Pětadvacet let budování demokracie není úspěch, ale ztracená příležitost. Proslovy k výročí vítězného listopadu mohou připomínat, že v mnohém ohledu žijeme lépe než v dobách reálného socialismu a že existují země, které zvládly postkomunistickou transformaci hůře než my. Víc než oslavy je však na místě kritická reflexe.

Neúspěch spočívá v tom, že se Česko za celé čtvrtstoletí po pádu komunismu nedostalo z vleku událostí. Nedostatečnost výkonů tuzemské společnosti a její elity vystoupí při srovnání s první republikou, která dokázala svou demokracií vytvořit ostrý protiklad ke všem zemím autoritářské středovýchodní Evropy, a která si tak vysloužila ocenění od předních intelektuálů typu Hannah Arendtové jako „obdivuhodná výjimka“. Současné Česko se od svého okolí neliší ničím.

Začalo to hned převratem v roce 1989. Protagonisty likvidace komunismu ve střední Evropě se staly Polsko a Maďarsko. Masivní protesty v Československu začaly až osm dnů poté, co pád Berlínské zdi definitivně potvrdil, že Sověti nebudou hájit zpuchřelé satelitní režimy.

Následovalo šťastné revoluční období, při němž se stalo Česko vzorovou zemí, která zvládla šokovou terapii přechodu ke kapitalismu a během několika let dokázala vytvořit bipolární demokratický systém na první pohled k nerozeznání od zavedených demokracií na Západě. Pak se začalo všechno kazit.

Dvacet let po pádu komunismu se objevily první známky rozkladu nového demokratického systému. Tradiční strany ČSSD a ODS považují v několika posledních volbách za úspěch, když volební ztráta nepřekročí určitou hranici. Nepřehledné politické spektrum zabydlují stále nové reformní, protestní a podnikatelské strany, loni v říjnu se jich do sněmovny dostalo už sedm. Jenom pokus autoritářského prezidenta Miloše Zemana o ovládnutí celé výkonné i zákonodárné moci vedl k tomu, že se parlament semkl a rychle našel většinu, která by mohla vládnout.

Fragmentace politiky je jedním z hlavních příznaků demokracie v úpadku, k jakému došlo v Evropě ve 20. a 30. letech minulého století. „Liberální demokracie ztrácela na účinnosti kvůli roztříštění voličských hlasů. Většina parlamentních systémů byla smetena, protože byly neschopné odstranit společenské konflikty,“ popsal britský historik Antony Beevor situaci po první světové válce, kdy s československou výjimkou převzali ve středovýchodní Evropě moc generálové proslavení v bojích proti národnímu nepříteli.

Tentokrát se Česko od zemí dále na východ neliší. Podřídilo se stejnému vývoji jako Slovinsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko. Často opakované volby, velký počet stran, nová populistická hnutí likvidující schopnost demokratické správy cokoli řešit. Stabilizovat systém se podařilo jen v Estonsku a po roce 2007 v Polsku. Kontrolu přebírají autoritářští vůdci, vliv posiluje ruský prezident Vladimir Putin. Otázkou 17. listopadu 2014 se stává věta: „Co jsme udělali špatně?“

Jednou z možných odpovědí je příliš rychlý průběh revoluce po listopadu 1989, která přinesla jen povrchní změny. Pravidla revolucí předpokládají, že se svrhne dosavadní režim a moci se ujmou místní revoluční výbory, komuny, sověty. Ty postupně vytvoří novou strukturu moci, nejlépe tím způsobem, že nominují své zástupce do ústavodárných shromáždění. To se osvědčilo například při založení Spojených států, kolapsem skončily revoluce ve Francii a v Sovětském svazu. V Česku to šlo zprvu jako po drátkách. Roli revolučních výborů převzalo Občanské fórum, které se během necelých dvou let změnilo ve „standardní“ stranu ODS, proti ní se postavila alternativní ČSSD.

Dnes se ukazuje, že nešlo o strany západního typu, které mají podporu středního stavu a hájí široce sdílené názory. V Česku ani neexistovala střední třída západního typu, která by dodala potřebnou členskou základnu. Příběh opoziční smlouvy z roku 1998 ukázal, že chybějí také politici, kteří by dokázali respektovat fakt, že stát nemůže být pouhým vykonavatelem ekonomických zájmů stran, jejich představitelů a navázaných firem. Když dnes podnikatel Andrej Babiš prostřednictvím hnutí ANO a státních podniků prosazuje své ekonomické zájmy, nedělá nic jiného, než že se vzdal zprostředkování politickými stranami.

Demokracie se stala neúčinnou, politici nehájí státní nebo národní zájmy ani zájmy širokých středních vrstev společnosti. Tuzemská demokracie je zralá na nový začátek.