Budou to už dva roky od masivního zásahu policie na Úřadu vlády a dalších místech republiky. V minulých dnech, jakoby k výročí razie, se k soudu konečně dostal první z bodů obžaloby: zneužití Vojenského zpravodajství milenkou premiéra Janou Nagyovou proti tehdejší premiérově manželce Radce Nečasové. Helena Králová z Obvodního soudu pro Prahu Nagyovou-Nečasovou i všechny tři obžalované zpravodajce v plném rozsahu osvobodila. Vyšší instance případ asi vrátí k novému projednání, ať bude ale tato větev případu mít nakonec jakékoliv vyústění, je třeba nezapomínat na jednu věc: vojenští špioni vždycky představovali jen vedlejší větev, odbočku od vyšetřování vedenému proti mafii, hydře, respektive klientelistické sítě mezi byznysem, státní správou a politikou.

Dokud ještě vyšetřujícím orgánům nechybělo sebevědomí, to tak i samy explicitně pojmenovávaly. „Obvinění Jany Nagyové a dalších můžeme klidně nazvat vedlejším produktem našeho úsilí,“ citoval před dvěma lety nejmenovaného policistu týdeník Respekt. Totéž jinými slovy o pět měsíců později, v listopadu 2013, zdůraznil v Mf DNES ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Robert Šlachta. Podstata případu, vysvětlil plukovník, spočívá v propojení všech jednotlivých aspektů. „Se znalostí celé kauzy říkám naprosto otevřeně, že všechny větve kauzy – zneužití rozvědky, trafiky a kmotři – spolu souvisí.“

Setneme hlavy kmotrovské hydře

Dnes už se Šlachta ke stavu vyšetřování nevyjadřuje, od nadřízených dostal pokyn mluvit do médií co nejméně, což je sebeobranná reakce aparátu na zmatečný styl plukovníkova vystupování v televizi. Mluvčí ÚOOZ odkazuje na Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Olomouci, jehož vedoucí Ivo Ištvan s odstupem dvou let dělení kauzy na větve podstatné a vedlejší odmítá: „Podstatou tu je všechno, co se v případu vyšetřuje a prověřuje.“ Celá věc, zdůrazňuje Ištvan, je vedena jako tzv. společné řízení. Kritikové tomu říkají vyšetřovací slepenec. Původně mělo společné řízení být inovace, chlouba, zpětně vypadá jako matka všech účelovostí, co jich případ Nagygate přinesl.

Ve chvíli, kdy se prvotní plán vyšetřování zadrhl, začali Ištvan se Šlachtou svůj slepenec sami rozlepovat a k obžalobě připravovat ty větve, u nichž se jim zdálo, že mají šanci na úspěch, který by zastínil nulový pokrok v tom, co mělo být hlavní, tedy boji s kmotrovskou hydrou.

Pouze úspěch v kmotrovské větvi by aspoň do jisté míry ospravedlňoval teatrální razii i zvolený procesní postup: věcnou příslušnost – tedy fakt, že případ mají na starosti rovnou ÚOOZ a Vrchní státní zastupitelství – a místní příslušnost – tedy že to je VSZ olomoucké, nikoliv pražské. Avšak podle dostupných informací vyšetřování kmotrovské sítě už řadu měsíců stojí, orgány ho v podstatě samy zaparkovaly, což Ištvan sám nepřímo přiznává slovy, že ohledně klientelistické sítě „se některé věci ještě prověřují“. Vzhledem k tomu, že česká policie neustále a v nejrůznějších případech prověřuje desítky, možná stovky hypotéz, je to zoufale málo.

