Dodávka na pěší zóně Las Ramblas v Barceloně, čtrnáct mrtvých a 120 zraněných, posléze jeden muž ubodaný v autě nedaleko místa činu – to je bilance radikálního salafisty marockého původu Júnise abú Jakúba z minulého čtvrtka. Jeho spolubojovníci se snažili o další útok o deset hodin později a sto kilometrů dál, v malém přímořském letovisku, naštěstí je zastavila policie a všech pět na místě zastřelila.

V tentýž den vraždil jiný Maročan ve finském městě Turku. Ubodal dva náhodné chodce a osm zranil. O dva dny později se útok nožem na pěší zóně opakoval v ruském Surgutu. Všechny tři atentáty si vzal na odpovědnost Islámský stát (byť ruská policie teroristický motiv útočníka zpochybnila).

Barcelona pochopitelně rezonovala nejvíc. Úřady ani noviny tentokrát nedostaly šanci utéct se k útěšnému výkladu o jedinci, příslovečném osamělém vlkovi, který se zradikalizoval na internetu, takže pokud už bychom chtěli hledat viníka, najdeme ho, ano, v internetu samotném. Teroristický zločin v Barceloně měl všechny přísady toho, čím nám islámský terorismus nahání strach: organizovaná skupina s napojením na Islámský stát; duchovní, který se dokonce na přípravě teroru podílel přímo a nejen kázáním v mešitě a který, jak se domnívá policie, zemřel den před útokem neodbornou manipulací s výbušninami; nakonec jestli se potvrdí vyšetřovací hypotéza o tom, že původně chtěla skupina vyhodit do vzduchu slavnou Gaudího katedrálu Sagrada Familia, bychom měli i jasný motiv náboženské války. Tu radikálnější proudy v islámu proti nevýbojnému křesťanství vedou dávno a na mnoha místech světa.

Co se proti takovým zločincům dá dělat v západní Evropě, kde každý jeden stát má hlavně ve velkých městech desítky a stovky tisíc hlav čítající muslimskou menšinu, prostředí velké tak, že i kdyby s teroristy sympatizovalo jen pár procent muslimů, je to pro policii nesplnitelný úkol? Konvenční politici si myslí, že nic. Nasvědčuje tomu jejich impotentní rétorika. Nefiltrovaný hněv se vyskytl v zásadě jen u premiéra Španělska Mariana Rajoye, který chce teroristy „zničit“. Zbytek reakcí VIP evropské politiky byla vznešená nuda. Převládá smutek, šok a soucit s oběťmi (předseda Evropské komise Jean Claude-Juncker vyjádřil „hluboký zármutek“), pietu tu a tam doplňují deklarace vzdoru. Ty samozřejmě nejsou určeny teroristům, ale vlastním spoluobčanům: „Terorismus nám ještě může připravit trpké a smutné chvilky. Ale terorismus nás nikdy nemůže porazit,“ řekl po atentátu kdo? A není to vlastně jedno? Tito státníci jsou se svými twitterovými účty a předpřipravenými reakcemi zaměnitelní.

Teroristé prý usilují o to, „abychom se vzdali naší svobody“, jenže změnit „náš způsob života“ se jim nikdy nepodaří. Skutečně? Jednak se zdá, že víc než o naši svobodu vypít si pivo na Ramblas jim jde o vstupenku do ráje. Co jiného jsou atrapy výbušných pásů kolem těla než pojistka, že je policista radši zastřelí, než zajme? A hlavně: teroristé už změnili způsob života většiny Západoevropanů, ale i nás tady, kteří občas letíme letadlem nebo navštívíme trochu významnější západoevropské město. V Římě byly letos v létě vedle Kolosea a Fora Romana k vidění transportéry s vojáky, v Paříži náhodný turista v centru mohl obdivovat brilanci, s níž policie náhle vyklízí ulice, přičemž se nedozvěděl, jestli policisté se samopaly byli v ulicích důvodně, nebo kvůli planému poplachu. Do zpráv v jeho televizi takové rutinní akce neproniknou. Louvre v Paříži loni hlásil meziroční 13% pokles v návštěvnosti, podobně prý i muzea v Londýně. Neexistují k tomu asi žádné statistiky, ale mí známí tvrdí, že v Německu klesá ochota lidí chodit na velké společenské události typu Oktoberfest, že se dav stal rizikovým faktorem. Na závodnickém okruhu Nürburgring letos ve strachu před teroristickým útokem organizátoři na poslední chvíli zrušili rockový festival a museli tak zklamat 90 tisíc platících fanoušků.

Už dva roky z levicově liberálních kruhů západní Evropy zaznívá podiv nad „Východoevropany“. Jak to, že se tolik obávají muslimů, když s nimi nemají přímou zkušenost? Ptát se ale dá i opačným směrem. Jak to, že lidé v západní Evropě, kteří v různých průzkumech hlasují pro terorismus jako největší hrozbu dneška, zpravidla dál volí politiky, kteří o každém útoku radikálního muslima odevzdaně mluví jako o nějaké přírodní katastrofě? A kteří se nevztyčí a neřeknou, odteď nulová tolerance k radikálním imámům, zákaz financování mešit a islámských náboženských škol ze zahraničí, stop ilegálnímu přistěhovalectví z islámského světa?