Letošní podzim se bude bilancovat a srovnávat. Pětadvacáté výročí pádu totality ve střední Evropě vyšlo do doby, kdy zažíváme zlom. Andrej Babiš v Praze ohlašuje, že se tady všechno dvacet pět let dělalo špatně a jsme v bodě nula. S ním přichází nová éra, v níž je to potřeba opravit. Viktor Orbán v Bálványosi mluví o tom, že svět prochází zásadní dějinnou změnou systému, srovnatelnou s konci obou světových válek a rokem 1990. Tentokrát se věci nemění jako tehdy ze dne na den, ale postupně od začátku finanční krize v roce 2008.

V současné atmosféře se dá čekat, že veřejné debatě, kam jsme ve srovnání se sousedy došli, bude dominovat negativistický tón ve stylu: ostatní jsou na tom lépe. Už pár let, kdy se plácáme v nihilistické náladě, je módní bičovat se, jak jsme tu horší než Poláci (nestavíme za evropské dotace tolik dálnic a zažili jsme v posledních letech recesi), jindy zas než Slováci (mají euro, posledních pár let jim rychleji rostla ekonomika).

Oblíbená středoevropská komparatistika je většinou postavená na dojmologii. Vytáhne se zpravidla jedno číslo (většinou růst HDP) a kolem něj se uplete bez dalších dat a znalostí poměrů ve Varšavě nebo Budapešti příběh, proč je někdo úspěšnější.

U pozorovatelů zvenčí prochází visegrádské srovnávání módními vlnami, v nichž se čas od času ustřelí. Jako když nás v roce 2009 renomovaný týdeník The Economist hodil pod titulkem Argentina na Dunaji do jednoho pytle s Maďary, Poláky nebo Estonci, kteří si kvůli vysokým úrokům brali hypotéky v eurech a švýcarských francích a po pádu svých měn začali mít vážné potíže se splácením. U nás si nikdy nikdo žádné eurové hypotéky nebral.

Každá ze čtyř zemí Visegrádu už si zažila své zlaté období, kdy byla západními médii ostatním předhazována jako vzor. Teď zrovna jsou v kurzu Poláci. Jako jediní z Evropské unie dokázali projít pěti lety od začátku finanční krize v září 2008 bez hospodářského pádu. Polský premiér Donald Tusk se stal předsedou Evropské rady, což se hojně vykládá jako potvrzení těžké politické váhy Varšavy.

Středoevropské módní vlny

Slováci si svou elitní éru zažili za druhé vlády Mikuláše Dzurindy, když oslňovali rovnou daní, odvážnou důchodovou a zdravotní reformou a vysloužili si titul Karpatský tygr. Maďaři byli považováni za premianty, když si v roce 1995 troufli jako první privatizovat banky a energetiky. My jsme vedli v první půli devadesátých let a pak znovu v éře rekordního hospodářského růstu kolem roku 2004, když jsme byli favoritem zahraničních investorů.

Každý má i své temné období, kdy byl odepisován. Mečiarismus, kauza Gorila, likvidující slovenskou pravici. Rozpad celé polské politické scény po korupčních skandálech éry Leszka Millera, náš rok 1997, pád Maďarska na hranu státního bankrotu po přiznání socialistického premiéra Ference Gyurcsányho, že „lidem lhal ráno, v poledne i v noci“, radikalizace Viktora Orbána. Zátah olomouckých žalobců na Úřadu vlády završující rozklad politické scény a uvolňující cestu oligarchizaci.

Jak je na tom po všech těchto vzestupech a pádech střední Evropa, když se od dojmů a omezení na pouhý růst ekonomiky podíváme hlouběji na bohatství, kvalitu života, civilizační úroveň, politiku a důvěru ve společnosti? Týdeník ECHO se pokusil na základě všeobecně respektovaných studií, statistik a průzkumů od Eurostatu, OECD, Světového ekonomického fóra a spol. srovnat vyspělost visegrádských zemí. Zmíněné studie a statistiky jsou tím nejrelevantnějším, co se dá využít. Podle těchto měřítek lze nejlépe srovnat, jak se podařila transformace z nesvobodné na svobodnou společnost. Lepší laťka než kvalita života není k mání.

Na střední Evropu jsme se snažili detailně se podívat ze tří úhlů. Přes ekonomiku, civilizační a společenskou úroveň a politiku, veřejný prostor a důvěru ve společnosti. Česká republika je s náskokem jedničkou regionu, následuje Polsko a s odstupem Slovensko a Maďarsko. Na špičce regionu se držíme navzdory tomu, že důvěra ve společnosti a hlavně důvěra v politiku je u nás nejslabší ze všech.

