Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.) Formulována byla různě, třeba tak, že na rozdíl od 60. let nemáme žádné autorské hvězdy, které by oslovovaly širokou veřejnost a jejich slovo mělo váhu větší než beletristickou.

Vyjádření tohoto poznatku ještě zesílilo po úmrtích Ludvíka Vaculíka a Josefa Topola. Co tvrdí, je asi faktické skóre, zároveň ale se v těchto závěrech příliš samozřejmě zachází s myšlenkou, že autor i jeho dílo by měli trvale růst a čtenáře vždy vystavit novému vidění světa, se kterým se bude muset utkat. Teď bez ohledu na médium a záměrně všeobecně: podle těchto kritérií jedině takový přístup je to hodnotné umění. Jiný je umazaná kočička.

Pak ale před publikum předstoupí bezohledný samorost a komfort jakýchkoli očekávání postaví na hlavu. Umí to třeba Karel Vachek ve svých filmových esejích. Skoro je nelze zhlédnout naráz, natož napoprvé porozumět, co je v nich řečeno a jak je to myšleno. Vachek náročností a přehnaností svých tvarů nutí diváka trávit s výsledkem své práce mnohem víc času, než zájemce zprvu očekával. A nechává ho od něj odejít, aniž mu byť naznačí, zda závěry, které si utvořil, jsou k věci. Vlastně tematizuje nadčasovost: ať je společnost zrovna jakkoli zpomalena nebo zrychlena, na Vachka platí jenom: stát a zírat, čnít v prostoru a být filmu partner, ne jeho děvka. Jak je vidět z knihy EGO. Kuchařská kniha, kterou napsala Vachkova sestra Ludmila, stejně jako bratr taky malířka, je to zřejmě rodinný přístup ke světu. Neboť ani tento text nejde zvládnout snadno.

Je to rozsahem novela, charakterem esejistická a vznikla nadvakrát: první část v roce 1967 už jednou byla vydána, bokem center v Nakladatelství České Budějovice, druhou Vachková napsala v roce 2014, ta vychází prvně. Obě jsou v této edici od sebe odděleny pochvalným dopisem Vratislava Effenbergera, v němž starší půlku knihy, jinou k ruce pochopitelně neměl, označil za „výbušnou nálož“. Ta expresivní chvála je snad za styl textu. Jsou to příhody Ega, tedy Vachková píše o tom, co prožívá nebo prožívala, tím zajímavější než jiní není, ale podává to výrazem, který si čtenář musí hlídat, jelikož se v něm nemá oč opřít a musí se neustále úplně soustředit. Není totiž jasné, kam a jak moc se pohne v příštím slově. V jedné větě se vystřídá několik nářečních a obecněčeských prvků, nebo naopak uvnitř celé věty v nářečí zasvítí spisovný tvar; věty jsou rozsekávány a zatěžovány mnohdy nelogickou, třeba i zdvojovanou interpunkcí, náhle se třeba objeví jiný vypravěč něž v předešlé větě, vzápětí bez jakéhokoli upozornění zmizí a postoupí místo předešlému. Takže píše-li Effenberger o náloži, tedy nachystané katastrofě, těžko souhlasit, protože text působí spíš jako dávno vybuchlý, jako po kolapsu. Poskytuje zárodky, které je nutno doskládat si pomalým a opakovaným čtením. A stejně jako v bratrových filmech bez jistoty srozumitelného výsledku.

Viz hned začátek: Železný nádraží – otec se trápí: „Co za mnou zůstává?“ Říkám: „Já!“ Otec je na kov alergickej; a k čemu klika, příbor, když ho na dálku rozrušujou a dělají mu skvrny po těle. Musel bejt izolovanej! Spílal předkům. Na otázku, zda zrušit tu a tu vorganizaci, (teď), odpovídají lidé: „I předkové se vorganizovali!“ A proto pořádajou výlety a chcou účast; ukazujou na pána, co místo noh má protézy a pravidelně se zúčastňuje výšlapů, že to je ten příběh „vopravdovýho člověka“! Vachková má celek jistě nějak vymyšlen, ale těžko jejímu systému jen tak přijít na kloub. Zahrnuje energií, prociťuje, až potom promýšlí. Zachycuje rozběhnuté myšlenky a nesnaží se je dohnat. Protože podstatné se odehrává mezi větami a někde za nimi, má po jediném čtení nad rozumy navrch emoce. Ale i ta má svůj zlom: druhá půlka je publicističtější než první, nový tyjátr už není tak mazlen poezií jako někdejší. Jako by reflexe porevolučního času byla zoufalejší proto, že je zoufalejší celá doba. (Což by mohla být lákavá mylná odpověď na to, kde že jsou ty hvězdy – není z čeho tvořit.) Samozřejmě je to názor, lepší než žádný.

Ludmila Vachková: Ego. Kuchařská kniha. Vydalo nakladatelství Větrný mlýny. 158 s. 249 Kč.