I čtvrté pokračování série zůstává mezi kategoriemi

Šílený Max. „Béčko“ mimo dobro a zlo

I čtvrté pokračování série zůstává mezi kategoriemi
Šílený Max. „Béčko“ mimo dobro a zlo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obvyklá výtka směřovaná vůči současné hollywoodské kinematografii zní: nedokáže přicházet s originálními idejemi a originálně je zpracovat, místo toho recykluje starší předlohy, nastavuje je ve zbytečných pokračováních. Člověk srozuměně pokyvuje hlavou a pak – ve shodě s většinou recenzentů i hodnotících diváků – dojde k tomu, že tím nejoriginálnějším, co na poli akčního filmu v posledních letech vzniklo, je „čtyřka“ série, jejíž první díl měl premiéru v roce 1979, film George Millera Šílený Max: Zběsilá cesta. Jsou to paradoxy nebo tak něco.

Lidí, jimž se Zběsilá cesta nelíbila, je – soudě podle hlasování na fanouškovských serverech – jenom pár a předpokládám, že i oni budou mít na snímek výraznější vzpomínku než na většinu filmů, které jim třeba přišly i přijatelnější. Čtyřka Mad Maxe je zvláštní úkaz, film prodchnutý velmi osobitou vizí a stylem, v některých ohledech nekompromisní, a přesto realizovaný s velkorysostí a náklady vyhrazenými jinak pro díla pečlivě navigovaná mezi mantinely obecného vkusu. Přesto bych se ho zdráhal označit za dobrý či skvělý ‑ stejně jako bych neřekl, že je špatný. Nový film o Šíleném Maxovi, stejně jako celá série, existuje někde, ehm, mimo dobro a zlo. Je to soudržný celek skládající se z jednotlivostí, někdy ohromujících, jindy zarážejícím způsobem natvrdlých (i ty v něm mají ale nějakou funkci), patří do jeho světa. Je snadné představit si, že by filmy o Šíleném Maxovi měly aspoň o trochu lépe napsané dialogy, nebo že by v nich (zvlášť v těch starších), v epizodních rolích hráli o trochu nebo o dost lepší herci. Otázka ale je, jestli by to těm filmům pomohlo, jestli by pak spíš nepřestaly být sebou samými, posunuty k průměru, šedi.

Série Šílený Max je totiž hrdě „béčková“ a platí to i pro její nové pokračování, bez ohledu na to, že podle odhadů stálo 150 milionů dolarů (první film stál cca 400 tisíc). Ovšem béčková v původním významu toho termínu, který se dnes používá spíš ve smyslu podřadná, pitomá. Béčkový film pitomý být vůbec nemusí, bývá ale dobrý jaksi jiným způsobem, než je konzument prestižnějších kinematografických děl zvyklý. Původně se tak označovaly snímky, které tvořily tu horší polovinu dvojprojekcí. Později se zažil pro filmy, které šly v levných kinech a autokinech – natočené za hubičku, s neznámými herci a autory, levné westerny, sci-fi nebo gangsterky, často odvozené, s primitivním či smysl postrádajícím příběhem, špatně napsanými a zahranými postavami, naprosto „aušusovým“ obrazem. Tvorba těch béček ale byla v něčem svobodnější, víc se v nich tolerovaly všelijaké úlety, také jediný způsob, jímž na sebe „béčko“ mohlo upozornit, byl nějaký extrém – třeba v násilnosti nebo dráždivosti. Lidem, kteří na těchhle filmech pracovali, chyběly prostředky, ale talent někdy ne. Taky na tomhle poli začínaly leckteré pozdější hvězdy. Ta nejpozoruhodnější „béčka“ tak jsou spojením lacinosti (ve všech smyslech toho slova) a intenzity, možná primitivního a prvosignálního, ale tahu.

