Už to tak vyšlo, že letošní podzim patří severoamerickým „písničkářům“. Nejprve Bob Dylan byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. To bylo první pozdvižení, protože takové rozhodnutí Švédské akademie asi čekal málokdo. Druhé pozdvižení přišlo vzápětí, když týž Bob Dylan ke své ceně mlčel. Ticho totiž soudobost vyrušuje, uvykla si halekat. A pozornost – byť bohužel jiného typu – na sebe přitáhl i Dylanův kanadský kolega Leonard Cohen.

Neboť onen mlčenlivý pokoj, před nímž se svět třese strachy, podtrhl ještě jednoznačněji: zemřel. Nečekaně, nenápadně a ovšem – tiše, v ústraní. Ve svém domě, sedmého listopadu. A svět se to skrze média dozvěděl až o tři dny později. Bylo mu osmdesát dva let. Měl rakovinu, ale přesná příčina úmrtí nebyla oznámena. Pochován byl, jak si přál: na židovském hřbitově v Montrealu, po boku svých rodičů, prarodičů a praprarodičů. Umlkl tedy tvůrce, který v písni I’m Your Man svým hlubokým hlasem každé sliboval, že je právě jejím mužem. Nádherný, krásný muž.

Takový, na jakého asi myslel Milan Lasica, když kdesi definoval, že ideálem, po němž dnes ženy touží, je kovboj s knihovnou u sedla svého koně. Umlkl tedy jeden z průvodců – básník, prozaik, skladatel, zpěvák, autor písňových textů. Na jeho bohatě vypravených a pečlivě spravovaných webových stránkách v kolonce „Tour“ pod koncertní fotografií, na níž se v podřepu a předklonu zjevně naplno pokládá do některého z obrazů některé své písně, stojí prosté ohlášení: „There are no tour dates currently scheduled.“ A u něho už zůstane. 

Leonard Cohen se narodil právě v Montrealu s příchodem podzimu, 21. září 1934. A narodil se – jak to v Severní Americe bývá –smíšenému páru. Otec Nathaniel Bernard byl Kanaďan, matka Masha Litevka. Je-li Cohen považován za autora duchovního, v jehož tvorbě spiritualita je nepřehlédnutelná, může za to právě mix původu: židovské rodinné zázemí a katolické prostředí jeho města. Navíc patřil ke generaci Židů, pro niž se zlomem mezi dětstvím a dospíváním stalo odhalení zločinů, které na židovském národě spáchali nacisté. Dále rostl s beatniky, jejichž vliv na Cohenovo myšlení a cítění je nemožno přehlédnout.

Každopádně svůj duchovní rozměr a své potřeby završil příklonem k buddhismu; ve druhé půli devadesátých let dokonce žil a meditoval v buddhistickém klášteře v Kalifornii – kde ale zároveň vprostřed noci vstával, aby (si) stihl uvařit kávu. Odrazem Cohenova přebíhání mezi kulturami je úvodní poznámka k titulu sbírky básní Květiny pro Hitlera: „Není / to tak dlouho, / co by se tahle kniha / jmenovala / Slunce pro Napoleona, / a ještě nějakou dobu předtím / by její titul / zněl / Hradby pro Čingischána.“ Při vší té starosti o nitro ovšem Cohen, jak se na poetického tvůrce sluší, nezapomínal na fyzickou lásku – ženy se kolem něj točily neustále. Nikdy se neoženil, ale měl děti i občas vychovával děti, jež si jeho ženy pořídily s jinými. Patrně nejdojemnější je jeho vztah k Suzanne, o níž napsal básně, jednu ze svých nejznámějších písní, jejíhož těla se však „dotýkal pouze svou myslí“, protože to byla manželka blízkého přítele. Nic jiného než platonickou lásku si tedy dovolit nesměl, nechtěl.

