1. Nával stran

Kandiduje tentokrát 31 stran, z toho 21 ve všech krajích. Je to o dost víc, než kdy dříve. Jako vždy určitá část z nich budou směšná mikroskopická uskupení, která získají několik stovek nebo nanejvýš tisíců hlasů a ničemu nepomohou ani neuškodí (v posledních dvou volbách do PS bylo takových 11, respektive 7). Významnější je povaha a složení těch, jimž se podaří oslovit víc, řádově procenta voličů, i když se do PS asi nedostanou.

2. Invaze podnikatelů do politiky

Především nastává invaze „podnikatelů“ do politiky. Přesněji řečeno některých, většina podnikatelů podniká a na podobné věci nemá čas, peníze a asi ani chuť. Jde o takové, kteří se rozhodli svůj podnikatelský projekt obohatit i o politickou aktivitu, takže podíl na politice se stává jeho součástí. Andrej Babiš je demiurg a průkopník tohoto náporu, připomínajícího vzdáleně invazi Mongolů do Evropy ve třináctém století. Pravda, je jich o něco méně, ale zato mají víc peněz. Je to brutální porušení nepsané, ale významné zásady, že v demokratickém politickém prostředí mají být podnikání a politika odděleny podobně, jako byla oddělena duchovní a světská moc ve středověku. Tedy zásady, na níž dosud vrávoravě stojí naše dnešní křehká svoboda. Tito podnikatelé si budují pomyslná politická oddělení, sekce, divize cíleně jako vlivový a silový faktor. Nejde snad jen o to, že by spekulovali s tím (jak se psalo v novinách), že budou minimalizovat své strasti a maximalizovat své slasti a podaří se jim s přijatelnými investicemi dosáhnout státního příspěvku ve volbách (vyžaduje to minimálně 1,5% hlasů). Jejich ambice jsou o hodně větší. Jsou to jacísi loupeživí rytíři v dnešním politickém prostředí.

Rekrutují se jen z hodně bohatých podnikatelů (ti ostatní na to nemají). Vzniká třída nebo vrstva „drobných miliardářů“. Fungují spontánně či cíleně jako Babišův kompars. Jednak je tu jakási dejme tomu duchovní inspirace (hezky o ní dokáže hovořit Dalibor Dědek), jednak vrozený podnikatelský pragmatismus (pan Babiš je zdaleka nejsilnější z nich a má pod kontrolou ministerstvo financí plus příslušné kontrolní orgány, takže je drží za citlivá místa na těle).

Tak postupně vznikají útvary jako hnutí „Tak jo“ (nikoli „ano“), jemuž formálně šéfuje Petr Bouška za nímž stojí známý drobný miliardář a protikorupční aktivista Karel Janeček (pan Bouška mu prý neformálně říká „šéf“). Další drobný miliardář, Pavol Krúpa, který před časem vedl útok na OKD, zprostředkovaně na ČSSD a na Bohuslava Sobotku, teď dejme tomu inspiruje stranu exmístopředsedy TOP09 Pavola Lukši „Dobrá volba“. Již zmíněný Dalibor Dědek se zapojil do STAN, s ambicí stát se v ní pilířem (zatím druhým). „Pilíř“ je šťastné pojmenování: žádný „předseda“, žádná zbytečná transparentnost. Výjimkou je pouze další drobný miliardář, Pavel Soukup, který je zároveň pilířem i předsedou obnovené značky ODA. Původní vlastníci značky k tomu mlčí, o důvodech lze jen spekulovat.

Invaze velkopodnikatelů do politiky představuje zvlášť ohavnou stránku rozkladu polistopadové demokracie.

3. Drtiče volebních lístků

Za druhé, specifickou roli budou hrát strany – drtiče (anihilátory) volebních lístků. (Obě množiny, „drobní miliardáři“ a „drtiče“ se částečně překrývají). Jde o strany a hnutí, jež nedosáhnou na pětiprocentní hranici, ale přitáhnou nezanedbatelné množství dezorientovaných voličů, kteří by jinak mohli svými hlasy přímo a jasně ovlivnit rozložení sil v budoucí Poslanecké sněmovně. Teoreticky se v tomto pásmu může ocitnout i strana, která si v budoucnu zaslouží probojovat se na politickou předscénu – ovšem hledat tam takovou může dnes jen bezmezný optimista. Sem patří na prvním místě tzv. Piráti, dále Robejškovi Realisté, Matěje Stropnického Zelení a konec konců i STAN.

Jejich faktická role (jistě aspoň z části bezděčná) je, že požíráním voličských hlasů pomáhají Andreji Babišovi k získání dominantní role na parlamentní předscéně. Není tedy náhodou, že jim média, jejichž už pan Babiš není vlastníkem, ale pouze Obmyšleným, věnují soustavnou a poměrně výraznou pozornost. A kromě toho, je to vlastně (opět aspoň zčásti nezamýšlená) past na voliče: lidé, kteří je volí, se nechtě vzdávají možnosti zasáhnout svými hlasy do výsledku voleb, v nichž tentokrát půjde o mnoho.

4. Předvolební Slibotechna

Provozují ji všichni, na pováženou je to hlavně u „tradičních“, „standardních“ stran, které byly pilíři polistopadového systému (ODS, ČSSD, TOP09, KDU-ČSL). Zcela bezelstná je v tom ČSSD (ostatní jsou opatrnější, aby je nikdo nemohl vzít za slovo). Z letošní nabídky ČSSD vybírám: zvyšování minimální mzdy, zvyšování plastů ve veřejných službách, navýšení rodičovského příplatku na 300 tisíc Kč, 5 týdnů dovolené pro všechny zaměstnance, nemocenská od 1. dne nemoci, snížení DPH u základních potravin, snížení daně z příjmu u fyzických osob, růst platů učitelů nejméně na 130% průměrné mzdy, bezúročné půjčky na bydlení, zvýhodněné novomanželské půjčky, jízdné zdarma v autobusech a vlacích pro děti až po středoškoláky a pro seniory nad 65 let, zkrácení doby, kterou trvá cesta vlakem z Prahy do Brna, na méně než jednu hodinu(!).

