Pokud nejste zrovna příjemce evropských dotací, student na Erasmu či investiční bankéř, co je pro vás nejhmatatelnějším přínosem evropské integrace? Pravděpodobně volný pohyb přes hranice. Před pětadvaceti lety jsme byli smířeni s tím, že zůstaneme navěky obehnaní ostnatým drátem. Dnes můžeme dojet k Atlantiku, aniž bychom museli zastavovat na hranicích. Ale schengenský systém, jak se tato vymoženost jmenuje, dnes skřípe a láme se. Stejně jako ty dráty, tak ani on tu nemusí být věčně.

Zárodky dnešního schengenského systému se zrodily, tak jako častokrát v dějinách poválečné evropské integrace, v oblasti někdejší říše Karla Velikého. Schengenskou dohodu podepsaly Německo, Francie a státy Beneluxu v roce 1985. Deset let trvalo, než v praxi hraniční přechody skutečně zmizely. Postupně se k dohodě začaly připojovat další země; my v roce 2007.

Volný pohyb nepředpokládá jen zrušení něčeho – pohraničních kontrol –, ale také zřízení něčeho – ošetření všech důvodů, kvůli nimž státy chtějí stále své hranice kontrolovat. Právě to je schengenský systém a další dohody – spolupráce policií, společná vízová politika a politika na „schengenských hranicích“. Na ně jsme coby vnitrozemská země vlastně přesunuli své pohraniční kontroly – „schengenskými přístavy“ jsou u nás jen mezinárodní letiště.

Podobně jako má EU společnou celní politiku, má dnes i společnou vízovou politiku. Jenže ta analogie není přesná. Unie má uzavřeny s některými zeměmi dohody o bezvízovém styku, ale povolení k dlouhodobému pobytu udělují jednotlivé země. Stejně jako víza pro občany těch zemí, které bezvízový styk nemají. Jedná se v první řadě o tzv. schengenská víza, jež opravňují držitele k pohybu po celé Unii. A klíčové tady je to, že ať už existuje jakékoli kvantum společných předpisů a kritérií, udělení víza často nakonec záleží na jednom konkrétním pracovníku konzulárního oddělení. Jeho země může mít trochu jinou interpretaci předpisů. On sám může být benevolentnější nebo přísnější ‑ anebo taky zkorumpovaný. Na udělení víz mohou tlačit místní politici či kriminální struktury, což může být v některých zemích jedno a totéž. Ne že by takové situace neznalo i naše ministerstvo zahraničí.

Takže není divu, že země udělují víza s nestejnou ochotou. Zatímco Slovensko loni vyhovělo 103 379 žádostem z 104 988, Belgie udělila víza jen 179 522 žadatelům z 219 758. A to mluvíme o schengenských vízech. Každá země může také udělit vízum platné jen na jejím území, které pohyb po „Schengenu“ neumožňuje – teoreticky. Jenže kdo v tom odhodlanému, obezřetnému člověku zabrání?

A to ještě nejsou na scéně migranti. Minulý týden francouzští policisté pochytali u italských hranic 1400 ilegálních uprchlíků, kteří tam nade vší pochybnost neměli co dělat – přišli přes moře do Itálie. Francie na to reagovala tak, že uzavřela hraniční přechod Ventimiglia, což bylo nade vší pochybnost v rozporu se schengenskými pravidly. Tak vypadá třaskavá reakce Schengenu s uprchlickou vlnou.

Uprchlíci měli být podle tzv. dublinských pravidel zaregistrováni v Itálii, požádat tam o azyl či status uprchlíka a Itálie to měla zúřadovat. Jenže nestíhá. Jestliže bylo v Itálii za první čtvrtletí zaregistrováno 15 245 žadatelů o azyl, a v Německu 73 120, něco tu nehraje. A migranti sami chtějí dál. Nechtějí zůstat ani ve Francii – shromažďují se v Calais a dožadují se „práva“ dostat se do Británie, případně ho realizují přepadáváním kamionů. To je také důvod, proč Junckerův návrh na zavedení uprchlických kvót není řešením problému, ale spíš pokusem komise, jak na sebe strhnout další pravomoc.

„Když uštědří Řecku ránu, měli by vědět, že Řecko bude suspendovat dohodu Dublin II, migranti dostanou průkazy totožnosti a vyrazí do Berlína,“ pohrozil v březnu tohoto roku řecký ministr obrany Kammenos Německu. „Když nás Evropa nechá v krizi, zaplavíme ji migranty a pro Berlín bude ještě horší, že v té vlně milionů ekonomických migrantů budou i nějací džihádisté z Islámského státu.“ Byla to provokace, nicméně co když to nakonec nějaká země udělá? Minulý týden vyslovil něco podobného italský ministr vnitra. Kdyby některá země nakonec tu pohrůžku splnila, jak dlouho by trvalo, než by ji ostatní vyloučily ze Schengenu? Umím si představit, že Schengen bude mít míň než současných 23 zemí, říká bývalý náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar. Jistě to jde. Ale bylo by to ohrožení oblíbené metafory o evropské integraci jako jízdě na kole, při níž musíme pořád šlapat, jinak spadneme. Těžko odhadovat, jaké politické děje by to uvedlo do pohybu.