Halellujah & Hallelujah & Hallelujah

Jako tvůrce začínal – nebudeme-li seriózně počítat jeho účast v chlapecké tříčlenné country skupině The Buckskin Boys – jako básník. V roce 1956 vyšla jeho první sbírka Let Us Compare Mythologies (v češtině se jednou jmenuje Porovnávejme mytologie, jednou Porovnejme si mytologie), pět let nato následovala druhá: Kořenka Země (The Spice-Box of Earth). Za tři další léta vydal právě Květiny pro Hitlera (Flowers for Hitler). Aniž přestal psát básně, začal si s prózou. Vlastně z pragmatických důvodů – chtěl uspět, nechtěl tvořit „sám pro sebe“. Proražení si sliboval od románu, napsal tehdy v 60. letech dva: první byla Oblíbená hra (The Favorite Game), druhý Nádherní poražení (Beautiful Losers). Dle dobových pramenů oba prý znamenaly posun v kanadské literatuře, míchaly se v nich modernistické postupy Jamese Joyce s židovskou literaturou a pokusy psát jako točit film. 

Kritika si jich cenila, jenomže neprodalo se jich víc než několik tisíc. Jiný autor by se možná spokojil s tím, co Cohen tehdy měl: bylo mu drobet přes třicet let, vydával knihy, dostával za ně ceny (nepřebíral je), vlastně v jistém smyslu byl na vrcholu. On ale cítil, že píše hůř než v šestnácti a že nemá smysl šudlat texty pro omezený okruh zájemců. Nepovažoval takovou tvorbu za plnohodnotnou. Takže ač je vnímán hlavně jako zpěvák, první veřejné vystoupení v této své poloze měl až v roce 1967 na folkovém festivalu v Newportu. A teprve o rok později vydal své první album, nazvané prostě Songs of Leonard Cohen. Zpíval na něm sám, doprovázel se často jen akustickou kytarou a písně měl jistěže hloubavé – plné zrad, provinění, zklamání, což v tehdejším rozjuchaném desetiletí paradoxně působilo osvěživě.

Slávu si tedy vydobyl jako zpěvák na koncertních vystoupeních, a to už závratně rychle. Zpětně měla vliv na proslulost jeho jiné tvorby. Vždyť třeba i Suzanne původně vděčila za svou popularitu provedení zpěvačky Judy Collinsové, která nazpívala nejednu Cohenovu skladbu. (Z poslechu její a Cohenovy verze mimochodem je znát rozdíl v kytarové instrumentaci, v nárocích, které na sebe Cohen měl, i v talentu, jímž disponoval.) Tím se dostáváme k otázce, kdo to vlastně zemřel našinci. S jakým dílem se v češtině setkáváme? Soudě dle bezprostředních ohlasů na tuzemském webu, zemřel především autor písně Hallelujah. Je to paradox: ačkoli rovněž našincem je Cohen vnímán jako zpěvák, nejvíc přítomný v české kultuře je právě jako skladatel jediné písně. Existuje bezpočet českých provedení tohoto textu, které s originálem mají pramálo společného. Ostatně častým ohlasem Cohenova skonu se staly připomínky provedení této písně nejen od Lucie Bílé (s názvem Desatero), ale taky od „družstva hudebníků“ Mistříňanka, tedy dechové hudby z Dolních Bojanovic. Není to jediná dechovka, která se do písně pustila, ale Mistříňanka rozhodně šíří nejhorší český převod písně.

Třeba v úvodní strofě se v něm zpívá: „Nám Pán Bůh ruky spojí dnes, / my dotkneme se spolu hvězd, / až prsten zlatý tobě z lásky dám.“ Totéž místo v podání Gabriely Osvaldové, která se pro Lucii Bílou snažila na text napasovat biblické Desatero, zní takto: „Že je to návod praktický / a asi platí na vždycky, / rozhodně má širší využití.“ Ve verzi zpívané country zpěvákem Jakubem Smolíkem je totéž trojverší takové: „To poslední, co vnímal jsem / Je světel pár, co míří sem. / Já neuskočil včas a měl jsem smůlu.“ V knižním mechanickém převodu Václava Procházky, uveřejněném ve svazku Hudba neznámého. Vybrané básně a písně, vypadá totéž takto: „Ty ale hudbu, / klesající mollovými a stoupající durovými tóny, / vlastně nemiluješ, zmatený králi, skládající Aleluja.“ Byla by škoda odpustit si citaci z textu „ústřední písně z amatérského filmu Muzikál z prádelny“: „My známe jí, proto dříme v nás, / a půjdem hledat jí znovu a zas, / ten hlas, co zpívá Haleluja.“ Jedno z dobrých řešení nabízejí ve svém převodu Jarmila Moosová a Aleš Novák: „Teď sílu rvát se ber kde ber / Když nesmíš řvát: To není fér! / Když víš že víc tu ví ten komu sláva.“

