Václava Havla fotilo více fotografů, ale Bohdan Holomíček má mezi nimi zvláštní postavení. Byl to jeho téměř soused a mlčenlivý důvěrník, možná by se dalo říct kumpán, ale především přítel – a to nejen jeho, ale ve stejné míře i Olgy. A to bylo důležité. 

Fotografie klame a zároveň mluví pravdu. Známý Holomíčkův snímek Václava a Olgy Havlových na Hrádečku dýchá rodinnou atmosférou a poklidem. Manželé sedí naproti sobě u stolu s kostkovaným ubrusem, ruce na stole, uklizená a pěkná kuchyně se secesním plakátem na zdi, za oknem začíná máj. 

Oba se otáčejí na fotografa a usmívají se tak příjemně a nenuceně, že je jasné, že se s ním cítí dobře, neboť se léta důvěrně znají. 

Ale to je právě omyl. Oni se právě před chvílí seznámili! Toho 4. května 1974 (fotografie je opatřena datem) byl Bohdan Holomíček na Hrádečku poprvé. Přivedla ho tam jeho známá, trutnovská knihkupkyně Jana Hošková. Do té doby třicetiletý udržbář ve výtopně v blízkých Jánských Lázních, který od patnácti let neustále fotografoval, sice často projížděl tím údolím, v němž Hrádeček leží, ale, jak na jiné fotografii přiznává, netušil, kdo se to tam nastěhoval.

V ten květnový den se všechno změnilo. Holomíček si nafotil Havlovy i Hrádeček, oni mu ochotně a nenuceně pózovali, předvedli mu pokoje, které byly zatím zařízeny stroze, ale už s velkým vkusem (podíl Olžiny estetiky a Václavova pedantství). Havel ho provedl kolem domu, pak se mu předvedl, jak si čte v tlusté odborné knize Pivovarství, neboť Havel právě v tom roce pracoval v trutnovském pivovaru – a on když něco dělal, pak důkladně. Jiná fotografie ho zachycuje s nějakým rozepsaným textem – co to mohlo být? Dopis Husákovi napíše až o rok později…

Za několik dní pak Holomíček přinesl fotografie, které z toho vznikly. Přinesl je na měkkém papíře Dokument s charakteristickým rámečkem, do nějž tužkou a velkými písmeny často vpisoval základní údaje. Takhle zná jeho snímky každý, kdo se o českou fotografii, ale i Havla a Olgu jen trochu zajímal. To byl – a až do přechodu na digitál zůstal – Bohdanův trademark.

A opět je fotografoval: Havel má na sobě takovou froté mikinu, jaké se nosily v těch 70. letech, Olga bundu na zip, pořád je ještě dost chladno, ale stromy se mezitím obalily květy. Je tam taky paní Hošková. Je zřejmé, že Holomíček už s Havlovými nějak zůstane. Výjevy pózujících manželů Havlových v kuchyni, ta varianta van Eyckových manželů Arnolfiniových vznikne ještě několikrát, naposledy v srpnu 1994: kuchyň už je zaplněnější, jejich pohledy jaksi ironičtější. Dost se toho ostatně změnilo.

Ale zatím jsme o dvacet let zpátky, v červnu 1974. Za pár týdnů s nimi Holomíček jde v Trutnově na představení Semaforu, Havel se tam asi po letech setká s Jiřím Suchým, za nímž zajde do zákulisí a vypadá to, že spolu dlouze o něčem mluvili, za pár let, po Chartě, už do šatny nějakého povoleného divadla jen tak nepůjde. 

A pak vznikají další série: Havel se v srpnu 1974 účastní Holomíčkových narozenin, třicátých. Je tam s Daňou Horákovou, která si po letech vezme režiséra Pavla Juráčka, teď oba polehávají na louce s takovou čundráckou partou, trochu se od nich přece jen odlišují, neb jsou více šik. Těch žen, se kterými Holomíček Havla v průběhu tří desítek let vyfotí, bude více. Ale před Bohdanem jako by nikdo neměl co skrývat: první fotografie s Dagmar Veškrnovou je z 1. července 1990…  

To samé Olga, jejíž Holomíčkovy portréty jsou tak osobní a její pohledy na fotografujícího Bohdana tak odevzdané a důvěrné, že budí dojem, že musely vznikat ve zvláštním citovém prostředí. Holomíček byl určitě jejím nejlepším fotografem, jsou to výtvarné zpovědi bez slov, pohledy jejích smutných hlubokých očí se na něj upírají s nevyřčenou prosbou o pomoc. Nebo to aspoň sugerují. 

Lze si dobře představit, že Holomíček budil tento druh důvěrnosti. Hned byl každému blízký, jako by ho znal odedávna. Permanentně rozesmátý, přímočarý, neokázalý, nenuceným způsobem mužný. Hned je vaší součástí a vy chcete být jeho. Hned se chováte přirozeně, jak jen jste toho schopni. Jako byste toho s ním už mnoho prožili a on s vámi. Nemusel nikam složitě vnikat, jako by tam byl odjakživa.

Tak evidentně na Olgu i Václava zapůsobil od první chvíle: jako člověk, na kterého vlastně nějak čekali a znali jej, i když ho viděli poprvé.

Tím, že se Holomíček stal jaksi neoficiálním fotografem manželů Havlových, stal se též nepravidelným kronikářem české neoficiální kultury, svědkem vznikajícího disentu a pak i toho, co následovalo po Chartě. K tomu jistě bylo třeba odvahy, i když zároveň to přineslo velké životní obohacení. Když si dnes člověk prohlíží výsledky oné přítomnosti, jde o neobyčejně cennou výseč českého světa: je to samozřejmě výseč exkluzivní a jsou na ní zachyceny postavy, jejichž fotografií jinak mnoho neexistuje: třeba otec Václav M. Havel, vyfotografovaný při svých osmdesátinách (1977), nebo profesor Václav Černý s nezbytnou cigaretou a černou kávou. 

Ale hlavně byl Holomíček fotograf živého společenství, jež si vytvářelo vlastní svobodné prostředí. Jeho epicentrem byl Hrádeček, na jehož dvorku nebo na prostranství mezi chalupou Havlových a Krobových se odehrávaly všechny ty zahradní slavnosti, jejichž účastníci se pak večer přesunuli do velkého pokoje. Fotografie různých těch mužů a žen připomínají trochu „noční hlídky“ z vlámských obrazů: jsou různě rozestavěni a rozesazeni, stůl je plný, jak to při hostině má být, venku je tma, ale mezi nimi je světlo, které vyzařuje i z jejich pohledů. S jakýmsi odhodláním a bezelstností hledí na toho muže, který je v tu chvíli zaznamenává pro věčnost. Nebo aspoň do té doby, dokud to bude někoho zajímat. Ještě chvíli by mělo.

Holomíček fotografoval Havla i po listopadu 1989 a vlastně až do konce života. Poslední Havlova fotografie je z 29. listopadu 2011. Sedí opět za tím samým stolem s kostkovaným ubrusem, jen místo Olgy je naproti řádová sestra. Kruh se uzavřel.

Fotografické Album Havel vydalo nakladatelství TORST, 224 stran.

Havlovské fotografie vystavuje spolu s Tomkim Němcem v Centru současného umění DOX v Praze Holešovicích. Výstava končí 13. 2. 2017.