Včerejší návštěva německé kancléřky v Praze byla barvitá, jako nebyly ani vzácné návštěvy Helmuta Kohla počátkem 90. let, kdy Německo vzájemný vztah nepřímo, ale vytrvale zatížilo spory z minulosti a emocemi to jen lítalo. Novým zdrojem nesouladu samozřejmě už není druhá světová válka, ale migrační krize z Blízkého východu a Afriky. Ta mění Evropu radikálním způsobem, právě Merkelové politika otevřených hranic rozhodla o tom, že tábor pro odchod Británie z EU získal v tamním referendu nakonec většinu.

Málokdo si u nás všiml, že podobné protesty jako v Praze vyvolala o den dřív kancléřka v estonském Tallinu. V Maďarsku na podzim dokonce tamní národovecká vláda Viktora Orbána vypíše proti kvótám na uprchlíky referendum. Včerejší protesty v Praze sice nebyly masové, zato ale naprosto reprezentativní pro českou populaci. Od roku 2013, kdy se Angela Merkelová v jednom českém průzkumu zamlouvala 72 procentům respondentů, spadla na letošních 24 procent. Ten průzkum z roku 2013 mimochodem dokazuje, že tradiční protiněmectví nehraje v dnešním zdrcujícím pohledu Čechů na kancléřku téměř žádnou roli. Naopak – v roce 2013 už tři roky trvala krize eurozóny, personifikovaná osudem nešťastného Řecka, a tehdy se privátně podivovali i němečtí diplomaté v Praze, jak prý byli příjemně překvapeni, že Češi přijímají německý pohled na věc a solidarizují se s Německem proti údajným flákačům na jihu.

Proč migrační krize způsobila takový zlom v pohledu na Německo? Česká diskuse sice nepostrádá komické prvky, běženci se nám vyhýbají a i teroristický útok si Martin Konvička musí nasimulovat sám. Ale současně taky Češi správně vycítili, že se tu hraje o tvář Evropy v dlouhodobém výhledu, o to, jestli se Evropa skutečně stane součástí Blízkého východu, jak nedávno konstatoval německo-izraelský historik Michael Wolffsohn (podle pesimisty Wolffsohna se tedy už součástí Blízkého východu stala). Veřejná debata je dnes v České republice, pokud zrovna nejde o Andreje Babiše, výrazně otevřenější. Německo má zřejmě nejkonformističtější média a nejposlušnější občany v Evropě. U nás se kritici muslimského přistěhovalectví do Evropy nemusejí bát o své sociální postavení nebo dokonce o práci (ano, i takové případy, kdy se za kritický postoj k politice otevřených hranic vyhazuje z práce nebo vyhrožuje vyhazovem, už v Německu byly). Nicméně tím hlavním důvodem pro většinový postoj Čechů je arogance, s níž Německo loni silou nechalo na radě ministrů vnitra prosadit kvóty na přerozdělení 160 tisíc azylantů z Řecka a Itálie. Kancléřka je v osobním styku slušná a nepompézní dáma, navíc podle českých diplomatů skoro jako jediná v politickém Berlíně má ještě v sobě zabudovaný sklon brát na východní sousedy Německa jakýsi ohled. V takovém případě ale přezíravost k názorům z Visegrádu, které nebudou dostatečně pokrokové a moderní, bude v Berlíně do budoucna jenom stoupat.

Proto je dobře, že i od přírody nevýbojný premiér Bohuslav Sobotka vedle takového provozního zoufalství, jako je nápad na evropskou armádu, dokázal včera v přítomnosti kancléřky jasně prohlásit, že nejen s už odepsanými kvótami, ale – což je důležitější – ani přenosem dalších pravomocí v azylové politice do Bruselu Praha nebude souhlasit.

S tím, jak se Merkelová blížila Praze, různí fantastové v posledních dnech fantazírovali o tom, že nastal čas pro ještě bližší politickou vazbu s Německem. Ale stejně jako krize eurozóny na příští politickou generaci zásadně změnila postoj české společnosti k přijetí eura, po kvótách nemá na dohlednou dobu ani splývání s Berlínem u Čechů žádnou šanci.