Bohatší a pracovitější

Naše ekonomika skutečně za pětadvacet let vzrostla méně než všechny tři sousední země. Platí i to, že jsme za deset let od vstupu do EU bohatli pomaleji než Slováci a Poláci. Stále jsme ale nejbohatší. Z nižších pozic se vždycky snáz stoupá. A čtvrt století je dost dlouhá doba na to, aby nás někdo ze sousedů předehnal, pokud by byl skutečně o tolik úspěšnější a dokázal využít nabízených příležitostí.

Evropa nabízí příběhy, že to jde. Irsko bylo ještě v roce 1986 velmi chudou zemí. HDP na obyvatele dosahoval 65 procent průměru EU. V roce 1997 už bylo na průměru, tedy jen kousek za Německem nebo Francií. Na vrcholu prosperity před výbuchem realitní bubliny v roce 2008 bylo po Lucembursku druhou nejbohatší zemí Unie. HDP na obyvatele dosahoval 146 procent průměru. O třetinu tak převyšoval Německo (115 procent) a ještě víc Francii (108 procent). Na Iry neměli Nizozemci ani Skandinávci. Čistě vytvořeným bohatstvím se tehdy mohli srovnávat se Švýcary (144 procent) a s Američany (151 procent). Pak přišel známý pád. Dnes už je Dublin zpět na 126 procentech, s lehkým náskokem před Němci a Dány, obecně považovanými za hegemony.

Irský vzestup nikdo ze střední Evropy nezažil. K průměru Unie máme zatím všichni daleko. Na Česko s 80 procenty průměru se dotahují Slováci se 76 procenty. Poláci mají 68 a Maďaři 67 procent. Ty rozdíly může velmi rychle smazat jeden ekonomický cyklus, kdy některá ze zemí zažije recesi a jiná naopak boom.

Jenže tahle velká čísla jsou tím nejpovrchnějším pohledem. O síle a stabilitě ekonomiky vypovídají jen velmi málo. Ve všech hlubších pohledech už máme náskok. Nejvíce je to vidět na nezaměstnanosti, která je u nás dlouhodobě, a to i v recesích, podstatně nižší, než jakou mají sousední země v časech růstu. Dnes je u nás 6 procent nezaměstnaných. Méně jich mají jen Rakušané a Němci. V Maďarsku nemá práci 8,1, v Polsku 9 a na Slovensku 13,8 procenta lidí. Hůř než Slováci na tom jsou jen krizí těžce zasažené země jižní Evropy. A to je ještě potřeba vzít v úvahu, kolik Poláků a Slováků odešlo na rozdíl od Čechů za prací za hranice. V tuzemských firmách pracují Slováci i Poláci velmi často, i na místech s nižší kvalifikací v továrnách nebo supermarketech. Čechy na podobných pozicích v Bratislavě nenajdete. Hlasování nohama jasně vypovídá, kde se snáz hledá místo a lépe vydělává. Právě nezaměstnanost je zásadním měřítkem kvality života. Ztráta práce a omezené možnosti najít jinou je podle psychologů jedním z největších stresů a frustrací.

Česká ekonomika je dlouhodobě schopná vytvářet víc pracovních příležitostí než všechny sousední země. V produktivním věku mezi dvaceti a čtyřiašedesáti lety pracuje 72,5 procenta Čechů. Míra zaměstnanosti je srovnatelná s nejpracovitějšími zeměmi severní a západní Evropy. V Maďarsku je to jen 63,2, v Polsku 64,9 a na Slovensku 65 procent. Někdo může namítnout, že v religióznějších sousedních zemích zůstává více žen v domácnosti. Tím se ale rozdíl vysvětlit nedá. V produktivním věku pracuje 81 procent českých mužů, ale jen 69,7 procent Maďarů a 72 procent Poláků a Slováků. Naše aktivita převyšuje dokonce některé severské země. U ostatních z Visegrádu je srovnatelná s jižní Evropou.

Vyhnuli jsme se masivnímu zdražování

Po celých pětadvacet let máme jako jediní měnu, která neprošla vážnějšími turbulencemi. Úspory nám jako jediným neznehodnocovala inflace. Ceny nikdy v průměru ročně nerostly dvojciferným tempem. Ani za hospodářské krize roku 1997. Na Slovensku se ještě v roce 2000 zdražovalo o 12,3 procenta, v roce 2004 o 8,4 procenta. V Polsku stoupaly ještě na přelomu tisíciletí ceny o desetinu. Chronicky vysoká maďarská inflace dohnala lidi k hypotékám v eurech. Na jejich umoření a vyvlastnění zahraničních bankéřů si postavil popularitu ochránce Maďarů Viktor Orbán. To jsou z naší dnešní perspektivy, kdy Česká národní banka vyvolala mírným oslabením měny společenskou fóbii ze zdražování, nepředstavitelné vzestupy cen. My jsme si v eurech nikdy půjčovat nemuseli.

