Vánoce jsou za dveřmi a s nimi každoroční příděl: tři nové sváteční pohádky, natočené letos Českou televizí právě k této příležitosti, a ovšem balík těch starších, jejichž opakování budou dokola vysílána všemi tuzemskými televizními stanicemi. Ale protože jich naštěstí nemáme a nejspíš nikdy nebudeme mít tolik jako třeba v Německu, tak taky nejspíš nikdy nenastane stav jako právě u sousedů, kde jsou Tři oříšky pro Popelku vysílány takřka bez přestání několik dní v kuse. (Obrázek vánočního vysílacího schématu tohoto filmu je populární na sociálních sítích na německém internetu; bývají i soutěže o to, kdo v něm dřív najde nějakou díru či chybu.)

Ona posedlost pohádkami coby žánrem v jistém smyslu nahrazujícím málo věřícím našincům evangelium je sice podmanivá, ale zároveň je třeba konstatovat a vlastně opakovat – neboť není to první takové podotknutí –, že filmová pohádka v takovém kvantu, v jakém v tuzemsku vzniká, je žánr přežitý a těžko dlouhodobě udržitelný. Návyk veřejnoprávní televize přicházet s třemi novinkami – jednou odvysílanou na Štědrý večer, druhou na Boží hod, třetí na Štěpána (bylo by poutavé vyzvědět, kdy se o nasazení jednotlivých produkcí rozhoduje a zda autoři mají sváteční vysílací den určen od počátku, anebo o něj mezi sebou soupeří, protože třeba štědrovečerní termín je pro ně nejvíce prestižní) – samozřejmě naráží na především autorskou odpovědnost. Kde vzít každý rok tři kvalitní a vybroušené texty, jestliže není zvykem zdejší scenáristiky žánrová specializovanost a každý profesionál zkouší psát všecko?

To není stesk jenom pohádkového žánru, tentýž problém je vidět i na tuzemských komediích či dramatech. A samozřejmě vzato obráceně, i kdyby se nakrásně vyprofiloval autor schopný chrlit kvalitní pohádkové scénáře, tři ročně nenapíše jistě. Ostatně i ti nejúspěšnější autoři filmových pohádek jako Zdeněk Svěrák či Jiří Just mají za sebou titul, dva nebo tři za celý život. A žánr si „ohmatávali“ předem na papundeklových studiových kusech, jež mimochodem dodnes poutají větší nápaditostí, dějovou sevřeností a především autorskou ukázněností, nesrovnatelnou se současnými „produkty“. Čili se tu střetává divácké a producentské očekávání a návyk s prostým nedostatkem kádrů.

Vede k zřejmému výsledku: jednak tvarům, v nichž není těžké spatřovat nedostatky, jednak k opakování postupů, úspěšně zabírajícím jinde. Tak se povinnou šarží hraných pohádek stala třeba postava vykutáleného rádce, jenž má za úkol šidit svého panovníka a přitom bavit škodolibého diváka. Vzorem těmto novým figurám jsou postavy Miloše Kopeckého v Pyšné princezně a Josefa Kemra a Darka Vostřela v Šíleně smutné princezně.

Aby mi bylo dobře rozuměno: ideálem, jehož se kopie dovolávají, není figura takového rádce, nýbrž figura takového rádce zahraná právě jmenovanými herci. Jiný podobný příklad jsou postavy nemotorných a rýpavých dobrosrdečných sluhů, ti zase mají předobraz ve Vladimíru Menšíkovi v pohádce Jak se budí princezny. To je vůbec další prokletí českých pohádek: mají být vtipné, předpokládají slovní hříčky mezi hlavními figurami a klauniádu mezi těmi menšími. Proto také jsou v oblibě vážné a přísné pohádky – je jich totiž tak málo, že automaticky působí jako osvěžení, třebaže k nim kdekdo podotýká, že ve vzpomínkách se mu takové kusy pojí s děsem a večery plnými stresu v osamění dětského pokojíčku.

Nač zapomněl Anděl Páně

Úhrnem vzato, úspěchy tvorby z minulosti, jež jsou výsledkem individuální píle a talentu a vůle, vytvářejí dohromady rezervoár nápadů, které novější autoři znovu využívají a různě kombinují – vizte duo královských rádců v pohádce Tajemství staré bambitky, jejíž dvojsmyslný název těžko říct, koho měl pobavit. Ne snad že by takovéhle krádeže byly tvůrčí novinkou, ale právě v pohádkách je tento tvůrčí postup viditelnější než v jiných žánrech. Zřetelný je v pohádkových pokračováních, jež jsou vlastně podvodem na divákovi, neboť je přece známo, že pohádka končí svatbou milenců, již překonali útrapy, překážky a nebezpečenství a mají spolu zůstat navždy.

Pokračováním se přiznává, že budoucnost hrdinů není růžová ani bez potíží, přičemž jen zřídka se to daří přímo tematizovat uvěřitelným problémem, jako je obraz krachujícího manželství královského páru v pohádce Ať přiletí čáp, královno. Naopak většinou pokračování vzniká z vypočítavosti, autorským úsilím dosíct nový úspěch stejnými ingrediencemi aneb touhou po koláčích, obdržených za poloviční práci. Vždyť to zrovna lze vidět v kinech u titulu Anděl Páně 2. Platí pro něj vše, co dosud bylo uvedeno: první díl se hitem stal nečekaně, snažil se zobrazit něco jinak, než jak to zachycovaly jiné pohádky (český čert dobrotivě pomáhá leckde, ale v páru s andělem zřejmě poprvé).