Fantazie doktora ze záchranky

První díly Maxe byly pravděpodobně ta první „béčka“, s nimiž se zdejší divák setkal, a dost možná i první australské filmy. Šířily se tu v 80. letech na videokazetách, kouzlo snímku dotvářel místní kutilský dabing. První díl série dlouho držel první příčku na žebříčku profitability, „poměru cena-výkon“, sesadil ho z něj až veleúspěšný laciný horor Blair Witch Project. Je to amatérský film, nedělali ho lidi z oboru, scenárista a režisér George Miller je původní profesí lékař z australského Sydney, spolu s producentem Byronem Kennedym brali služby navíc na záchrance, aby film pomohli financovat. Vědomí, že lékař, jenž na mně v sanitce pracuje, je autorem Šíleného Maxe, by mě asi neuklidnilo, na druhou stranu skutečnost, že další z autorů filmu řídil, by dávalo slušnou šanci, že dojedeme, byť cesta asi bude trochu rušnější.

Ve filmu si zahráli členové různých australských motorkářských gangů a jeden tehdy nijak zvlášť známý mladý herec – Mel Gibson. Udělal na autory dojem, když se na casting dostavil s tváří plnou stop po opilecké rvačce. Dostal roli Maxe Rockatanskyho (ach, to příjmení), policisty z australského vnitrozemí v blízké budoucnosti, kdy zemi ochromí ropná krize, civilizace se rozpadá a krajem kočují motorkářské gangy. S jedním takovým se Max utká, sice ho přemůže, ale přijde o přátele a rodinu. Z Maxe se stane Šílený Max. Úspěch filmu jistě nestál na místy dost nejapném scénáři a výkonech amatérů, nýbrž na s nezvyklou energií natočených akčních sekvencích, citu autorů pro to, jak má vypadat skutečně ikonický auťák, a charismatu hlavního představitele. Jeho v dobrém slova smyslu primitivismus ladil s duchem filmu, docela krutého a násilného, nijak optimistického, v němž rezonovala reálná zkušenost ropné krize 70. let. Na diváky mimo zemi původu jistě působila i neokoukaná krajina vyprahlé země s křovinami a červenou hlínou.

Po velkém komerčním úspěchu a jisté míře kontroverze (násilí, myšlenka či její okázalá absence) mohl Miller natočit pokračování už za velkorysejších podmínek. Film Šílený Max: Bojovník silnic je skutečně „na max“ šílený, definoval pro příští roky postavu i její svět, osvobodil ji od kontaktu s dobovou realitou a dal jejím příběhům specifický obrazový styl. Po světovém konfliktu se svět změní v pustinu, v níž tlupy přeživších bojují o pohonné hmoty. A mezitím osamělý bojovník, který se po jistém váhání rozhodne pomoci kolonii jakž takž civilizovaných ve snaze uniknout před gangem vedeným kreativně pojmenovaným Lordem Humungusem, mezi jehož četné tituly patří i „ajatoláh rokenrolu“ a jeho členstvo se zjevně vymódilo v nějakém opuštěném SM fetiš shopu. Nablblost a intenzita v tom filmu jsou ve správném poměru, postavy moc nemá, spíš jen zvládnuté prajednoduché karikatury zahrané s bombastičností šmíry (koulet očima Millerův ansámbl věru umí a zvlášť na té ušlechtilé straně to v dialozích občas duní vskutku zvučně), ale vlastně je to jedno. Z filmu čiší jakési posedlé zaujetí, invence v realizaci (dlouhatánská závěrečná honička!), což Millerovu snímku pomáhá zprostředkovat jakýsi primární vzruch, adrenalinové vytržení z destrukce a jízdy. K tomu s citem pro výstřední detail vykreslený svět, v němž Max sice stojí na straně řádu, film o něm ale na, řekněme, temnější stránce mužství, potlačované touze po anarchii a destrukci.

Foto: Freeman Ent.

Kutilové na tripu

Miller natočil ještě třetí díl, podivnou „osmdesátkovou extravaganci“, v níž proti Maxovi stála Tina Turner s na bílo obarvenými vlasy, ústřední akční scéna byl zápas gladiátorů zavěšených na gumových kšandách a vůbec je na to celé asi nejlepší zapomenout. O čtyřce se mluvilo asi patnáct let, produkce se z různých důvodů v přípravných fázích zastavovala. Plynoucí čas si vynutil i přeobsazení hlavní role, již přijal ten nejoceňovanější zachmuřený ranař dneška – Tom Hardy, natáčelo se v Namibii.

