Menší šrumec, který se v české politice strhl kolem dalajlamovy návštěvy, je pozoruhodný z více důvodů. Jako kdyby najednou přestaly platit tradiční linie rozdělení, které ji tradičně vedou. Prezident Miloš Zeman v nerozborném spojenectví s premiérem Bohuslavem Sobotkou (a s předsedy obou komor parlamentu plus s ministrem zahraničí) se srdnatě bijí za jednotnou Čínu a vzdorují náporu „dalajlamistů“, reprezentovaných pravicovou opozicí, ANO a lidovci. Andrej Babiš se nechal slyšet, že vlastně nechápe, co všechen ten rozruch znamená. Při vědomí tradic tohoto ctihodného média si troufám oznámit: docela tomu Babišovi rozumím.

Krok českých nejvyšších ústavních činitelů je vysvětlován jako vítězství bezzásadového pragmatismu. Co je ale pragmatického na přepjatosti? Okázalém podlézání? Pragmatický člověk nedělá věci z praktického hlediska zbytečné. Zabránila ta společná ústavněčinitelská poklona nějaké škodě? Přinesla nějaký užitek? Bude kvůli ní pražská Slavia hrát líp?

Česká vnitropolitická válka o Tibet působí na první pohled absurdně. Zároveň ale v něčem odpovídá obrazu Číny v Česku, mocné, ale přitom jaksi chimérické. V české „ofenzivě“ do nejlidnatější země světa hrálo roli víc nesourodých zájmů: někdo potřebuje oficiální krytí pro podnikání na čínském trhu, někdo se chce prezentovat jako politik světového formátu, někdo chce prosadit nový zahraničněpolitický koncept… Nebyla založena na důkladné znalosti čínského prostředí. Hlavní zbraní v ní se stala úslužnost a vstřícnost také na symbolické úrovni.

Ano, mnohé země Západu si Čínu předcházejí, ale aby šéf čínské firmy, o jejíchž vazbách na tamní státní moc a bezpečnostní složky referuje světový tisk, byl mezi poradci hlavy státu, to příliš obvyklé není. Výsledkem kromě ikonické fotky Miloše Zemana s krtečkem v čínské televizi zatím není žádná lavina čínských investic, ale nepřiměřeně silný čínský vliv v mocenské sféře. Čeští vrcholní představitelé hledají čínské přátele v časech, kdy se tamní režim značně a rychle utužuje. Své čínské námluvy před domácí veřejností prezentovali s velkou pompou. Nezbývá jim než tlačit na pilu dál, opak by byl faktickým přiznáním omylu.

Komická je v celém tom sporu úloha premiéra Bohuslava Sobotky, jenž byl jakousi shodou okolností (především kvůli sestavě svých protivníků v politice – Zemanovi a Babišovi) pasován na nositele odkazu Václava Havla. Při některých vzácných příležitostech je dokonce ochoten se k té roli nesměle přiznat, pokud tedy zrovna neohlašuje záměr jít do koalice s komunisty nebo nevysílá signály neotřesitelné náklonnosti k Číně. Po neúspěšných krajských volbách ohlásil, že jeho strana začne lovit městské liberální voliče, třeba stoupence zelených a Pirátů, tedy skupinu, která si dalajlamy velmi hledí. Sociální sítě byly přetížené vyjádřeními studu – řečený liberální volič své city rozhodně nepodceňuje, rád je zkoumá a seznamuje svět s výsledkem. S touhle jistě perspektivní voličskou základnou si předseda vlády ještě užije. Jednomu by ho bylo skoro líto. Ale zas to nebudeme přehánět…