Co to je? Začne to jako severská detektivka s mrtvolou přibitou na stropě, pokračuje to jako filozofická zpověď moudrého králíka, pak se to promění v psychologickou novelu s hororovým tématem trestu smrti, přičemž do hry vstoupí dvojníci, kteří žijí v paralelních literárních světech, vloží se do toho příběh s osudovou ženou a skončí to moudrým králíkem na pekáči. A celé se to odehrává v Brně.

Kdo se trochu vyzná v současné české literatuře, nemá pochyb, zvlášť po tom Brnu… Takhle sestavuje své příběhové labyrinty jen Jiří Kratochvil (*1940), jehož více než dvacet próz – románů, povídkových knih, novel – tvoří karnevalový seriál groteskních i vážných, hravých i temných obrazů ze života a smrti naší současnosti.

Kratochvilův čtenář je už dávno připraven na leccos, přičemž tou nejmenší výstředností je, že jeden vypravěčský part je svěřen moudrému králíkovi. U Kratochvila dělají zvířata běžně lidské věci lépe než lidé, jsou to jaksi vyšším lidstvím obdaření tvorové. Je do nich, do těch bytostí, které vědí, že skončí na pekáči, vsunuta především lítost, ten základní kratochvilovský cit.

Lítost je mytické slovo, které ho spojuje s Milanem Kunderou, s nímž se Kratochvil cítí spřízněn jednak Brnem a pak stále zdůrazňovaným a radikálněji než Kundera realizovaným ne-realismem: „Nekopíruju skutečnost, nýbrž o ní přemýšlím prostřednictvím příběhů, nejsem upocený opisovač života, ale báječ hledající tajemství naší existence,“ zdůrazňuje rád Kratochvil.

Titul románu Jízlivá potměšilost žití („pleonasmus, podobně jako černá tma,“ komentuje titul autor na obálce) je samozřejmě odkaz na nejslavnější román Kunderův, ale tím kunderování končí (určitě tam jsou ukryté nějaké kunderismy, kdo hledá najde). Kundera je ve své podstatě analytik a chladný klasicista, mistr formy a konstruktér idey, Kratochvil je naproti tomu lyrik a vášnivý frenetik (ano, to je pleonasmus), je to mistr labyrintů, v nichž s chutí nechává čtenáře i sebe se ztrácet. Je to konstruktér pastí a hlubič slepých ramen, v nichž šplouchají a mokvají vody jakési nenaplněné vášně. Ta vášeň se literárně projevuje v touze vyprávět a hned za tím vyprávěním pálit mosty. Kratochvil je největší sadista české literatury v tom smyslu, jak navede čtenáře na svůdnou cestu – a pak ji zlikviduje. Čtenář se nadechuje v touze po přehledném lineárním vyprávění, a už je zase vtažen do podivného brněnského reje, kde si postavy několikrát promění party, metamorfozují do jiných, převlečou se a přemaskují, hrají stínohru na schovávanou a tajemně se při tom usmívají, prý jako lidé, kterým se zasekne oprátka do krku. Jak to u Kratochvila bývá, vír vyprávění vtahuje čtenáře za fasádu brněnských domů, obývaných rodinami, nad nimiž visí nějaká kletba, nějaké prokletí, něco se tam vždy stalo, někoho odvlekli estébáci, jiní podlehli temné milostné vášni, na někoho nastražila past nějaká proradná femme fatale, někdo se sžírá spisovatelskou ambicí, někdo žije jen literaturou, neboť literatura je život.

Literatura jako hra, která se hraje vážně, že to hráče ničí, to je jedna ze stálých kratochvilovských obsesí, přetavených do vyprávění. Zde je přítomna postavou geniálního spisovatele, který je přesvědčen o svém talentu, ale zároveň se chce nejdříve zabezpečit. Píše proto pokleslé romány, které vydává pod jménem své ženy. Jsou nesmírně úspěšné a jeho ženě (později se k ní dostane ten moudrý králík, od něhož se to všechno dozvíme) přinesou slávu. Když pak jednou již zajištěný spisovatel chce konečně sednout ke svému životnímu dílu, nemůže napsat ani řádku. Všechen talent promarnil na kýčích, které mu vydělaly majetek a jeho ženě falešnou slávu. Ale možná že se jeho „genialita“ projevila právě v těch pokleslých románech, které hltaly miliony čtenářek (a tajně čtenářů). A v té iluzi o své velké roli se mýlil. Je to jedna z „jízlivých potměšilostí žití“, které se na nás snášejí jako „masařky na králičí kožku“, což je jedna z oblíbených Kratochvilových metafor (je snad v každé knize), u jejíhož původu je jistě uhranutí krásou a zároveň příšerností onoho jevu, na nějž je člověk nejcitlivější v dětském věku, kdy se takové obrazy nejsilněji vpíjejí do bílých blan nevědomí. Protože si Jiří Kratochvil byl tohoto uhranutí vědom, nabídl všem králíkům světa satisfakci v postavě králíka-filozofa.

A stejně skončil na pekáči. Protože žití je jízlivé a potměšilé. Ne ale Kratochvilovy romány. Ty jsou plné vášnivé lítosti. Nad lidmi, králíky a nad příběhy, které stejně nic nezmění.

Jiří Kratochvil: Jízlivá potměšilost žití.
Vydalo Druhé město, Brno 2017. 224 stran.