Zběsilá cesta na Bojovníka silnic v mnohém navazuje, zápletka, dá-li se to tak nazvat, je podobná – někdo se potřebuje dostat z bodu A do bodu B. Max je zajatcem tlupy ujetého a pro poddané zbožštělého pohlavára Nadsmrťase, z jehož područí frnkla dřívější spolubojovnice Furiosa (Charlize Theronová) a vzala s sebou i pět Nadsmrťasových manželek, čímž ho značně vytočila. Zní to šíleně a ten film – především v lepší první části – taky šílený je. Až na půdu. Frčí tak rychle, že si jeden pomalu ani nestihne položit otázku: Proboha, jak mohly ty hollywoodské manažerské typy schválit tohle? Zběsilá cesta je okázale a hrdě na hlavu, ignoruje konvence – především ty, jež platí pro výstavbu příběhu a vůbec vyprávění.

Vlastně je to až nepochopitelné, jak z úmorné a pomalé práce obrovského týmu lidí mohlo vzniknout dílo, jež působí tak impulzivně, jako kdyby následovalo okamžité poryvy excentrické fantazie, která se utrhla ze řetězu, až to lítá. Vysoké tempo, maniakální vyžívání se v detailech, řev motorů a hudby, tomu je možné se jenom vzdát, kapitulovat, poddat se. Zírat na ty prapodivné typy, Nadsmrťasovo zchátralé tělo halené do úboru hodného motorkářského poloboha, železnou masku na tváři Maxově, sebevražedné bojovníky nadopované krví a mateřským mlékem, s ničím se nepárající drsňačku Furiosu a velmi dekorativní pětici královen, jež se spoře oděny promenují na plátně (mají i scénu s hadicí) a vůbec působí jako dráždivá béčková fantazie zrozená v mysli rozverného seniora. A to jsem se ještě nedostal k těm vozidlům a psím kusům, které provádějí jejich osádky. Všechny ty bizarní vehikly, splácané dohromady rukou halucinogeny nadopovaného kutila, ježaté volkswageny, pásové fordky, útočná komanda na terénních motorkách, do toho všelijaké palné zbraně, borci s granátooštěpy na pružných tyčích pořád nahlas a pořád v pohybu, letí jako rychlopalný ulítlý pouštní cirkus, surreálná a „vyspeedovaná“ fata morgana. Triumf imaginace, jež se s tím nehodlá párat, podepřený skvělou výpravou a kamerou, triky, jichž velká většina prý nebyla digitální a jeden tomu při pohledu na výsledný film věří. I statické scény, v nichž hrdinové činí nějaké prosté úkony, případně potřebují prohodit pár slov, jsou natočené mírně zrychleně a trhaně, což posiluje dojem jakéhosi vykloubeného nereálna.

Ve druhé části, ale Šílený Max trochu toho šílenství ztratí. Starší snímky série nepřekročily devadesát minut, ten nový má dvě hodiny a ta „rozdílová“ půlhodina v něm je navíc. Film v ní zastaví, aby se začala řešit velká témata, navíc naprosto na vážno, pro což autorský tým není zrovna disponován – George Miller kromě Šíleného Maxe natočil ještě pár filmů pro děti (pro jeho Prasátko ve městě 2 mám velkou slabost a troufnu si tvrdit, že má se Šíleným Maxem dost společného). A způsob charakteristiky postav a jejich vyjadřování ve filmech maxovské série skutečně odpovídají trochu odfláknutému dětskému animáku. Takže když se vypnou motory, začne být trochu zle. Na plátno se dostaví hodné seniorky na harleyích s brašnami plnými semínek životadárných rostlin, začne úmorný výklad o výhodách motomatriarchátu. Problém není v ideologii, jež se tady dost ubíjejícím způsobem prezentuje, ale v přítomnosti vůbec nějakého poselství. Síla těch starších filmů o Maxovi spočívala taky v tom, že postrádaly smysl. Vycházely z nějakých dobových strachů (atomová válka), ale vlastně nic neříkaly, nepotřebovaly tímhle způsobem ospravedlňovat svou existenci, syrovost, bláznovství. Škoda. Ale pak se film zase rozjede, spustí se nějaké to ničeníčko, rytmus mu udává kytarista s červeným nástrojem na korbě monstrtrucku. A je zase dobře. Na novinářské projekci se film promítal 2D, ve 3D prý má Zběsilá cesta docela grády. Asi to budu muset jít zkontrolovat.

22. května 2015