje odhadem tři sta tisíc lidí, ale mluvit o porušování lidských práv v takovéto civilizaci zjevně nedává smysl. A tato země, jejíž HDP na hlavu jihokorejská centrální banka odhaduje na jednu sedmnáctinu jihokorejského, vyvinula jadernou bombu.

Za hladomoru se ovšem přece cosi změnilo. Režim, neschopen udržet v provozu přídělový systém, nebránil obyvatelům ve výměnném obchodu, jež se vyvinul v rudimentární tržní ekonomiku, na níž dnes v té či oné míře participuje každý. Režim neměl sílu ji potlačit a počátkem jednadvacátého století ji zpětně legalizoval.

Nejnovější z dynastie Kimů je ve světě proslulý svým komickým účesem, ale jeho okolí do smíchu není. Moc konsolidoval pomocí mimořádně brutálních čistek. Popravil dva ze sedmi lidí, kteří nesli na pohřbu otcovu rakev, a řadu dalších včetně jejich příbuzných až po vnoučata. Některé plamenomety, jiné protiletadlovými děly.

Když ani Čína netuší

Zemí, jež má nejblíže k postavení patrona Severní Koreje, je Čína. Zatímco Číňané mladého Kima, tak jako už jeho otce, vybízejí, aby se vydal cestou čínských reforem, Kim se zjevně rozhodl jinak. Obnovil tradici pravidelných sjezdů komunistické strany, pětiletých plánů a novoročních projevů, která za jeho otce povážlivě upadla. Smyslem snah o oživení průmyslové výroby je zjevně spíš kontrola obyvatelstva než ekonomický rozvoj. Pro ekonomiku je důležitější pašování – na úrovni státu, prostřednictvím zahraničního obchodu a ambasád i obyvatel přes čínskou hranici. Tímto neobrežněvismem Kim zřejmě doufá udržet společnost pod kontrolou navzdory tomu, že informační izolaci už nelze úplně udržet. Na pašovaných fleškách a paměťových kartách se do země dostává čím dál tím víc informací ze světa.

K Číně se upínají naděje světa (včetně Donalda Trumpa), že využije své páky a Kima přivede k rozumu. Jenže Čína má jednak své vlastní zájmy – nárazníkový stát mezi sebou a Jižní Koreou se jí zamlouvá víc než představa sjednocené Koreje –, jednak se ukazuje, že i její možnosti jsou omezené, že i na ní Kim zkouší, co si může dovolit. Jeden z popravených, jeho strýc, byl považovaný za muže Číny. A když letos v únoru nechal Kim zabít v Malajsii svého nevlastního bratra, dovolil si opravdu hodně – bratr žil v Macau pod neformální ochranou čínské tajné služby. A vysoký činitel CIA se prý letos vrátil z konzultace se svým čínským protějškem s dojmem, že ani Číňané netuší, co se vlastně v Pchjongjangu děje.

Rada bezpečnosti OSN letos na jaře schválila dosud největší přitvrzení ekonomických sankcí, jež mimo jiné znamenají, že i Čína přestala od Severní Koreje kupovat černé uhlí, důležitý zdroj příjmů. Někteří američtí experti ovšem tvrdí, že v sankcích jsou ještě rezervy. A že hodně mohou dokázat USA tím, že půjdou po každé bance, každé ekonomické entitě, každé fyzické osobě, která bude se Severokorejci obchodovat – odříznou ji přístup k dolarovým transakcím.

Ale při všem tom, co o Severní Koreji víme, není jisté, že i toto by její jaderné ambice zastavilo. Na konfrontaci se světem koneckonců stojí její ideologie, v níž je celý národ indoktrinovaný.