Skoro tříhodinový film o deprivovaných amerických teenagerech, ve kterém se toho zas až tak moc neděje. To většině publika asi nebude znít jako to nejvřelejší doporučení. A skutečně, film známé britské režisérky Andrey Arnoldové American Honey může být docela vyčerpávající sledovat. Může to být dokonce frustrující – zvlášť pro člověka, který od filmu očekává nějaké jednoznačné vyznění, zřetelně formulovaný názor, příběh, který vede odněkud někam, po všech stránkách dokonalé provedení. Netvrdím, že jsem si jeho projekci dvakrát užil. Arnoldové snímek ale má jakousi vytrvalost. Neskončí poté, co se v sále rozsvítí, pokračuje někde v hlavě a možná se tam i trochu mění. Pozoruhodný a silný také tím, co neukazuje, jak se nedívá, co nedělá. 

Jeho hrdiny jsou lidé z okraje společnosti a způsob, jímž je Arnoldová v American Honey zobrazuje, docela rezonuje s debatou, již především ve sférách zdejší filmové publicistiky vyvolal seriál Pustina z produkce HBO. Obě ta díla mají v něčem podobné protagonisty a odehrávají se v něčem podobném světě – mezi chudými a vykořeněnými, na místech, která tu chudobu a vykořeněnost velice silně vyjadřují. Přístup Arnoldové a tvůrců Pustiny – scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis – je v jednom ohledu zásadně odlišný. A nejenom proto, že je něco jiného vyprávět komplikovaný a dramatický příběh s jasně definovanými postavami – a zachycovat syrovou, místy přitom až lyrizující impresi života. American Honey a Pustina představují dvě krajní možnosti, jak se dívat a odkud se dívat.

Pustinu předcházela skvělá pověst. Od projekce dvou částí na festivalu v Karlových Varech se mluvilo o televizní události přinejmenším roku, o díle, které daleko přesahuje standardy i té ambicióznější české televizní produkce. A právem. Z profesního hlediska se Pustině nedá vytknout prakticky nic – je to dobře (na tuzemské poměry mimořádně dobře) napsaný, natočený a zahraný seriál. V chmurné a zmrzačené krajině kolem severočeských těžebních jam žijí deprivovaní lidé, jejichž opět narušeným společenstvím otřese zmizení čtrnáctileté dívky. Obraz i zvuk jsou plné symptomů vykořeněnosti, deprivace, zmaru. Nebe je neustále zatažené nízko visícími mraky, v ruinách kdysi výstavních domů sídlí ošuntělé hospody postrádající jakoukoli osobitost. A v nich sedí podobně ošuntělí lidé, i ty chlebíčky jsou dost oschlé. Za okny nenávratně poničený kraj, jehož obyvatelé před sebou nemají perspektivu, pokud zůstanou. Pustina, z níž zmizela duše a kde většina lidí dokáže už jenom přežívat.

To vše ale autoři podávají velmi kultivovaně a znale. Jejich pohled je zároveň pohledem důsledně zvenčí. Soustředí se na věci, jichž bychom si všimli my, lidé uvyklí světu, který vypadá jinak. Věci, které konfrontace s něčím tak radikálně odlišným může až přehltit vší tou bezútěšností, kvůli níž nemusíme být schopni vnímat i něco jiného. V prvním díle Pustiny je scéna z „autoťuku“, amatérských a značně demoličních závodů „vytuněných“ aut. Je dobře natočená a plně funkční – ukazuje nějaký absurdní skupinový rituál, omlácené auťáky se honí v bahně, a jenom tak zvýrazňují bezútěšnost toho kraje. Tak to vidíme a do značné míry tomu tak asi skutečně je. Do konceptu autorů Pustiny nezapadá snaha ukázat něco takového taky jaksi zevnitř, přiblížit se pohledu těch komparzistů, kteří hrají publikum, jež se takovým způsobem baví, pro které ta chvíle, kdy motory zařvou a bahno cáká od kol, znamená vytržení. Možná náhražkové, v mnohém symptomatické, ale prožívané reálně.

