Prvního července vstupuje v platnost nový služební zákon. Oficiálně byl přijímán proto, aby se státní správa odpolitizovala a profesionalizovala. Na vývoji v české diplomacii se ale už teď jasně ukazuje, že přinejmenším na dohlednou dobu vede zákon naopak k politizaci a deprofesionalizaci státní správy. Znepokojující zprávy o masovém náboru přicházejí z většiny ministerstev, ministerstvo zahraničí je však obzvlášť ukázkový případ, dosud totiž mělo výjimečně transparentní postupy jak pro nábor nováčků, tak pro kariérní postup uvnitř úřadu. O to je v jeho případě obecný pád standardů viditelnější.

Služební zákon, slibující zakonzervovat státní správu ve stavu, v němž se nacházela, když zákon začínal platit, někteří lidé kolem nového ministra Lubomíra Zaorálka pochopili jako příležitost, která už se nebude opakovat. Ministerstvo zahraničí po ministerstvu financí žádalo peníze na sto nových, tzv. systemizovaných míst, a rovnou už na dosud neschválená místa začalo nabírat i desítky nových lidí. Tolik lidí ministerstvo zahraničí nepřijímalo od dělení federace, kdy ovšem bylo třeba stavět diplomatickou službu na zelené louce.

Ve chvíli, kdy ministr financí Andrej Babiš dal najevo, že na žádných sto míst peníze neuvolní, však Zaorálkovi nastal problém. Neví se, kam s desítkami diplomatů, kteří se tak jako každé léto budou vracet z výjezdu do zahraničí a kteří by se bývali vraceli na tabulková místa, jež byla nájezdem zaorálkovců obsazena. Na ministerstvu dnes panuje napětí mezi vedením a původním osazenstvem. Někteří kariérní diplomati mluví o tom, že takovou míru neurvalosti a vyvolávání strachu „barák“ nezažil ani v roce 1998, kdy ho ovládl Jan Kavan se svou skupinkou.

My nic, my řadoví straníci

V dubnu letošního roku se příval nových lidí na ministerstvo zahraničí řešil i ve sněmovně. Ministr se vehementně bránil. Není údajně pravda, že by netradičně a mimo zaběhané mechanismy přijal až 130 nových lidí, nota bene členů sociální demokracie. On osobně přijímal necelých třicet lidí, za ostatní přijaté nováčky prý zodpovídá generální sekretář.

Těch, které na tzv. výjimku přijal generální sekretář, je podle mluvčí resortu Michaely Lagronové zhruba devadesát, ale většinou prý jde o experty – na výpočetní techniku, právo a podobně. Třetí skupinou nováčků přijatých za Zaorálka jsou potom pracovníci na externí smlouvu – těch je asi třicet a většina těchto smluv stejně v červnu končí.

Jak to tedy je? Vezměme to odshora. Jistěže každý ministr si s sebou přivádí svoje lidi. Mezi oněch zhruba třicet přijatých, k nimiž se osobně zná Zaorálek, se počítají jak noví náměstci, tak dokonce tři noví velvyslanci: do Berlína, Tel Avivu a Kábulu. Všechny tři bylo před vysláním nejprve potřeba vzít do služebního poměru.

Ale právě už stav v této řídící úrovni ministerstva usvědčuje Zaorálkovu skupinu z poziční hrabivosti. Dnes je náměstků devět, přičemž Zaorálkův předchůdce Schwarzenberg si staromódně vystačil se třemi, jen jeden ze Schwarzenbergovy trojice byl politický (Tomáš Dub za ODS). Starými časy jsou tu míněna devadesátá léta, kdy ještě bylo normální, že na každém ministerstvu jsou náměstci tři. Později začali být normální čtyři, devět je ale absolutní rekord celé polistopadové politiky.

