Vánoční svátky jsou tradičně, a v Česku nepochybně víc než v posledních dekádách, připomínkou křesťansko-židovských kořenů zdejší kultury. Připomínají se ve speciálně připraveném prostoru, kde člověk nemá být rušen, aby se mohl zamyslet, odkud přišel a v čem je smysl jeho životní cesty.

V tichém prostoru vánočních svátků přirozeně dojde též na světské rozměry, na bilanci rodinného i společenského života a na úvahy, co nás čeká v příštím roce.

Teoreticky by měly být pro Čechy tyto úvahy optimističtější než v uplynulých letech, vždyť ekonomika už třetím rokem nápadně roste, s ní se zvyšují i výdělky a platy, rekordní jsou také tržby vánočních obchodů. Přesto jsme ani o těchto Vánocích skepsi nepřekonali a sváteční období nabízí jednu otázku, kterou nepochybně budou všichni řešit v celém nadcházejícím roce: co vlastně těm Čechům vadí?

Stejně hubená peněženka

V České republice nepochybně zabírá rétorika politiků, médií a nakonec i statistiků o tom, že jsme v období prosperity. Průzkum Eurobarometru, který proběhl v listopadu a byl publikován před svátky, zařadil Česko mezi deset zemí, kde je víc než polovina lidí přesvědčena o tom, že hospodářství funguje. Přesně si to myslí šedesát procent Čechů, kteří se tím řadí mezi národy bohatého severu a západu Evropy a jsou v tomto směru pozitivnější než třeba Rakušané a Britové. Češi byli vůči vlastní ekonomice dlouhodobě skeptičtí a ještě koncem roku 2013 jí věřil jen každý sedmý Čech. Důvěra však rostla v období posledních tří let, kdy zemi řídila středolevá vláda Bohuslava Sobotky, nejrychleji v Evropě. Stejně se nálada zlepšila ještě v Irsku a podobně v Holandsku. Vesměs jde o země, které mají trpké zkušenosti s recesí v letech 2009 až 2013 i s úspornou politikou tehdejších vlád.  

Spokojenost s ekonomikou už tři roky rychle roste, spokojenost s rodinnými financemi však v evropském srovnání zůstává nízká. Méně než dvě třetiny domácností jsou spokojeny ve třinácti zemích Evropské unie, zpravidla z východu a jihu Evropy. Česko je v evropské osmadvacítce dvanácté od konce. Obecně se hodnocení rodinných financí v posledních třech letech zlepšuje, v Česku a kromě toho už jen na Litvě však stagnuje.

Právě vysvětlit rozpor mezi tím, jak rychle roste dobrý pocit z ekonomického vývoje, a přitom přetrvávají pochybnosti o stavu mé vlastní peněženky, bude rozhodující otázkou, která nakonec rozhodne i parlamentní volby napřesrok v říjnu.

Už to víme, nebude líp

Eurobarometr některé odpovědi jen naznačuje. Značnou roli hraje i tradiční skepse, s níž Češi hledí do budoucnosti. Patří mezi sedm národů, které nečekají, že se finanční situace domácností v dohledné době zlepší, a dokonce mezi čtyři národy, které nepředpokládají ani to, že se zlepší jejich životní podmínky. Proto je možné použít vysvětlení, že Češi jsou zkrátka takoví. I když nemohou popřít, že objektivně se mají dobře, pořád si stěžují. Může se to připsat i tradičnímu středoevropskému pohledu na život. Do skupiny pěti nejvíce skeptických států patří vedle Řecka čtyři stavební kameny někdejší habsburské říše, tedy kromě Česka také Rakousko, Maďarsko a Slovinsko. Jako by je v listopadu společně zasáhla připomínka stého výročí úmrtí Františka Josefa, jež před sto lety ohlásilo konec monarchie.

Bylo by to zvláště pro politiky současné vládní koalice pohodlné vysvětlení, některá data Eurobarometru tomu však neodpovídají. V letech 2013 i 2014 byla očekávání Čechů, ale třeba i Řeků nebo Maďarů vyšší než koncem letošního roku. Konkrétně se každý čtvrtý Čech těšil, jak se jeho život zlepší, zatímco letos to nebyl ani každý pátý. V případě Maďarů nebo Řeků čeká zlepšení jen každý sedmý, respektive osmý. Výzkum zřetelně popisuje ztrátu naděje, že „bude líp“, i když to před časem ještě mnoho lidí politikům typu Tsiprase, Orbána nebo Babiše věřilo. Líp nebude, zjistila najednou většina, i když statistické údaje o HDP věští pravý opak.

Kdo nám odnesl prosperitu

Bude otázkou pro volební kampaň, proč se na statistickém vzestupu ekonomiky významněji nepodílí většina obyvatelstva. Okamžitě se nabízí odpověď, že takovým důvodem může být jev, který americký sociolog David Graeber nazývá „totální byrokratizací“ života. Česko zažívá exemplární příklad byrokratizace hospodářství, když stát požaduje prostřednictvím systému EET informace o každém prodaném pivě, a ještě každé pivo zvlášť eviduje ve své databázi. Stojí za pozornost, že stejný systém EET letos zavedlo i Slovinsko, mírnější off-line verzi také Rakousko a před dvěma lety rovněž Maďaři a Řekové. Nositelem optimismu ve společnosti bývají podnikatelé, teď však řada malých a středních firem ve střední Evropě bojuje vinou státních regulací a nepřátelské propagandy o přežití. Nálada se přirozeně zhoršila v celé společnosti.

Nejde však jen o EET. Dalším příkladem byrokratizace zasahujícím široké vrstvy byl v období krize vzestup exekučních řízení, u nichž se ani v období Sobotkovy vlády průběh výrazně nezmírnil. Naopak, platy se v posledních letech zvyšovaly jen selektivně, jak dokládá skandální případ obchodního řetězce Ahold.

Vyvolal ho slib manažerů, že před Vánocemi prodavačkám v supermarketech Albert přilepší poukázkou na nákup zboží za 300 korun. Konflikt musel mírnit dokonce premiér Sobotka. Ani on však neodpověděl, kam se ztrácejí vyšší zisky velkých firem, ať už jde o cizí, nebo tuzemské podniky. Velmi pravděpodobně je pohltí byrokratizace, tedy posilování tzv. střední manažerské vrstvy, kterou tvoří nevýkonní byrokraté vymýšlející triky, jak obrat ty, kdo skutečně pracují. Ve výčtu byrokratizačních opatření by se dalo pokračovat třeba dvojnásobným navýšením počtu náměstků na ministerstvech apod.

Když Češi přišli k vánočnímu stolu ekonomické prosperity, zjistili, že jim mezitím všechno snědli státní a podnikoví byrokraté včetně majitelů velkých firem.