Sociálně je na tom Česká republika tak dobře, jak ještě po roce 1989 nebyla. Srovnávat se s ní v tom může jen málo zemí Evropské unie. Práci má nejvíce lidí v historii. V červnu byla nezaměstnanost se 4,1 procenta druhá nejnižší v Evropě – hned za Maltou se čtyřmi procenty. I Němci, kteří se dlouho drželi před námi, mají bez práce 4,2 procenta lidí. Firmy si stěžují, že už jim chybí i nekvalifikovaní lidé.

Jsme jednou z nejvíce rovnostářských zemí s nejmenšími rozdíly v příjmech. Máme nejméně lidí ohrožených chudobou. Podle statistického úřadu Evropské unie je to 14,6 procenta. V sousedním Německu je to 20,6 procenta. Ve Skandinávii, vydávané za vzor sociálního státu, je to 16,8 (ve Finsku), respektive 16,9 procenta (ve Švédsku). V Maďarsku 28,2 a v Polsku 24,7 procenta. Za ohrožené chudobou jsou považováni ti, kdo buď mají příjmy nedosahující 60 procent středního příjmu v dané zemi, nebo jsou hmotně deprivovaní. Za ně považuje Eurostat ty, kteří si nemohou dovolit přinejmenším čtyři z následujících standardů: zaplatit za bydlení včetně energií, mít svůj dům nebo byt dostatečně vytopený, být schopen uhradit neočekávané výdaje, mít alespoň obden k jídlu maso včetně ryb, strávit týden dovolené mimo domov, pořídit si auto, mít automatickou pračku, používat telefon. Pak jsou to také rodiny s velmi nízkou „pracovní intenzitou“. Ty, kde dospělí v produktivním věku pracují méně než pětinu roku.

Sociální pojištění, z něhož se platí důchody a další dávky, se vybírá v rozjeté ekonomice lépe než jiné daně. Nemáme sice vyřešenu důchodovou reformu v silně stárnoucí společnosti, na to ale tato vláda nemá žádnou ambici. Ministryně práce Michaela Marksová Tominová tak zjevně nemá co na práci. Proto vymýšlí jednu společensky škodlivou věc za druhou. Snaží se svou rodinnou politikou a tlakem na státem financované uměle počaté děti single žen rozkládat rodinu. Novým zákoníkem práce, kde chce postihovat firmy za to, že „stresují“ své zaměstnance, se pokouší komplikovat vztahy v práci. Přes odpor koaličních partnerů se v různých podobách do vlády stále vracejí ženské kvóty, naposledy v rozhodovacích pozicích ve státní správě.

Teď ministryně práce vyslala do oběhu nový zákon o sociálním bydlení. Pod výhrůžkou milionových pokut chce donutit města a obce, aby zhruba 680 tisícům lidí zajistily sociální byty. Starostové a primátoři by je podle představ Marksové měli přidělit každému, komu spolknou výdaje na bydlení více než 40 procent čistých příjmů a po zaplacení mu nezbude více než 1,6násobek životního minima. Nárok na přidělení sociálního obecního bytu by tak měl samostatně žijící člověk, jemuž zůstane méně než pět a půl tisíce měsíčně. Nebo třeba čtyřčlenná rodina, které zbude kolem 15 tisíc korun. Do čistého příjmu se samozřejmě počítají i všechny státní podpory a sociální dávky.

Na první pohled to vypadá rozumně. Stav, kdy člověku spolkne bydlení více než čtyřicet procent příjmů, je v Evropě všeobecně považován za přílišnou, až neúnosnou zátěž, kde by měl stát pomoci. Jen pro představu: v takové situaci je u nás podle Eurostatu 10,5 procenta lidí. V sousedním, podstatně bohatším Německu to je 15,9 procenta (tady hrají velkou roli obrovské výdaje za energie, které patří kvůli příplatkům za obnovitelné zdroje k vůbec nejvyšším v Evropě).

Náš systém sociálních dávek ale zrovna v tomto ohledu patří k dobře promyšleným. Každý, kdo musí za byt vydat už více než 30 procent svých příjmů (v Praze 35 procent), dostává od státu příspěvek. Třeba čtyřčlenná rodina v Praze s nízkými příjmy žijící v nájemním bytě může dostat doplacen nájem až do výšky téměř 19 tisíc korun. Ve středně velkém městě se sto tisíci obyvateli až do 15,5 tisíce korun. Obce navíc můžou podle konkrétní situace rodiny nabídnout ještě další doplatek na bydlení.

Nedá se proto ani náhodou říct, že žijeme v bezcitném státě, který by nechával lidi na ulici. Velkou výhodou systému, tak jak funguje dnes, je to, že si i člověk s nízkými příjmy, který potřebuje pomoc od státu, může najít byt podle svého v kusu. Ve čtvrti, která se mu líbí. Peníze na něj dostane přímo on. Nikdo ho netlačí do žádného ghetta sociálních bytů.

Právě jejich vznik je největším rizikem jinak úplně zbytečného návrhu ministryně práce. Ve chvíli, kdy obce začnou stavět nebo kupovat sociální byty, budou je mít velmi pravděpodobně na jednom místě – už jen kvůli údržbě a správě. Ti, kdo budou potřebovat pomoc, přijdou o svobodu najít si se státní finanční podporou byt podle svého a skončí v ghettu sociálního bydlení.