Ve výčtu toho, v čem jsme hospodářsky silnější, by se dalo pokračovat. Naše firmy i regiony jsou dle studie Světového ekonomického fóra podstatně konkurenceschopnější než ty ze sousedních zemí podle mnoha různých měřítek od sofistikovanosti po výšku přidané hodnoty.

Beton není prosperita

Také příběhy, jak jsme my evropské dotace vyházeli za nesmysly, zatímco Poláci si pořídili smysluplnou infrastrukturu, jsou mýty. V Polsku najdete nesmyslné investice jihoevropského stylu v částkách, které u nás nejsou. Z eurofondů se postavila mezinárodní letiště v přímořském Gdaňsku i Gdyni. Města od sebe dělí 17,7 kilometrů. Cesta mezi oběma letišti je dlouhá 30,8 kilometru a autem ji v běžném provozu zvládnete za 41 minut. Piloti žertují, že často nevědí, jestli přistanou v Gdyni, nebo Gdaňsku.

Také s těmi propíranými dálnicemi je to sporné. Náhodný návštěvník z Česka to zjevně vnímá jinak než sami Poláci. Když se ve velkém průzkumu ptalo Světové ekonomické fórum, jak by lidé na stupnici od jedné do sedmi zhodnotili kvalitu svých silnic, my jsme skončili se známkou 3,7 na 81. místě ze 148 zemí. Poláci s čistou trojkou na 105.

Kdo je zdravější a má šikovnější děti

Ještě markantnější jsou rozdíly, pokud jde o kvalitu života – zdraví, vzdělání, chudobu a sociální vyloučení. S výjimkou Maďarů se dožíváme podobně vysokého věku. Značné rozdíly už jsou ale v tom, jakou část ho prožijeme ve zdraví, kdy nás neomezuje nemoc a nemohoucnost. Češky si užijí ve zdraví v průměru téměř 65 let, Polky 63, Maďarky necelých 61 a Slovenky jen 53 let. U mužů jsou rozdíly ještě větší. Češi to dotáhnou bez nemocí k 63 letům, Poláci a Maďaři na necelých 60 a Slováci jen na 53 let. Podstatná je jistě úroveň zdravotnictví. U délky zdravého života ale neplatí jednoduché pravidlo, že čím je země bohatší, tím žijí lidé bez omezujících zdravotních komplikací déle. Významnou roli hraje životní styl od jídla po stres.

Polské a české děti jsou podle uznávaných testů PISA, které zpracovává OECD, v patnácti letech šikovnější než jejich maďarští a slovenští vrstevníci. Umí líp počítat, číst i porozumět vědeckým úlohám. Tady nás mladí Poláci s náskokem porážejí. Schopnější než oni jsou v Evropě jen tradičně dobře vzdělaní Nizozemci, Švýcaři, Estonci a Finové. Žebříčkům, jak je zvykem, s velkým náskokem dominují školáci z Asie. Slovensko a Maďarsko mají na rozdíl od nás a Poláků mnohem více dětí s nejnižší úrovní znalostí ve všech zkoumaných předmětech.

Když ale dojde v testech PISA na tvůrčí řešení praktických problémů, excelují mezi Visegrádem s velkým náskokem české děti. Maďaři naopak patří k nejslabším v Evropě. A stejně jako u matematiky a spol. mají největší počet školáků, kteří to zvládají jen na nejnižší úrovni. Podstatnou roli hraje úroveň škol, ale hlavně podmínky dětí v rodinách. Tady výsledky ovlivňuje to, že máme podstatně méně chudých a sociálně vyloučených než sousedé.

Podle podstatně plastičtějšího měřítka, než je jen výška příjmů, máme po Nizozemsku nejméně chudých v celé Evropě. Mezi ohrožené se počítají všichni, kdo splní alespoň jednu ze tří podmínek. Zaprvé: jejich příjem je pod obecně uznanou hranicí chudoby. Za ni se považuje 60 procent středního příjmu v ekonomice (u nás nyní kolem 12 600 korun měsíčně). Zadruhé: situace, kdy je člověk vážně materiálně deprivován. Za deprivovaného je považován ten, kdo si nemůže dovolit zaplatit alespoň čtyři z těchto devíti standardů. Nájem nebo hypotéku. Účty za elektřiny, plyn, splátky úvěrů. Jeden týden dovolené mimo domov. Maso, ryby nebo vegetariánské jídlo na jejich úrovni alespoň každý druhý den. Neočekávané finanční výdaje. Mobilní telefon. Barevnou televizi. Automatickou pračku. Auto. Dostatečně vytopený domov. Třetí podmínkou ohrožení je život v rodině s nízkou úrovní práce. To znamená tam, kde lidé v produktivním věku pracovali méně než pětinu roku.