Služební zákon rozděluje náměstky do dvou kategorií: političtí, kteří mohou být vždycky maximálně dva, a odborní, jimž se říká náměstci pro řízení sekcí. To, jak se na ministerstvu zahraničí náměstci v očekávání zákona přeskupili, je normální výsměch. Z devíti náměstků je v kategorii politický veden pouze Petr Drulák, jakoby za ČSSD. Ovšem Drulák nikdy členem ČSSD nebyl, svým založením je to akademický solitér. Ocitl se tu jen kvůli osobní vazbě na Zaorálka a jen ta ho ve funkci dál drží. Fakticky to není náměstek politický, ale jaksi osobní, nestojí ani nepadá se stranou, nýbrž s konkrétním ministrem. Zato další dva náměstci, Jakub Kulhánek (31) a Lukáš Kaucký (33), kteří dnes Černínskému paláci reálně vládnou, na rozdíl od Druláka členskou legitimaci ČSSD mají, přitom se vydávají za náměstky nepolitické – a jako v podstatě nedotknutelné odborníky je nový zákon od 1. července převede do státní služby. Takže příští ministr po Zaorálkovi, i kdyby nakrásně přišel z dnešní pravicové opozice, se jich coby nepolitických náměstků nebude moci zbavit, a s nimi ani dalších členů strany v jejich kabinetech. Před několika dny se navíc šéfem Kulhánkova kabinetu stal jistý Petr Šelepa, dosud předseda Okresního výkonného výboru ČSSD v Hodoníně.

Nicméně víc než Kulhánek, který se dlouho profiloval jako stranický expert na bezpečnostní politiku a fungoval například i v Asociaci pro mezinárodní politiku, bije do očí případ Kauckého. Tento vystudovaný historik před nástupem do Černínského paláce v srpnu 2014 žádnou zkušenost s diplomacií neměl a z tehdejší doby není u něj zaznamenán ani žádný soustavnější zájem o zahraniční politiku. Dochovala se jen loňská slova Kauckého, že on je politický náměstek a vždycky bude, že ČSSD je mu bližší než kariéra na ministerstvu. To už evidentně přestala být pravda, jen se neví, jestli se mezitím odcizil straně, nebo naopak sžil s funkcí na ministerstvu.

Aktivně odrazen

Pokud bychom ale měli vybrat jedno Zaorálkovo jmenování, které původní záměr služebního zákona nejvíc staví na hlavu, ocitáme se u státního tajemníka a náměstka Petra Gajduška (32). Stejně jako Kulhánek či Kaucký i Gajdušek vyšel z řad Mladých sociálních demokratů. Vystudoval práva a kromě advokátní praxe stihl být okresním funkcionářem ČSSD ve Frýdku-Místku, poradcem poslaneckého klubu ČSSD a ředitelem kabinetu šéfa antimonopolního úřadu Petra Rafaje (nominanta ČSSD, jak jinak). Podle služebního zákona funguje státní tajemník na každém ministerstvu jako hlavní personalista, garant nezávislosti úřednictva a jeho apolitičnosti, tedy jako někdo, kdo ztělesňuje samotnou podstatu zákona. Na ministerstvu zahraničí tedy onu pomyslnou zeď mezi politickým vedením a úřednickým aparátem povede nikoliv nevýznamný člen vládnoucí strany. V tiskové zprávě MZV o Gajduškově nástupu do funkce z 30. dubna stojí: „Jeho jmenování představuje další úspěšný krok v zavádění služebního zákona, který mimo jiné zabezpečí čerpání z fondů Evropské unie a zajistí odpolitizování, stabilizaci a profesionalizaci státní správy.“ Takové orwellovské přepisování významu slov je zřejmě možné jen v dnešní době.

Mluvčí ministerstva Michaela Lagronová trvá na tom, že Gajdušek byl prostě dobrý kandidát, a vytváří dojem, jako kdyby členství v hlavní vládní straně byla v jeho případě spíš náhoda: „Byl vybrán pro své nezpochybnitelné kvality.“ Gajdušek sám v životopise uvádí, že absolvoval univerzitu v Cambridge a že „získal titul“ na Oxfordu, což při jeho věku budí pochybnosti, jak to všechno dokázal stihnout. Ve skutečnosti Gajdušek v Cambridgi studoval rok a na Oxfordu dálkově. I tak má průpravu dobrou, jen to šermování s tituly jako kdyby mělo zastínit fakt, že nový státní tajemník není obeznámený s chodem ministerstva, což je zrovna v případě státního tajemníka docela problém. Lagronová připomíná, že do výběrového řízení se přihlásil jediný Gajdušek, což je pravda, ale servírovaná hodně ekonomicky. Původně se totiž o funkci státního tajemníka ucházel dlouholetý a bezpartijní náměstek, velvyslanec v Římě a generální sekretář ministerstva v jedné osobě Vladimír Zavázal. Podle insiderů z Černína mu ale bylo řečeno, že chce-li ještě někdy vyjet na diplomatický post, ať si ani nepodává přihlášku. To se dá těžko vyložit jinak, než že výběrové řízení bylo vypsané pro jediného účastníka a každý jiný by do něj vnášel jenom zmatek.