American Honey také obsahuje scény jakéhosi obřadu, k němuž se mladí hrdinové scházejí. Může působit až děsivě, „autoťuk“ je proti tomu čajíček. Ritualizovaná bezduchost, vyprázdněnost. Arnoldové film to nijak neskrývá, jeho autorka ale při nezastírání všeho toho odpudivého, až děsivého se dokáže nějak dotknout důvodu, proč je zrovna pro tyhle lidi zrovna tahle věc atraktivní. V kulisách úpadku a deprivace v jejich velice současné formě nachází fragmenty čehosi odvěkého – mládí, jeho tužby i nebezpečnost, prchající čas, v jehož proudu se může zalesknout i jakási bezděčná krása.

Uznávaná britská režisérka Andrea Arnoldová (55) se k práci na celovečerních filmech dostala relativně pozdě. Po letech režírování pro televizi debutovala v roce 2009 snímkem Red Road, v němž (přinejmenším v jeho první části) se jí podařilo pozoruhodně pracovat s tehdy ještě nepříliš ohraným motivem kamerového dohledu. Jméno si na mezinárodní scéně udělala dalším filmem, Fishtank, syrovým snímkem ze života mladé dívky ze sídliště, kde se soustředí sociální byty. Film „ze života chudiny“ pulzoval energií a vitalitou, jakkoliv popisoval také obrazy jako z přednášky o sociálních problémech. Následovala adaptace klasiky – Na Větrné hůrce Emily Brontëové. Opět ale podaná bez atributů klasičnosti, spíš bezprostředně a bez distance. Herci na sebe mluví s těžkými lokálními akcenty a vichry z Větrné hůrky ofouknou i diváky v předních řadách.

Námět filmu American Honey měla Arnoldová v hlavě od roku 2007, kdy v The New York Times četla reportáž o tzv. mag crews. Skupinách mladých lidí, které se protloukají Amerikou, nocují v těch nejlevnějších motelech, přes den prodávají dům od domu předplatné různých časopisů. Režisérka s nimi strávila nějaký čas. Do filmu obsadila mnoho neherců, představitelku hlavní role Sashu Laneovou našla na pláži, natáčelo se v sekvenci (tedy scény chronologicky jedna po druhé), bez umělého světla a z ruky, většina scén je do značné míry improvizovaných. Výsledná podoba American Honey tomu odpovídá – nikoliv sevřené dramatické dílo, osudy jehož hrdinů by se posouvaly řetězcem kauzalit k nějakému rozuzlení. Spíš sled výjevů ze života nebo jedné jeho velice specifické podoby, roztažený do asi nadměrně dlouhé stopáže, nevedoucí odnikud nikam, stejně jako životy jeho hrdinů – přinejmenším z pohledu usazenějšího diváka.

Mladičká Star (Sasha Laneová) žije v trajleru s násilnickým otcem a dvěma malými sourozenci. V obchodním centru náhodou potká Jacka (Shia LaBeouf), charismatického člena skupiny prodejců. Láká ji, aby se k nim připojila. Star to později impulzivně udělá. Přidá se k partě teenagerů, kteří v otlučené dodávce putují Amerikou od štace ke štaci. Každý den jsou vysazení do jiné čtvrti, aby obešli domy a přesvědčili jejich obyvatele ke koupi něčeho, co vůbec nepotřebují. Užívají si volnost, rozpumpovávají se společným zpěvem různých pop songů, vybičovávají se k odhodlání obrat druhé o nějaké peníze. Všichni zjevně pocházejí z hodně chudobných poměrů. Nejsou moc dotčeni vzděláním, nesou v sobě různá traumata, nemají perspektivu. Při všem tom odvazu má jejich postavení blízko k otroctví. Partě tyranským způsobem šéfuje Nancy (Riley Keoughová – vnučka Elvise Presleyho), většinu výdělku musejí odevzdat. Pokud neplní normy, čeká je sankce – největší „loseři“ týdne spolu musejí pro pobavení ostatních zápasit.

