Události jako byl koncem minulého týdne útok v Nice mohou zasáhnout několika způsoby – bezprostředním zhrozením se nad tím, co se stalo, úvahami nad tím vražděním jako nad součástí nějakých aktuálně probíhajících politických a společenských dějů, ale také, řekněme, existenciálně.

Náklaďák namířený do davu slavících lidí je děsivou variantou obrazu pohromy, která přichází, aniž by to ti, kdo se stanou její obětí, tušili. Udeří neohlášena, předjímat ji je nad síly jednotlivce a nedá se zvládnout. Nezadržitelně přicházející katastrofa. Její přízrak straší v myslích lidí na všech stranách linií, jež dělí soudobou západní společnost. Apokalyptická očekávání mají při vší té zaujatě, až vzrušeně projevované averzi společná, velkou zkázu jen vidí přicházet z různých míst. Něco hrozivého za tím horizontem ale je, na tom se shodnou skoro všichni. Zneklidňující pocit, který může vést až k paranoii.

Zároveň je tenhle stav společnosti obtížně postižitelný v nějakém uměleckém díle. Nebo se to přinejmenším moc nedaří – pokusy o to jsou často zatíženy přemírou konkrétna, skončí jako varovné scénáře odkazující k té či oné potenciální hrozbě. Život ve stínu očekávání katastrofy ale neznamená jen poplašené čtení mezi řádky novin a hořekování nad světem, který se řítí do horoucích pekel, a ani o tom neví. Má taky nějakou intimní, privátní dimenzi, rozechvělou obavu z přicházejícího, nejistotu ohledně toho, jak se k tomu postavit, až to přijde. Co budu dělat? A dá se vůbec něco dělat? Možná se nedá dělat vůbec nic nebo jen strašně málo. Pro člověka, který je zvyklý slyšet, že zvládnout se nakonec dá všechno, může být představa naprosté bezmoci v něčem nová a hluboce zneklidňující.

A bouři a lidech

Ten apokalyptický stav ducha se velice přesvědčivým a přitom vlastně jednoduchým způsobem podařilo vystihnout americkému režisérovi Jeffu Nicholsovi v pět let starém filmu Take Shelter (Ukryj se). V mladší generaci amerických filmařů Nichols patří k těm nejzajímavějším, mimo jiné díky tomu, že dokáže vyprávět o něčem velice osobním v příběhu do značné míry žánrovém. Take Shelter byla podle něj reflexe jeho tehdy čerstvého otcovství, odpovědnosti za rodinu, jež pro mladého člověka může být až zdrcující, vědomí, že svět se může zvrtnout tak, že ochránit drahé bude nad lidské síly.

Hrdinou toho filmu je Curtis (Michael Shannon), chlapík z amerického Jihu. Má hezkou rodinu – milující a velmi praktickou manželku Samanthu (Jessica Chastainová) a sluchově postiženou dcerku Hannah (Tova Stewartová), pracuje jako dělník na vrtech, vede normální spokojenou existenci na malém městě, kde je součástí místní komunity. Začnou ho sužovat sny tak živé, až je těžko dokáže odlišit od reality. Jeho domov zasáhne obrovská bouře rozměrů snad až biblických, z nebe prší nafta a chování lidí i zvířat se mění v agresi. I ve bdělých hodinách začíná mít hrozivé vize, možná v nich vidí skutečně přicházející katastrofu. Zároveň ho ale tíží rodinná historie, přibližně v jeho současném věku se u Curtisovy matky začala projevovat schizofrenie. Curtis se upne na představu, že rodinu před přicházející katastrofou ochrání, začne na zahradě budovat vylepšený protitornádový kryt, kde se ženou a dcerou přicházející bouři přečká. Stavba pohltí rodinné úspory, Curtis se kvůli ní zadluží, přijde i o práci a zdravotní pojištění, z nějž měla být hrazena operace, která by dcerce mohla vrátit sluch. Jeho manželství je ohrožené, dělá ze sebe blázna před lidmi z městečka, když je agresivně nabádá, aby se připravili na katastrofu. A bouře skutečně přijde, Curtis odvede rodinu do krytu. Druhý den ráno – Curtis ještě věří, že venku řádí pohroma, slyší ji tam – ho ale Samantha přinutí otevřít dveře úkrytu a vyjít ven, kde ve skutečnosti začíná obyčejný den. Curtis jde se ženou k psychiatrovi, který mu naznačí, že ho čeká dlouhá a nákladná léčba. 

Vyústění Nicholsova příběhu ovšem nakonec není takhle jednoznačné, jeho finále je možné vnímat doslovně i jako metaforu (spoiler). Curtis se ženou a dcerou odjíždějí na týden na dovolenou do chatky u jezera. Uprostřed rodinné idyly si otec všimne, že holčička si něčeho všimla, otočí se a spatří, že nad vodou se sbírají obrovské černé mraky. Bouře, jíž se obával, je skutečně tady. Zastihla ho s rodinou navíc daleko od toho dokonalého úkrytu, který pro ně připravoval. Už i Curtisova žena, jež manželovi dříve nevěřila, ta oblaka vidí, vyjde za rodinou ven, dívá se na obzor zaražená a fascinovaná. Poslední slovo, které ve filmu zazní, je její odhodlané „OK“. Ten konec je možné chápat dvojím způsobem – jako potvrzení Curtisových obav, měli ho za blázna, a přitom říkal celou dobu pravdu. Přišlo to. Anebo jako metaforické vyjádření toho, co Curtisovu rodinu čeká – skutečně je zasáhne bouře, jež otřese jejich životy. Curtis bude muset být hospitalizovaný, bude to stát peníze, Samantha a Hannah zůstanou samy, budou se muset nějak živit.

Způsob, jímž autor ten příběh uzavřel, ale není ten efektní otevřený konec, zkonstruovaný v domnění, že čím bude nejasnější, tím se také stane chytřejším. Vlastně vůbec otevřený není, protože všechno podstatné v něm je řečeno celkem jednoznačně. Té přicházející bouři, ať už je faktická, nebo ne, budou Curtis, Samantha a Hannah stát tváří v tvář spolu. Daleko od toho bunkru, k němuž Curtis upínal svoje nesmyslné naděje, až se na něm stal závislým. V tomhle ohledu je Nicholsův příběh nakonec až nezvykle romantický, právě tenhle typ romantismu či idealismu ale může člověku přinést posilu ve chvílích, kdy si uvědomuje křehkost světa a omezenost svých možností ochránit v něm sebe i ty, na nichž mu nejvíc záleží. Curtis může být bezmocný vůči katastrofě, která přesahuje lidská měřítka, není před ní útěku. Stejně jako je do značné míry bezmocný vůči chorobě, jež napadla jeho mysl. Stejně tak Samantha nemůže ovlivnit, co bude, odvrátit od manžela nemoc, vrátit dcerce sluch. Jeff Nichols v Take Shelter ale vyjadřuje víru, že na tom nemusí záležet, pokud jsou Curtis a Samantha spolu. Že místo urputné a marné snahy připravit se na něco, nač se stejně připravit nedá, je lepší podívat se na ta mračna s vědomím, že vedle stojí někdo blízký. Najít v tom sílu vystavit se bouři, třeba ji i překonat. OK.