V Nizozemsku je takových lidí 15 procent, u nás 15,4 procenta. Až těsně za námi skončil první reprezentant slavného skandinávského sociálního státu, který nám dává za příklad prezident Miloš Zeman i šéfporadce premiéra Vladimír Špidla. Ve Švédsku je ohrožených 15,6 procenta. Ve Švýcarsku 17,5 a v Německu 19,6 procenta. Slovensko a Polsko mají 20,5 a 26,5 procenta ohrožených. Maďarsko, jež má za sebou těžké roky, dvakrát tolik co my – 32,4 procenta. Čísla o chudobě pocházejí z Eurostatu.

Ničivá nedůvěra

Tím, co nás oslabuje, je nedůvěra. K sobě navzájem, k veřejným institucím a politikům zvlášť. Slabá je v celé střední Evropě, u nás nejslabší ze všech. Navzdory tomu, že jsme až do loňska měli nejvíce stabilní politiku ze všech čtyř zemí. Jen tady postupně vykrystalizoval systém dvou silných velkých stran napravo a nalevo, které se střídají u moci. Tím jsme se nejvíc přibližovali západnímu stylu politiky. Po převratném roce 2013, kdy roli nejsilnější strany převzal oligarcha koncentrující politickou, ekonomickou a mediální moc, se nejvíce blížíme Východu. Viktor Orbán i Robert Fico vládnou v mnoha ohledech autoritářsky, stále jsou to ale jen politici, kteří nekumulují osobní moc v ruském nebo ukrajinském stylu.

Andreje Babiše přivedla k moci právě nedůvěra a představa, že politika selhala. Pohled do studie Světového ekonomického fóra je tristní. Důvěra v politiky je u nás třetí nejslabší ze všech 148 zkoumaných zemí. Za námi je už jen Argentina a Libanon. Před námi celá Afrika. Padlé státy typu Pákistán. Egypt. Autoritářské režimy bývalého sovětského prostoru. Překvapivě velmi vysoko si stojí Čína. Na otázku, jak hodnotíte etické standardy politiků na žebříčku od nejvyšší známky 7 po 1, dáváme 1,5. V zemích s nejvyšší důvěrou mají víc než 6. Němci 4,4; Britové 4,2. Slováci a Maďaři jsou na tom se známkami 1,8 a 2 nepatrně lépe. Vejdou se ale spolu s námi do nejhorší světové dvacítky. Poláci si dávají 2,4, čímž uzavírají stovku.

Právě obrovská nedůvěra v instituce a sebe navzájem nás sráží v žebříčku konkurenceschopnosti. Všechny naše největší slabiny jsou z této kategorie. Naštěstí jsme zatím stále úplně neztratili víru ve spravedlnost a nezávislost justice. Tady jsme si dali známku 3,8 ze sedmi. Slováci už naopak patří mezi patnáct zemí s nejnižší důvěrou v nezávislou spravedlnost. Před nimi opět celá Afrika i padlé státy. Exministr spravedlnosti Daniel Lipšic upozorňuje, že s výjimkou nejvyšších slovenských soudů si lidé opravdu nejsou jisti, že jsou soudci nestranní a neúplatní. Tak daleko nejsme a doufejme, že se tam ani nikdy nedostaneme.

14. prosince 1997 se v polední televizní Debatě České televize (předchůdkyně Otázek Václava Moravce) sešli intelektuálové od politologa Jacquese Rupnika přes sociologa Tomáše Halíka po ekonoma Karla Kříže. Politická krize kulminovala a debata se nesla ve znamení výčtu toho, co všechno udělal Václav Klaus špatně. Karel Kříž výtky snášel také, ale jako jediný se je snažil dát do kontextu a upozornil, že přes to přese všechno jsme stále premianty regionu. Jacques Rupnik odvětil: „To můžete říkat, ale nikdo tomu v Evropě nevěří.“ Kříž pak skládal jasné tvrdé argumenty: míru nezaměstnanosti, sílu vývozu. Rupnik je neuměl vyvrátit, trval ale na svých dojmech.

Podobné debaty nás čekají letos. Proto je dobré znát fakta a zbytečně se nebičovat falešnými dojmy. Jejich bezmyšlenkovité omílání nás ničí.