Není možné být anglofil a nemít přitom rád Sherlocka Holmese. Pro hodně čtenářů (pro mě, například) představovaly příběhy Arthura Conana Doylea první setkání s esencí Anglie, již později nacházeli v dílech literárně jaksi významnějších autorů a ještě později na cestách. Vyjadřuje totiž rozpor, který tu zemi dělá fascinující, dodává jí hloubku, jež daleko přesahuje líbeznou pohlednici. V té krajině a městech je ještě něco jiného než po staletí opečovávaná krása, stejně jako anglické móresy, ta vysmívaná a okouzlující konvence, mohou být rámcem, kódem silnějších a syrovějších hnutí ducha.

Gentleman z anglické vesnice vyrazí na každodenní pochůzku, absolvuje všechna ta formalizovaná setkání a konverzace o počasí a pak někoho zavraždí nebo napíše báseň, jež otřese světem. Nedaleko od jeho vkusně zařízeného sídla a generace zastřihávaného trávníku před ním je tajemné vřesoviště, kde se ještě prohání duch šílené Abigail, čas od času se tam nějaký výletník ztratí tak důkladně, až se nikdy nenajde, znáte to.

Osvětlovač temných zákoutí

Holmes přišel na svět v čase, kdy anglická moc byla na vrcholu, Londýn byl metropolí impéria, nad nímž nezapadalo slunce a jehož obyvatelům měla anglická správa přinést světlo civilizace a pokroku – jistěže v téhle představě bylo hodně pokrytectví, ne ale jenom to. Město, kde se důstojní pánové a dámy bryčkami přesunují od paláce k paláci, u doutníku v kuloárech moci řeší otázky světového dopadu. V ulicích jeho vykřičených čtvrtí se mezitím válí mlha, dost možná budou vidět hrůzostrašné věci, až se rozplyne, v přístavu z lodí vystupují všelijaké exotické a tajemné existence, některé z nich mají vražedné úmysly.

Sherlock je doma v obou těch světech, loajální poddaný trůnu, pomáhá odvracet krize, v převleku dokáže splynout s panoptikem londýnského polosvěta, jeho stokou, když je potřeba. Je to muž pokroku a civilizace, jeho metody jsou vědecké a znalosti encyklopedické, ví, jak zbarvený jíl se člověku přilepí na boty v té či oné lokalitě, zná všechny možné chemické sloučeniny. Je to také čtenář materiálního světa, z jeho zlomků, fyzických stop, dokáže neomylně sestavit obraz pravdy. Setkává se s kauzami, které na první pohled vnucují nějaké nadpřirozené vysvětlení (Pes baskervillský), odhalí za nimi ale lidskou mysl, aplikovanou vědu, správným způsobem úkolovaného trpaslíka z Andamanských ostrovů s foukačkou nebo tak něco.

Svět se pro něj ale tím striktním racionálnem nevyčerpává. Občas promluví o božské prozřetelnosti, ale hlavně – nevede život čistého „rozumáře“. Soustředit se mu pomáhá hra na housle, ten snad nejcitovější nástroj, který dokáže ze srdce vytáhnout i ty hodně vespod usazené věci. Rozjetou mysl uklidňuje morfiem. Bez tohoto občasného popírání rozumu by asi nedokázal vést existenci bystrého a výstředního gentlemana, „osvětlovač“ temných zákoutí se někdy musí ponořit do vlastních temnot a nevědomých hlubin. Sám sebe vnímá jako muže s úkolem, jistěže mu řešení případů přináší hráčskou satisfakci, bojuje ale také proti zlu a je v tom boji ochotný jít až do té nejzazší krajnosti, padnout spolu s Moriartym do Reichenbašských vodopádů, když se nic jiného nedá dělat.

Stoprocentní nerd

Poslední roky přinesly jakousi sherlockovskou renesanci, díky filmům s Robertem Downeym jr. a především celosvětově úspěšné britské televizní sérii s Benedictem Cumberbatchem a Martinem Freemanem v roli Watsona. Je to v něčem skutečně ten správný nebo charakteristický Sherlock pro tuhle dobu. Taky „nasáklý“ Londýnem, který se z hlavního města světové říše stal mnohonárodní metropolí popkultury. Organicky zapojující moderní technologie, vtipně vizualizuje detektivovy dedukce, navíc tak činí dost rychle na to, aby nevynikla jejich evidentní slabina – s autoritou stopám typu šmouha na límci přisuzuje jediný možný výklad, přitom by jich mohlo být tak tisíc. Především ale stojí v centru těch příběhů atraktivní dvojice.

Moderní Sherlock souzní s dobou, která přeceňuje intelekt jako měřitelnou schopnost podat nějaký výkon. Pálí mu to mimořádně, zároveň je velice omezený, neschopný empatie, přesvědčený, že svět a život je možné vyčerpávajícím způsobem pojmout pomocí těch jeho efektních dedukcí. Je v něm hodně z těch arogantních a vposledku hodně natvrdlých soudobých řešitelů problémů a sběratelů lajků, v jejichž očích neexistuje nic hlubšího než nějaký okamžitý a okázalý postřeh, který, jist si svou vědeckostí a racionalitou, nepřipouští pochybnost. Tenhle stoprocentní „nerd“ je ale vystavený polidšťujícímu vlivu doktora Watsona, v jehož společnosti prožije různá zábavná dobrodružství, je ale také poučen o těch dimenzích života, které dřív nebyl schopný vnímat. Třeba přátelství, láska, empatie a tak. Novodobí Holmes a Watson tak tvoří jaksi rovnoprávnější dvojici než u Doylea, kde lékařovou funkcí bylo především být pozadím průměrnosti, na němž vynikne detektivova genialita. Jeden druhého učí.

Sny cumberbitchies před obrazovkou

Cumberbatchův Sherlock je taky na rozdíl od dřívějších verzí sex idol. Jistě, je mladší a docela atraktivní, to dřív nebývalo a obrázky postarších pánů s dýmkou dívčí pokojíky většinou nezdobívají. Holmesova asexuálnost v tom kontextu může působit jako vzrušující „výzva“. Vztah Sherlocka a Watsona v něčem odpovídá partnerství muže a ženy nebo nějaké jeho idealizované, vysněné verzi. Občas někdo zaspekuluje nad tím, jak to ti dva mezi sebou vlastně mají, série si z takových úvah sama dělala legraci. Nejde ale o sexuální dimenzi toho vztahu – žádná není. Jde o rozvržení rolí. Na jedné straně ten pohledný génius, který ale potřebuje trochu zkrotit, vychovat, domestikovat ne ve smyslu naučit se po sobě uklízet, ale skutečně mít domov a dokázat ho ocenit. A na druhé „klidná síla“, která právě tímhle směrem Sherlocka nenápadně vede, modeluje ho.

Možná by se všechny ty početné Sherlockovy fanynky (neuctivě přezdívané „cumberbitches“) na místě doktora Watsona rády ocitly, ujaly se toho úkolu. A to je možná ten největší výkon autorů nové sherlockovské série, detektiva a jeho svět modernizovali, zbavili všeho, co by soudobý divák mohl vnímat jako anachronismus, přidali spoustu atributů dneška, také soudobé vnímání a nahlížení světa. Někde pod tím je ale taky velmi tradiční sen, trochu jako z červené knihovny. Před televizí, ze které svítí Benedict Cumberbatch, je možné se mu oddat, aniž by jeden (jedna) trpěl(a) obavami, že v očích okolí přestane být cool.