Byl to druhý pohádkový pokus Lucie Konášové – a pokračování už napsat nedokázala. Místo bezpečí sympaticky zkoušela něco jiného: propojit vorlíčkovsko-macourkovský model kombinace reálného světa s pohádkovým s poetikou J. K. Rowlingové, to v seriálu Špačkovi v síti času. Napřesrok by měla vzniknout její verze Zlatovlásky v režii právě Václava Vorlíčka, což si žádá vzhledem k posledním Vorlíčkovým filmům velkou odvahu.

První Anděl Páně také nestál pouze na vzájemných špílcích mezi Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem, rovnocenně jim sekundovaly pozemské figury. Teprve se objevovalo, co funguje, takže kromě jiného dával celkem smysl nebeský i pozemský příběh napraveného anděla. To „dvojka“, jež zrovna láme rekordy v kinech, nedává smysl vůbec. Vsadila jenom na hereckou souhru dvou hlavních představitelů a chytrý nápad – poslat anděla s čertem na zem v den mikulášské nadílky, kdy se jim podobných pohybuje po světě víc, a dva další tak nikomu nejsou nápadní.

Spokojenost právě s těmito dvěma punkty filmu vyjadřují diváci běžně, o příběhu však hovoří málokdo. Vzhledem k jeho přeplácanosti a děravosti vlastně ani nemůže. Nehleďme na kolovrátek katolických šťouchanců ve scénách na nebesích, zůstaňme jen na Zemi: nadpřirozenou mocí vybavené nadzemské bytosti tu vystrašeně prchají před obyčejnými zlodějíčky, třebaže vzápětí při nadílce straší zlobivé děti právě svými mimozemskými dovednostmi. Z očistce do ráje postupují po několika tisíciletích pokání masoví vrazi jako Herodes, zatímco obyčejný podnikatel, který ve své krejčovské dílně sdírá několik ženských nelítostnými pracovními požadavky, jde rovnou do pekla.

Klíč od brány očistce anděl významně věnuje cukráři, aniž je zřejmé proč, případně jak to, že ho už v nebi nebude potřeba. Párkař, prodávající před okny hlavní hrdinky své pochutiny, se ženě na konci příběhu suverénně přiznává, že po ní pokukuje už dlouho, ví o její chudobě a chce jít pomoct. Přitom ho dosud ani nenapadlo nabídnout jí k snědku byť jedinou nožičku párku. Vlastně vůbec není jasné, oč ve filmu jde: o hledání jablka, spadlého na zem z rajského stromu poznání? O potrestání přísného podnikatele? O konstatování, že chudoba cti netratí?

Žánry, žánry, žánry. Žánry

Skutečnost, že nejúspěšnějším českým filmem za dlouhou dobu je takto nevyvážená a děravá báchorka, nahrává tvůrcům v jejich přesvědčení, že stačí vydávat prostřední nebo i jen podprůměrné výkony, jelikož divák omluví vše. U pohádek se prostě přimhouří oči, „protože je to jenom pohádka“. Tedy něco z podstaty neuvěřitelného. Jako nečekaný a zajímavý žánrový protipól zdejším pohádkám se proto v současnosti jeví romantické komedie. Kvantitativně je to žánr na vzestupu, má jistě své dokonalé propadáky, jako je třeba golfová taškařice Veni, vidi, vici. Ale těžko nevidět, že takový Jiří Vejdělek se skutečně snaží aspoň formálně blížit zahraničnímu standardu. Ženy v pokušení, Muži v naději nebo letošní Bezva ženská na krku jsou sice ideově problematické filmy, v tom už Vejdělek svůj stín nepřesáhne (takže jeho Účastníci zájezdu díky slušnému základu Michala Viewegha jsou pořád vrchol jeho filmografie), ale na výrazu pracuje.

Tento ojedinělý a drobný úspěch ovšem na nic nemá vliv: romantiky se obecně sice točí víc a víc, kvalita však nevzrůstá. V tom už se na pohádky podobá. Nakonec fakt, že v žánrové reflexi si v tuzemsku lze vystačit s dramaturgickou kritikou a víc se nenamáhat, vypovídá o mnohém. V pohádkách totiž oním zásadním žánrovým nedostatkem dneška je přeplácanost děje. To je výsledek právě nerozvážného přebírání a montování již úspěšně použitých nápadů.

Považme letošní sváteční novinky: jmenují se postupně Slíbená princezna, Pravý rytíř a Zázračný nos. A přidejme k nim ještě čtvrtou, ta má název Nepovedený čert a vznikla pro neslyšící (po loňsku je to podruhé a jistě patří za tuto inovaci České televizi uznání i víra, že takovou produkci rozšíří i na jiné typy pořadů). Už ze všech čtyř názvů – bez výjimky tupě kombinujících podstatné jméno s víceméně nahodilým přívlastkem – je znát, že k žánru se v televizi přistupuje jako k velkovýrobně. Klidně by se letošní nadílka mohla jmenovat podle různých obrazů z traileru třeba Hozená dýka, Rozkošné strašidlo či Prosakující vor, bylo by to totéž: automat bez nápadu. Jako by se zapomnělo, že podstatou pohádky je právě příběh, jehož nedostatky rozverné herectví ani množství kostýmních ani výpravných atrakcí nedožene. Jinými slovy, zní-li slogan letošního pohádkového traileru České televize „Co víc si můžete přát?“, odpověď je nasnadě: klidně méně, zato pořádněji.