Člověk se těžko brání dojmu, že volby v tomto pojetí by se měly konat na Vánoce nebo aspoň na Mikuláše. Do ulic vyráží zástup Santa Clausů různých barev, které pojí stejná touha tahat voliče za nos. Winston Churchill kdysi, na prahu světové války, sliboval veřejnosti krev, pot a slzy. Pravda, dnes je jiná doba a jako volební heslo se to asi moc nehodí. Ale aspoň nějaká stopa po potu by snad ve volebním programu měla být (co nás to všechno bude stát). Jinak to vypadá až příliš jako nestydatá šaškárna.

A navíc: vzhledem k politickému kontextu voleb to tak trochu vypadá, jako když si kapitán a posádka Titaniku těsně před kolizí s ledovou krou sezvou pasažéry a vykládají jim, jaké dobroty budou ráno k snídani.

5. Mluvení od věci v české politice

To hlavní, oč v těchto volbách půjde v první řadě, je totiž, zda a v jaké míře u nás zůstane zachována parlamentní demokracie a právní stát. Pokud není řeč především o tomhle, je všechno mluvení jen mluvením od věci.

Přitom je třeba zdůraznit, že je tu jeden, kdo od samého počátku v podstatě od věci nemluví: totiž Andrej Babiš. Základní konflikt podle něho je mezi ním a „standardními“, „tradičními“ stranami. To, o co mu jde, je stát jako firma a „zjednodušená demokracie“. A účtování s minulostí je politické, morální, a konec konců i trestněprávní. Jistě, mohl by to vše vyjádřit ještě přesněji, ale to by se voliči už možná příliš polekali. Ale i to samo o sobě vy snad mělo stačit jako dost silný warning. Bohužel, všichni ostatní to zakecávají. Způsob zakecávání je několikerý:

1. Program prý nemůže být „Antibabiš“. To je společné. Proč ne? Pan Babiš se neostýchá být „anti“ a oni před ním strkají hlavu do písku.
2. Věci jako „parlamentní demokracie“ nebo „právní stát“ jsou údajně pro náš prostý lid příliš obecné a odtažité. Snáze jej osloví: za prvé, kdo víc slíbí, a za druhé, kdo víc krade. Ve skutečnosti „lid“ nejsou jen lidé na ulicích na náměstích, lid jsme my všichni. A když „lidu“ vkládáme do pomyslné hlavy tyhle představy, jednak vypovídáme o tom, jací jsme my sami, a jednak jej proměňujeme k obrazu svému. Masaryk kdysi, v devadesátých letech 19. století, napsal: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí.“ což je důležitější než třeskuté fráze typu „Tábor je náš program“). Nepohrdejme tolik svými bližními.
3. Zvláštní kapitola je ČSSD: prodělává jakýsi vývoj ve spirále. Po listopadu se činně podílela na tom, že se u nás recyklovalo pojetí politiky jako neúprosného třídního boje mezi „pravicí“ a „levicí“. Vyvrcholením bylo důkladné, osudové poboření lehce nabyté české demokracie v posledních šesti letech. Pozoruhodné je, jak nyní již svržený předseda strany Bohuslav Sobotka dokázal čas od času pěkně zformulovat, že soupeření, stýkání a potýkání „levice“ a „pravice“ má smysl jen v rámci demokratického právního státu. Bohužel to říkal v době, kdy se ČSSD na jeho bourání činně podílela. Panu Sobotkovi nechyběla politická inteligence, chyběla mu jen potřebná dávka osobní neohroženosti. Jeho nástupce Zaorálek je přesně obrácený případ, a vrátil se k původnímu pojetí politiky jako třídního boje. Babiš prý není nic jiného než pravice. Zbývá o tom ještě přesvědčit Andreje Babiše.

6. Politický alibismus. Případ Čapí hnízdo.

Postup policie ČR ve věci Čapí hnízdo je korektní a šetření je třeba dovést do konce. To je nutné vytknout před závorku. Policie České republiky si zaslouží podporu, a podporu si zaslouží i ti v justici, kteří se budou snažit o věcné a spravedlivé pojetí té záležitosti.

Základní konflikt v naší společnosti je ovšem konflikt mezi parlamentní demokracií a právním státem na jedné straně a státem jako firmou a „zjednodušenou demokracií“ na straně druhé. Ten problém je politický problém, musí být řešen v politické rovině a příštím střetnutím jsou podzimní volby do PS. Bylo by bláhové vkládat do kriminální aféry a do policie větší naděje, než jaké může naplnit. Upozorňuji, že policie může korektně pracovat jen v demokratickém prostředí, a to může po volbách vzít za své. Policejní vyšetřování však není schopné demokratické prostředí vygenerovat. Nemohu se zbavit dojmu, že politici, kteří se verbálně hlásí k demokracii a jedním duchem mluví, že žádný Antibabiš a žádné řeči o parlamentní demokracii a právním státu, rezignovali na svou zodpovědnost, mluví od věci a chovají se alibisticky.

Shrnuto a podtrženo: v tomto volebním zápasu projevují politici „standardních“, „tradičních“ stran, které se hlásí k demokracii, podobnou bezstarostnost jako kdysi čeští stavové v předvečer bitvy na Bílé hoře. Připomínám, že se konala 8. listopadu 1620 a necelé tři týdny po volbách budeme moci tiše vzpomenout jejího nekulatého výročí.