Před patnácti lety, 11. září 2001, stamiliony lidí sledovaly, jak se v přímém přenosu mění svět. Všichni to v tu chvíli tak cítili a následně jim to potvrzovaly zástupy expertních mluvících hlav v televizi a novinové titulky. Svět se změnil, dramaticky a nenávratně. Jistě se tak stalo, ta změna ale byla možná jiná, než si tehdejší zděšení diváci průběžného zpravodajství představovali.

Zřícení newyorských dvojčat tehdy mnoho lidí vnímalo jako počátek řady apokalyptických událostí, které budou provázet boj západního světa o holé přežití. Kdyby někdo tehdy jako odhad přednesl dnešní bilanci obětí teroristických útoků v Evropě a Americe, většina veřejnosti včetně té odborné by se mu asi vysmála jako nenapravitelnému optimistovi. Možná je Západ ve válce, naprostá většina Zápaďanů ale nic podobného válečné zkušenosti neprožívá, snad to tak zůstane. Prošel však výraznou mentální proměnou, ta neviděná válka se usadila v hlavách. Jako neurčitá hrozba živená děsivými obrazy ze vzdálených bojišť, a proto možná víc zneklidňující a znejisťující.

Jedenácté září se stalo počátkem věku nedůvěry či alespoň mezníkem jeho příchodu. Stejnou míru údivu jako relativní mír, který Západu přinesla válka s terorismem, by cestovateli časem z minulosti mohlo přinést zjištění, čemu všemu jsou lidé ochotni věřit. Útok na WTC odstartoval mainstreamizaci konspiračního myšlení, které je po patnácti letech považováno za v podstatě všední postoj ke světu, stalo se součástí politické debaty, jeho stoupenci tvoří nikoli nevýznamnou část politicky aktivních lidí. V českých podmínkách tvořili nejprve součást tábora moderní levice (výrazně se to projevovalo třeba v době střetů o americký radar v Brdech), dnes se najdou spíš mezi stoupenci nacionalistických stran, kde hlásají svou momentálně „trendy“ tezi o uprchlické vlně jako výsledku spiknutí amerických imperialistů (případně sionistů) proti Evropě. Takových přesunů jistě ještě bude mnoho.

Události jedenáctého září byly pro start globální konspirační vlny jistým způsobem ideální. Útok, jehož se všichni cítili být tak trochu svědky, krutý, efektivní a – nedá se to říct jinak – obrazově nesmírně silný. Hroutící se dvojčata jsou také jednoduchý a působivý symbol schopný zastrašit i mobilizovat (to také bylo jeho smyslem). Apokalypticky působivý obraz, který se neustálým opakováním stal pevnou součástí světového vizuálního povědomí. Stalo se tehdy cosi popírajícího běžnou realitu, a to jako kdyby volalo po podobném vysvětlení. Působil na společnosti, jež byly na konspirační výklad jaksi připravené, pro cestu z konspiračních bažin do hlavního proudu byla připravená infrastruktura. Technologická (internet a sociální sítě), ale i mentální.

Po teoriích spiknutí existovala jakási neuvědomělá poptávka. Hodně v té souvislosti bylo napsáno o tom, jak víra ve světové spiknutí nahrazuje přesvědčení o existenci tradičně chápané vyšší moci, jistě je na tom hodně pravdy. Možná stejně důležité je pro stoupence konspirací to, že kromě bizarního vysvětlení světa nacházejí v teoriích potvrzení sebe. Přistoupit na konspirační teorii znamená pořídit si identitu a hlavně individualitu, navíc docela lacino. Vidět za chodem světa jedno velké spiknutí je nejenom odpověď na znejistělost moderního člověka, která kombinuje moderní technologie, nezamýšlenou absurdní švandu a dávné atavismy (v něčem až středověký antisemitismus například). Jde v nich taky o obraz stoupenců jako jednotlivců – lidí příliš chytrých a hloubavých na to, aby příjímali oficiální verzi, byli součástí stáda, bezduše souhlasili s tím, co se jim předkládá, a tak dále a tak podobně. Asi i proto je konspirační teorie prakticky nemožné vyvracet v racionálně vedené diskusi. Jejich stoupenci nejenom mají připravené prefabrikované argumenty, myslí stylem, který dnes úspěšně replikuje třeba ruská propaganda. Především si ale nějakým způsobem uvědomují, že ten spor se vposledku nevede o to, jestli bylo jedenácté září předpovězeno v seriále Simpsonovi, a podobné pitomosti. Předmětem sporu jsou oni sami, jejich život, způsob, jak sami sebe vnímají. A v takovémhle sporu si málokdo dovolí ustoupit, konspirace nekonspirace. To se raději bude dál točit ve víru toxického nesmyslu, dokud se jím neotráví.