Začátkem srpna zemřel v Novém Mexiku americký herec David Huddleston. Prožil pětaosmdesát let snad spokojeného života. Profesní dráhu začal jako mechanik u amerického letectva – původně sice chtěl být právníkem nebo politikem, skončil ale u herectví. Stane se. Pokoušel se v práci řídit radou, kterou mu dala hvězda klasických hollywoodských gangsterek James Cagney. Když se ho tehdy začínající Huddleston zeptal, jak nejlépe hrát, dostalo se mu následující odpovědi: „Hlavně se snaž, aby tě při tom nikdy nepřistihli.“ Docela chytré, ať už se na to člověk podívá z jakéhokoliv úhlu. 

David Huddleston byl ten typ herce, kterého člověk nedokáže jmenovat (pokud tedy není zrovna obsesivní filmový fanoušek), zná ale jeho obličej, konstituci, víckrát ho viděl v menších rolích ve filmu a televizi, byl to výrazný typ – mohutný muž se zvučným hlasem. V té politice by možná zapadl dobře – autoritativní, blahobytný, doutník v jeho ústech působil jako naprostá samozřejmost, je snadné představit si ho jako blahosklonného papaláše z nějakého odlehlejšího státu Unie, který má místní politickou mašinerii dobře naolejovanou a s venkovskými voliči dokáže mluvit přesvědčivě a náležitě kluzce. Dává smysl, že jeho jediná filmová hlavní role byl Santa Claus. 

Diváci té mojí a mladších generací mají ale Huddlestonův obličej spojený s jinou postavou. Byl to ten skutečný Big Lebowski ze stejnojmenného filmu bratrů Coenových z roku 1998. Boháč toho jména, s nímž si parta nekňubných ranařů splete zčazeného Dudea Lebowského, hlavního hrdinu filmu, se známými důsledky pro stav protagonistova koberce a jeho křehkou duševní rovnováhu. Při prvním zhlédnutí toho epochálního snímku „velkého“ Lebowského možná zastíní jiné a ještě barvitější epizodní figury, v tom filmu jich je tolik. Rtuťovitý veterán Walter, který ještě roky po rozvodu s židovskou manželkou striktně dodržuje šábes a zároveň oceňuje „jistý étos“ národního socialismu, hadovitý král bowlingové herny Jesus, s nímž není radno si zahrávat, německá „nihilistická“ kapela Autobahn skončivší v pornoprůmyslu a fušerské gangsteřině… Představuje ale velice přesně vystižený lidský typ. 

Starý Lebowski působí jako protiklad k Dudeovi. Úspěšný muž v dobrém obleku, který obývá drahé sídlo, v patách má neustále neodolatelně slizkého tajemníka a průběžně svému okolí káže o důležitosti poctivé práce, snahy vypracovat se a tak dále a tak podobně. Pravda, druhé manželství si zrovna odpovědně nepromyslel, na druhou stranu, pozdní svazek s mladinkou, prostoduchou a řekněme rozpustilou Bunny... pánům určitého věku se podobné věci někdy přihodí. Po jejím únosu je nucený spolupracovat s jmenovcem, jehož životní styl je popřením té nejzákladnější pracovní etiky, „ústrojní kázeň“ prakticky nulová a světonázor zcela neuspořádaný, vyjadřovaný charakteristickými souvětími, jež zhusta postrádají začátek, prostředek, konec a myšlenku. Sebevědomý vítěz a totálně popletený loser. Nakonec se ale ukáže, že k sobě vlastně mají blízko, boháčova legenda o vzestupu díky tvrdé práci se ukáže být naprostý podfuk, nakonec i ten únos druhé manželky fingoval, aby se dostal k penězům z trustu, který po sobě zanechala jeho zesnulá první žena.

Nepřístojný moment na konec

Big Lebowski je velice „kalifornský“ film, pro díla Joela a Ethana Coenových je charakteristické, že jsou jejich snímky notně „lokalizované“. V tomhle láskyplně parafrázují/parodují prózy losangeleského Raymonda Chandlera s jejich ad hoc rozvíjenými zápletkami, specifickým jazykem a spoustou výrazných figur, pornoherci, magnáty, dožívajícími filmovými profesionály, aspirujícími umělci a životem otloukanými soukromými očky. V mnohém je však taky univerzální, a proto přijímaný po celém světě – postava Dudea, sympatického a totálního budižkničemu, pořád pod vlivem a živícího v sobě legendu o jakési slavné minulosti, je velmi pražská, stejně jako kalifornská. 

S tím velkým Lebowským je to vlastně podobné. V řadách každé společenské skupiny, ať už definované politicky, nábožensky, sociálně, či jinak, se vyskytuje nějaká pro ni specifická forma stupidity, přesněji blbosti. Jako člověk, který se hlásí spíš k pravici, smutně konstatuji, že figura Velkého Lebowského dost přesně vystihuje jednu z forem blbosti pravičácké. Navíc takovou, jíž se v českých podmínkách velice dobře daří. Projevuje se namyšleným všeználkovstvím, přesvědčením, že základní problém světa tkví v tom, že všichni nejsou tak pracovití a odpovědní jako já, že pokud na tom někdo není tak dobře jako já, může to být způsobeno jedině tím, že se nesnažil tak usilovně jako já. Protože svět je v zásadě spravedlivý, uspějí v něm ti nejlepší, pozná se to podle toho, že jsem v něm uspěl i já. Hodně se dnes kritizuje představa, že každý má na všechno právo a automatický nárok, že všechno je potřeba regulovat, přerozdělovat a podobně. Právem. Přiznávám ale, že mi stačí pár desítek minut ve společnosti nějakých místních obdob starého Lebowského, a hned by se ze mě stal ten největší „regulovčík“ ze všech.

Z filmu Coenových odchází žvanivý magnát dost potupným způsobem. Je to scéna, na niž sedí dnes krajně nadužívaný výraz „politicky nekorektní“. Člověk se u ní řehtá jako blázen a zároveň se trochu děsí toho, čemu se vlastně směje. Lebowski je vozíčkář, Dudeův kamarád Walter ale při setkání s ním nabude dojmu, že svoje postižení hraje a ve skutečnosti chodit umí. Je odhodlaný to protestujícímu Dudeovi dokázat. Vyrve vzdorujícího magnáta z vozíku a dožaduje se, aby předvedl, že umí stát na vlastních nohou – s předvídatelným výsledkem. Takže. Nikdo by se takhle neměl chovat k vozíčkářům, ať už by byli jakkoliv protivní nebo třeba zločinní. To je snad jasná věc. Ale starý Lebowski v tom pokuřujícím a nepřístojném momentu jistým způsobem okusil vlastní medicínu. Projednou sám narazil na někoho, kdo mu tvrdil totéž, co on říká světu (a navíc přitom pěkně kecá) – můžeš to, co já, a jestli si myslíš, že ne, jenom si to namlouváš a hledáš alibi pro svoje chyby. Jistě jsou takoví, ale nejsou to všichni. Jeden si představuje, že někdy potom, co film už skončil, prošel starý Lebowski jistou sebereflexí, třeba došel k tomu, že by se s těmi arogantními výlevy mohl trochu mírnit. Lidem tohoto typu se to ale moc často nestává.