Odbory proti levicovému ministrovi

Jedněmi z mála, kdo jsou ochotni kritizovat Zaorálkovu personální politiku pod vlastními jmény, jsou odboráři, kteří nedávno vydali interní otevřený dopis. Dopis nese klasické odborářské neduhy – velkou energii pisatelé například věnují polemice s rozhodnutím ministra, že už se dětem diplomatů v zahraničí nebude proplácet školné na soukromých školách v plné výši, ale „jen“ z 88 procent. Dopis však útočí i na personální politiku ministra. Pozoruhodné je, že ještě víc než šíbování na úrovni náměstků odborářům vadí příliv nových kádrů bez výběrového řízení i na pozice referentů. V dopise se připomíná, že „transparentní vnější výběrové řízení, po němž následuje denní studium na Diplomatické akademii, je dle kariérního řádu jediná standardní cesta k diplomatické kariéře“.

Právě díky zmíněnému kariérnímu řádu a Diplomatické akademii (DA) se nábory do Černínského paláce významně liší od většiny ostatních ministerstev. DA zakládal ještě první šéf české diplomacie Josef Zieleniec. Studium akademie trvá rok, studenti se tu učí základům diplomacie, absolvují pobyt na nějakém odboru ministerstva a posléze tři měsíce praxe na některé z českých ambasád. Bývalo zvykem, že do Akademie nastupuje zhruba patnáct lidí ročně a že touto bránou vstupuje na ministerstvo každý, kdo chce být kariérním diplomatem. I předchozí ministři si přiváděli svoje lidi mimo systém, ale nikoliv na místa kariérních diplomatů. Dělo se to zpravidla tzv. ministerskou výjimkou, a byly to výjimky, které potvrzovaly pravidlo. Teď se poměr obrátil – lidí nabraných na výjimku jsou po roce a čtvrt Lubomíra Zaorálka desítky, zatímco počet studijních míst v Diplomatické akademii ministerstvo loni skrouhlo na osm (další historický rekord).

Diplomatická akademie tedy dál existuje, jen se z ní stává jakési vedlejší rameno řeky. Podobně se to má s kariérním řádem – po příchodu Zaorálkových lidí byli někteří vedoucí zaměstnanci řádu navzdory degradováni na referentskou úroveň. K několika konkrétním případům se ještě dostaneme.

Ministr s mentalitou parašutisty

Novinář by čtenáře neměl obtěžovat psaním o tom, za jakých okolností text vznikal, tady si ale nemohu pomoci a musím být osobní. S různými zaměstnanci MZV a diplomaty se léta znám, tentokrát jsem ale narážel na zvláštní neochotu starých známých vůbec se sejít, natož mluvit na záznam, když jsem jim řekl o chystaném textu. Jiní si aspoň vymiňovali, aby se jim nevolalo na služební mobil, protože z výpisu hovorů si ústředí snadno může zjistit, že s autorem článku pár dní před publikací byli v kontaktu. Před třemi týdny vyšla závazná směrnice zpřísňující podmínky, za nichž se diplomat může bavit s novinářem. Zatímco předtím bylo například běžné, že se vrchní ředitelé mohou volně vyjadřovat ve svých oborech, teď už k tomu potřebují svolení tiskového odboru. Bez něj mohou s novináři volně komunikovat fakticky jen náměstci. Osazenstvo to pochopitelně považuje za výraz nedůvěry, nové vedení naopak za legitimní nástroj, jak zamezit úniku informací z ministerstva, které odtud podle jednoho náměstka „tekly jako z cedníku“.

