Minulý týden přinesl i deník ECHO24.cz zprávu, že kdesi ve Štýrsku „Turek rituálně podřezal osmdesát ovcí“, čímž vyvolal „kulturní šok“. Zpráva zase vyvolala na sociálních sítích (tedy na Facebooku) ostrou kritiku.

Zpráva měla řadu kritiků, kteří napadali nepřenosnosti a neúplnost informací, ale těžko se zbavit pocitu, že problém kritici spatřují v samotném obsahu, tedy ve skutečnosti, že o takové věci noviny (server) vůbec informují. Jejich reakce budily dojem, že jsou přesvědčeni, že o jistých věcech (spojených s muslimy) by se psát vůbec nemělo, neboť, domnívají se, posilují či vyvolávají strach, odpor a xenofobní animozity. První jejich reakce na takovou zprávu je pak její popření, provázené pobouřením, a když pak jsou nuceni připustit, že k případu došlo (odkazy na místní rakouské zdroje ignorovat nemohou), počnou věci bagatelizovat a relativizovat.

Připomínají podobné rituální košer praktiky ortodoxních židů, naše nijak povznášející zabíjení vánočních kaprů, veselou brutalitu venkovských zabijaček a samozřejmě dennodenní realitu masových jatek, kde jsou zvířata pobíjena po tisících, a to nikoli na alpské louce.

Mají přitom pravdu: muslimská halal porážka má s naší praxí společnou podstatnou věc, a to, že výsledkem je tak jako tak smrt zvířete. Zmenšuje se tím však, nebo dokonce popírá „kulturní šok“, který hromadné rituální zabíjení ovcí pod širým nebem u rodilých Evropanů vyvolá? Myslím, že nikoli.

Při pohledu na podřezané ovce na alpské louce (nyní jsou k dispozici na internetu záběry) se – ať chceme, nebo ne – střetávají dva světy a dvě odlišné civilizační zvyklosti. Dejme tomu, že ta „naše“ provedla v posledních sto padesáti letech manévr, kterým krvavou praxi, jež je potřeba k zabití zvířete, které pak v nějaké formě končí na našem talíři, skryla a jaksi hygienizovala – ukryla do průmyslových velkojatek. Dalo by se říct, že zatímco archaické společnosti bolest a zabíjení ritualizují, moderní společnost krev a zabíjení schovává a potlačuje. Předmoderní praxe veřejné porážky zůstala jen u těch venkovských zabijaček, které jsou zbytkem odešlého světa, a u oněch kádí s kapry, na něž však pohlížíme eufemizovaní „kouzlem Vánoc“ a falešným dojmem, že ryba „nic necítí“.

Oba případy – kapry a zabijačky – lze však těžko srovnávat s rituální porážkou, kterou praktikují muslimové (a ortodoxní židé): u nich jde o podstatnou součást jejich náboženské víry, ba o jeden z jejích základních projevů. V islámu (stejně jako v judaismu, z něhož to islám převzal) je nutné zabít zvíře, jehož maso pak bude muslim konzumovat, předepsaným – čistým, halal – způsobem. Děje se to jedním tahem ostrým nožem, který podřízne hrdlo, aby zvíře zemřelo následkem vykrvácení.

Důvodem je náboženský zákaz jíst maso s krví. V krvi totiž sídlí duše, která je obětována bohu: podle tradice vlastně nezbavuje tento řez zvířete života, ale naopak ho vrací bohu, a to ve formě krve stékající na zem – ano, proto je lidská poprava podříznutím, kterou praktikují islamisté, de facto náboženským rituálem, vlastně milosrdenstvím. Vykonávání porážky (halal či košer) vyžaduje přitom disciplínu a přísná pravidla.

V judaismu i v islámu by ji měla vykonávat osoba s vysokým morálním kreditem, bohabojná a ctnostná. Zabíjení je vždy obřadem. Chvíle mezi podřezáním zvířete a jeho smrtí musí být provázeno modlitbou k Alláhovi, neboť jde o zvláště významný okamžik. V judaismu je předepsáno, aby bylo zvíře před porážkou omráčeno, islám je v tomto smyslu benevolentnější. Většinou stačí zvíře chvíli přidržet.