Pro Star je ale tohle putování prvním setkáním se světem venku a taky první příležitostí být někde sama za sebe. Je zároveň znejistělá a hltá zážitky, místa, situace. Je mladá a lačná, do všeho se vrhá. Jack, který ji jako nejzkušenější člen party zaučuje, ji přitahuje i odpuzuje. Vadí jí jeho vychloubačnost, s níž tvrdí, že na každého „hejla“ dokáže sehrát divadýlko přesně na míru. I to, že přes všechny silácké řeči je vůči Nancy v podřízeném postavení a bez odmlouvání poskytuje všechny druhy „služeb“. Imponuje jí jeho impulzivita, kterou také mají společnou a kvůli níž je Jack schopný překročit i hranice zákona, když se mu zrovna chce. Star během cesty také poznává zemi, nevidí z ní to nejpřitažlivější – vybydlené motely, ulice plné uniformních a nákladných středostavovských sídel, nekonečné dálnice, parkoviště a ropná pole. Vnímá to ale očima schopnýma žasnout. Zažije jakousi nesmělou lásku, která má sotva šanci vydržet delší dobu – jako všechno v jejím životě. Upíná se k velmi obyčejnému snu, vystavuje se nebezpečí, někdy z nevědomosti, jindy kvůli své impulzivitě.

Americký sen a život na cestě. Tyhle dva americké mýty ukazuje Arnoldová v jejich nejušpiněnější podobě. Jízda skupiny hrdinů postrádá volnost a široký obzor, jejich sen je redukovaný na peníze. American Honey je možné brát jako obraz úpadku a degenerace, bezvýchodnosti – důvodů si v tom filmu může každý divák najít dost. Arnoldová se ale nespokojuje s nějakou sociální pornografií, šokováním publika upadlostí druhých. Snad jenom scéna z úvodu filmu, kdy otec zneužívá dceru ve zpustlém trajleru před vlajkou Konfederace, vypadá jako všechna klišé o „white trash“ shrnutá do jednoho obrazu. V pozdějších pasážích se dokáže vyhnout konvenčnímu a očekávatelnému šokování. Postavy lidí, které Star na cestě potkává, by se v jiném filmu ukázaly být sbírkou úchylů. Arnoldová jako kdyby s těmi očekáváními počítala, což některým scénám dodává značné napětí. Lidi z American Honey ale nevykresluje takhle primitivně. Aniž by se uchylovala k efektní estetizaci špíny, dokáže režisérka zobrazit svět svých deprivovaných hrdinů plastičtěji a barevněji.

Jejich představitelé působí i díky metodě natáčení naprosto přirozeně, hollywoodská hvězda (LaBeouf) i neherci tvoří naprosto kompaktní skupinu. Možná nejvýraznější osobností ve filmu ale je kamera Robbieho Ryana. Film American Honey je natočený v téměř čtvercovém formátu, jenž připomíná polaroidovou fotku. A Ryan dění před kamerou snímá způsobem, který vede k podobnému obrazu, nikoli všednímu digitálnímu hyperrealismu. Je v něm něco prchavého, unikajícího, co výjevům inscenovaným velmi realisticky dodává jakousi snovost, dává důvod nad nimi žasnout. Udělat z bitky mezi opilými teenagery výjev, v němž rezonuje odvěká kmenová síla. Výlet mladé dvojice ukradeným autem do přírody má smyslovou rozechvělost, ty nejvšednější scenerie kamera zobrazuje jako by viděné poprvé, hodné úžasu. Projíždí jimi kmen zoufalců. Je to ten jediný, který se jeho členům i hrdince filmu nabídl. Je poznamenaný dezorientací, vykořeněností, prázdnotou svých členů. Jejich touha někam patřit je ale skutečná, vyjadřují ji tím způsobem, jehož jsou schopni. Jejich společenství je poznamenané upadlostí jejich světa, do nějž se narodili. Film American Honey ale dokáže zobrazit jejich dychtivost mít aspoň něco. Vydobýt pro sebe ve světě, kde toho pro ně moc není, alespoň pár okamžiků.