Cit pro retro, vzhlížení k vzorům i odžitá zkušenost

Euforické smutky Ezry Furmana

Cit pro retro, vzhlížení k vzorům i odžitá zkušenost
Euforické smutky Ezry Furmana

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená. Furman sám v něčem naplňuje představu soudobého hipstera, má cit pro retro, je to mladý muž, který často vystupuje v ženských šatech, zároveň v jeho tvorbě ale (naštěstí) absentuje okázalá zaumnost, důležitě se tvářící dumání, jež ale většinou končí u překombinovaně a škobrtavě vyjadřovaných banalit.

Potrhaným punčocháčům, dámskému outfitu i rozmazané růži na velmi androgynním obličeji navzdory jsou jeho písně velmi mužské nebo klukovské, když na závěr koncertu s kapelou předvede nějakou coververzi, nevybere si píseň Diany Ross, ale nějakého soulového nadsamce. Jeho hudba je často euforická, někdy až manickým způsobem, texty však mají často blízko k introspekci a vůbec bývají dost bolavé, v rozhovorech naznačuje, že ty jeho pódiové mánie mají i nějakou odvrácenou stranu. Spolu s Boyfriends může působit jako rozjetá mejdanová kapela, nebylo by divu, kdyby na jejich koncertech tančily i neobsazené stoličky na baru. Zároveň bere vážně svou židovskou víru, dodržuje šábes – pro kapelu na cestách je přitom vypouštění hraní o pátečních večerech docela komplikace.

Bez Velvet Underground by to nešlo

Ve Furmanových písních jsou slyšet výrazná echa tvorby jeho vzorů. Jonathana Richmana, naivistického génia přelomu 70. a 80. let, dodnes populárního autora skladeb spojujících insitní legraci a dětsky čirou citovost. Gordona Gana, který se skupinou Violent Femmes neopakovatelně artikuloval mladickou tíseň ve vší její úzkostnosti i směšnosti a zpíval o ní hodně rychle a hodně „roztancovávacím“ způsobem. Boba Dylana, s nímž Furman sdílí původ i podobný nosový hlas a někdy taky poetickou ambici a schopnost být při vší té básnivosti hodně jednoduchý. A taky Velvet Undreground s jejich drsnou pouliční poetikou, rozmazanými kytarami, rafinovanou primitivností – po nedávné smrti Lou Reeda Furman řekl, že neslyšet písně Velvet Underground, nikdy by sám hrát nezačal.

Jeho nová deska Perpetual Motion People je mezi jeho alby asi nejsevřenější. Stylově je přitom natolik roztříštěná, že by pohromadě vůbec držet neměla. Furman a jeho Boyfriends přeskakují od popěvků jako z 50. let (úvodní Restless Year) ke kouskům, které by do zpěvníku mohl zařadit David Bowie nebo Pixies, tklivým písním hodným hlasu Neila Younga, proudům vědomí jak od Dylana a někdy taky kolovrátkově rokenrolovému popu, který si jeden dokáže představit i v podání třeba Hany Zagorové. Všechny tyhle vlivy ale sjednocuje zvuk kapely, jednoduchá instrumentace, ostrá rytmika opentlená saxofonem a často užívanými sbory; všechna ta úúúááá a šuby duby přitom znějí, jako kdyby se při jejich vytváření pánové trochu pochechtávali. Především ale album stojí na Furmanovi, zpívá, jako by neustále byl na kraji svých možností, napínal hlasivky na hranici přetrhnutí.

Najít cestu a neohlížet se

Podobně naplno pouští do svých písní i city, ukníkaného, sebelítostivého, nebo naopak sošně chmurného však na skladbách z Perpetual Motion People není nic. Furmanův projev i slova, jež zpívá, jsou zároveň hodně „uvnitř“ i nad věcí. Když se v posmutnělé Hour of Our Deepest Need dotýká svých depresí, zařve: „Někdy je nejlepší nechat toho pitomce krvácet“ ‑ a nezní to jako rada z hloupé příručky, ale nějakým způsobem odžitá zkušenost. Pereptual Motion People je deska zvláštní v tom, že může skvěle sloužit na večírcích, roztancovat tam společnost, stejné písně však mohou být adekvátním doprovodem pro chvíle osamělé noční introspekce – od nadupané úvodní Restless Year po melancholický závěrečný povzdech One Day I Will Sin No More. Hlas Ezry Furmana zní nadšeně a mladistvě, v jeho písních ale je i jakási zralost, dospělost pohledu, jež je v soudobé pop music docela vzácná. Jeho nové album dokládá, že usiluje o dosažení něčeho – nenapadá mě lepší výraz – skutečného. Najít cestu, jež bude jeho, jít po ní a neohlížet se. „Už teď mě ta deska nudí,“ utrousí zhruba v půli Perpetual Motion People. Zrovna tomuhle bych ale moc nevěřil. Nenudí ho. A je si dobře vědom toho, že i lidé na příjmu jsou stržení nebo aspoň pobavení. Přinejmenším by měli být.

Ezra Furman: Perpetual Motion People (Bella Union)

3. července 2015