Tady se dostáváme k jedné rovině, která může být brána jako polehčující okolnost pro Zaorálkovu skupinu. Dnešní ministr zahraničí na svůj post v opozici a ve sněmovně čekal patnáct roků, většinu toho času v odborné komunitě názorově, a tím pádem i osobně izolovaný. „Když si chci promluvit s lidmi, kteří mají podobný pohled na svět, musím zajít do Ústavu mezinárodních vztahů za Drulákem nebo za Baršou,“ říkal Zaorálek ještě před dvěma třemi roky. Pavel Barša je známý levicový politolog, Petr Drulák ve zmíněném ústavu dělal ředitele a válčil s podobnými pocity jako Zaorálek. Drulák tehdy navíc velmi nelibě nesl pokusy některých úředníků ministerstva jeho ústav coby příspěvkovou organizaci finančně vyhladovět, nebo dokonce zrušit. Tak se stalo, že Drulák se Zaorálkem si po ustavení vlády na jaře 2014 připadali na ministerstvu jako na dobytém území nepřítele a vcelku důvodně gros pracovníků pokládali za schwarzenbergovce, topáky, některé přímo za „neokony“. Mimochodem, v éře Karla Schwarzenberga na ministerstvo nepřišel ani jeden člen TOP 09. Je logické, že táboru, který v dané instituci má přirozenou, organickou většinu, bude bližší důraz na profesionalitu a že by v zásadě každé rozvíření stojatých vod považoval za akt agrese. Chování ČSSD v Černínském paláci připomíná tendence ODS vůči České televizi v roce 2000: cítím, že toto formálně nezaujaté a neutrální těleso ve skutečnosti kulturně tíhne k mému soupeři, a mám sklony vyrovnávat své nerovné postavení různými, i neurvalými způsoby.

ČSSD to na ministerstvu zahraničí skutečně dělá hodně neurvale a domnělé schwarzenbergovce eliminuje, kde může. Například Schwarzenbergova generálního sekretáře ministerstva Jaromíra Plíška degradovali na řadového referenta. Tento dlouholetý úspěšný velvyslanec v Bukurešti nemá nakonec, jak se ukázalo, šanci vyjet ani do Kišiněva, přitom Kišiněv asi není strategická destinace, kterou by vláda potřebovala obsadit politicky. Stejně jako Plíšek dopadli bývalý politický ředitel Václav Bálek nebo ředitel odboru bezpečnostní politiky Viktor Dvořák – také oni přistáli v pozicích referentů, místo aby dostali nabídku vyjet na nějakou, byť třeba méně významnou ambasádu.

Tak dobyvatelsky se ČSSD v Černínském paláci nechovala ani po vítězství Miloše Zemana v roce 1998, tedy v éře Jana Kavana a odsouzeného zločince Karla Srby. Řadová referentka je i z bývalé ředitelky odboru lidských práv Veroniky Bajgarové, která rezignovala sama po sporech s náměstkem Drulákem, jestli se v koncepci zahraniční politiky skutečně máme odvolávat na tradice reformních komunistů. Nejzkušenější náměstek a také několikanásobný velvyslanec Rudolf Jindrák přechází na Úřad vlády, kde se bude nudit a čekat, jestli se pro něj uvolní velvyslanectví v Bratislavě.

Posun k horšímu, který vychází ze srovnání Kavanova a Zaorálkova převzetí moci na ministerstvu, je na první pohled paradoxní. Sobotkova ČSSD se těší mnohem lepší pověsti než ČSSD Miloše Zemana, působí dnes uhlazenějším, tzv. proevropštějším a celkově mladším dojmem. Ale v tom právě může být jeden z důvodů popisovaného zhrubnutí. V roce 1998 zájem Lidového domu patřil vnitropolitickým resortům – ekonomickým ministerstvům a – což byla speciální libůstka Zemanovy skupiny – vnitru, respektive tajným službám. Za Zemana stála v Lidovém domě zahraniční politika na okraji zájmu, Kavan byl jeden z mála straníků, který plynně mluvil anglicky. ČSSD byla stranou starších pánů. To se za sedmnáct následujících let změnilo, i sociálním demokratům dorostla skupina mladých členů se zájmem o zahraniční politiku a o uplatnění na ministerstvu zahraničí. Kulhánek, Gajdušek, Kaucký a několik dalších patří do neformální skupiny kolem místopředsedy strany, šéfa sněmovny a dalšího slušného angličtináře Jana Hamáčka. Dohromady tvoří malou mocenskou kliku, která si partajnickou optikou viděno dělá celkem pochopitelný nárok na vlastní pašalík ve státní správě. A která služební zákon, myšlený jako velký skok do odbornické nirvány, pochopila jako okno příležitosti a pobídku konat.