Bohatství i dluhy, které máme

Nemá smysl citovat úryvky z těch dvou desítek verzí, které lze najít. Už na těchto příkladech vidno, jak volně, samozřejmě a přitom s nadšením (to je fér dodat) se s Cohenovým textem a vůbec písní zachází. Je-li třeba, není problém přičinit jí třeba vánoční motiv. Proč je z Cohenových písní světově i v tuzemsku tak populární zrovna tahle, ví čert. Ale tutéž převaděčskou suverenitu můžeme pozorovat taky u jiné slavné písně, u Suzanne. K mání máme doslovné převody: „Suzanne tě vezme dolů / Ke svému místu nedaleko řeky / Můžeš slyšet, jak plují lodě / Můžeš vedle ní strávit noc.“ I knižní (znovu v Procházkově podání): „Suzanne tě vede na své oblíbené místo u řeky, / kde uslyšíš projíždějící lodě, / kde můžeš strávit noc po jejím boku.“ Z takového srovnání snadno vysvitne, jaké štěstí měli Leonard Cohen i zdejší pop music, když se českého překladu písně pro Václava Neckáře chopil Zdeněk Rytíř, autor schopný podobně složitých komponovaných veršů jako tvůrce originálu: „Suzanne místo má, / je skryté blízko břehu. / Sedí tam a proudy zná / a Ty závidíš tu něhu.“ 

Plyne z takových účtů jednoznačně, že Leonard Cohen v čerstvě uplynulých dekádách je zdejší nejpřekládanější anglickojazyčný autor. To se týká i regulérních knižních převodů, vždyť v krátkosti jednoho desetiletí ho kromě zmiňovaného Procházky přeložili i takoví Pavel Šrut jako Miroslav Jindra, takže od některých textů máme tři verze. Vzhledem k události se hodí srovnat třeba báseň The Music Crept By Us: „Hudba, plazící se kolem nás // Rád bych připomněl vedení podniku / že nápoje jsou plné slz, / šatnářka má syfilis / a kapelu tvoří bývalá monstra SS. / Ale protože je Silvestr / a mám rakovinu, / nasadím si papírový klobouk / a budu tančit.“ (Procházka) Versus: „Kolem nás se plížila hudba // Rád bych vedení podniku / upozornil / že víno se tu ředí / a šatnářka / má syfilis / a kapela se skládá / z bývalých bestií od SS / Avšak přes to všechno / protože slavíme silvestra / a já mám rakovinu rtu / posadím si na svůj otřes mozku / papírový klobouček / a začnu tančit.“ (Jindra) Versus: „Hudba se plazila kolem nás // Rád bych připomenul / vedení podniku / že drinky jsou křtěné vodou / a ta mladičká šatnářka / má syfilis / v kapele se sešly / samé bývalé esesácké zrůdy / Ale jelikož je / Silvestr / a já mám rakovinu rtu / nasadím si / papírový klobouček na svůj / otřes mozku a tančím.“ (Šrut)

Úhrnem vzato je dobře, že dílo Leonarda Cohena je uzavřeno. V češtině ho teď bude potřeba uklidit. Ne snad vyvyšovat jednu verzi nad druhou, ale stvořit poctivé, ideálně konečně dvojjazyčné spisy, od nichž se čtenář bude moct odrazit. Takhle nějak by bylo vhod Cohenovi poděkovat.