Křesťanům lze vyčítat mnohé, ale útlocitnější lidé by jim mohli přiznat k dobru, že s rituálními oběťmi zvířat skončili. Svatý Pavel prohlásil, že to již není nutné, neboť konečnou oběť přinesl Ježíš Kristus. Svatý Augustin pak prosadil tezi, že duši má jen člověk (s tím by mnoho milovníků zvířat nesouhlasilo), ale jestliže ve zvířecí krvi není duše, nebylo už co obětovat božstvu. Křesťané prostě zvířata ze svého náboženství vyloučili, což neznamená, že by se k nim chovali hůře: viz plno pěkných historek o vztahu světců se zvířaty.

Nepřisuzovali však žádný zvláštní, mystický význam jejich krvi. Naopak, když se setkali s ritualizovaným zabíjením zvířat, činilo to na ně dojem čehosi až zvráceného, jako by se dotýkali nějaké temné archaické minulosti, kterou oni sami překonali. Na moderního člověka to působilo již zcela barbarsky.

Židovských košer porážek pak zneužil antisemitský rasismus, který v nich našel velký emocionální potenciál. Boria Sax ve své knize Zvířata ve Třetí říši uvádí, že když se koncem 19. století objevily spolky pro ochranu zvířat, byl jejich hlavním cílem zákaz košer porážek a pitvání zvířat zaživa, vivisekce. Obojí tehdy spojovaly s materialistickým a k bolesti zvířat i lidí lhostejným chováním, tedy s údajnými charakteristikami Židů. Nacisté pak z rituálních porážek (šchita) učinili přímo palebný materiál pro svou antisemitskou propagandu.

Záběry na krvácející zvířata jsou nejemocionálnějším místem odporného rasistického filmu Der ewige Jude – Věčný Žid. Košer zabíjení bylo označováno za rituální mučení, za kult krutosti vyznávaný hrubými a bezcitnými lidmi, tedy Židy, kteří byli nazýváni v souvislosti s krevní symbolikou jako pijavice a paraziti.

Typické je, že pro tyto záběry si museli nacističtí filmaři jet do Polska, do varšavských židovských jatek. V Německu už je natočit nemohli, neboť v moderním Německu už tyto formy košer porážky němečtí Židé nepraktikovali – ani předtím, než je nacistické zákony na ochranu zvířat zakázaly. Mnoho Židů se asimilovalo natolik, že od košer upustilo a rituální porážky se „zcivilizovaly“ a přenesly do uzavřených prostor a pod odbornou kontrolu: podmínkou bylo vždy omráčení zvířete. I tak rasistická argumentace krutými jatkami zafungovala.

Neboť krev je zvláštní látka, která vždy vyvolává zvláštní emoce. Současná (zatím jen západní) Evropa, v níž razantně přibývá muslimský prvek, se těžko může vyhnout konfrontaci s náboženskými předpisy a pravidly, která určují, jak zbožně zabít zvíře. Spíš se s tím bude setkávat stále častěji. Tedy, obrazně řečeno, i s pohledem na krev prýštící ze zvířecích těl, v nichž vyhasíná život. Očekávat, že to nebude přinášet „kulturní šok“ a kulturní střety, je naivní a nezodpovědné.

Bude to naopak vyžadovat velkou vůli, aby rasoví démoni, kteří jsou z krve tak snadno rozpoutatelní, se opět neprobudili. Jsou si ti, kdo nyní před tím zavírají oči a pro koho hromadná migrace do Evropy neznamená víc než připnutí si placky humanisty, protože oni o rizicích nechtějí nic slyšet a ty, kdo je připomínají, napadají jako xenofoby a pomalu rasisty, opravdu tak jisti, že démoni jsou pod kontrolou? Opravdu?