Libor mluví s Romanem a s Ivem, Ivo mluví s Janou, Jana spí s Petrem

Zpětně viděno dělá celá razie dojem nezvládnuté akce, která své iniciátory postupně přerostla, a jim tak nakonec nezbývalo než zvolit útěk vpřed. Jaká je základní kostra příběhu? V červnu 2011 do novin uniklo jméno utajovaného svědka v případu nákupu transportérů Pandur, rakouského manažera Stephana Szücse, který svědčil, že po něm pobočník bývalého premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík žádal úplatek. Únik jména svědka mohl mařit vyšetřování, a tak se začal vyšetřovat i ten únik, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman šetřením pověřil VSZ v Olomouci a pražské vedení ÚOOZ. Docela logicky, Zeman sám totiž podezříval náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka a ÚOOZ Grygárka začal odposlouchávat. Podezření, že Szücse prozradil Grygárek, se nepotvrdilo. Naopak se objevila hypotéza, že Szücse prozradil Zemanův náměstek Igor Stříž – tu ovšem ÚOOZ, pokud je známo, vůbec neprověřoval.

Při odposleších Grygárka si detektivové všimli, že objekt jejich zájmu často telefonuje s lidmi z pražské politické galerky kolem Romana Janouška. Napíchli i Janouška a od ledna 2012 prý zjišťovali, že je skutečně pravda, co píší noviny, totiž že Janoušek patří do rozvětveného propojení kvazipodnikatelů s úřady a s politikou. Je otázka, co tak šokantního se z Janouškových hovorů dalo vyslechnout, Janouškův vliv po nástupu Petra Nečase do čela ODS a hlavně po konci Pavla Béma na pražském magistrátu (obojí se stalo v roce 2010) rychle upadal. Z nahrávek, které se před rokem objevily převyprávěné v médiích, jasně vyplývá, že Janoušek se jako každý správný prodavač deště v soukromých hovorech nezřízeně vytahoval, a to i pákami, na které prostě nedosáhl: osobními schůzkami s Nečasem, jež Nečas striktně popřel, dokonce i vlivem na tehdejšího ministra vnitra Jana Kubiceho, přes něhož prý Janoušek usměrňuje policejního ředitele – samy orgány se k těmto fantaskním teoriím brzy poté, co od nich unikly, přestaly znát.

Postupně, jak napichovali Janouškovy sparing partnery a sparing partnery Janouškových sparing partnerů, se policistům skládal v odposleších jakýsi atmosferický obrázek pražského politického podsvětí, který je musel znechutit, ale celkem k ničemu jim nebyl. Ještě jednou citujme nejmenovaného detektiva v dva roky starém článku Respektu: „Samé náznaky, indicie, ale žádné důkazy“, jež by obstály u soudu. Takže i v tomto směru nepřinášelo vyšetřování nic použitelného. Pouze neustále rostl počet lidí, které by po uplynutí lhůty policie ze zákona musela vyrozumět o tom, že jim napíchla hovory.

Od mobilního telefonu Romana Janouška není daleko k mobilnímu telefonu Iva Rittiga. A tady policisté počátkem září 2012 zachytili Rittigovu komunikaci s premiérovou sekretářkou a milenkou Janou Nagyovou. Napíchli tedy i Nagyovou, a mohli tak sledovat například i její telefonáty s premiérem Nečasem. Tou dobou vrcholila stranická vzpoura v ODS, kdy Ivan Fuksa na kongresu v Brně kandidoval proti Nečasovi na předsedu strany a překvapivě získal třetinu hlasů. Trojice vzbouřenců – kromě Fuksy Petr Tluchoř a Marek Šnajdr – následně rezignovala ze sněmovny, což bylo pro obě strany východisko z lidsky nepříjemné situace. Fuksa se stal vrchním ředitelem pro strategii v Českém aeroholdingu, Šnajdr nastoupil do dozorčí rady Čepra. Výsledkem náhody, že ve chvíli, kdy už nula na pomyslném kontě policistů začínala být neúnosná, se policisté připletli k uklízení poražených koaličních vzbouřenců do státního sektoru, je průkopnická konstrukce, že dvě nikterak závratně placená místa naplňují znaky nehmotné korupce. Konstrukce, na niž leckdo v právnické obci zíral a zírá dál.

Silou, Roberte, silou

Během oněch dvou roků mezi prvním podnětem a razií na Úřadu vlády ušli tedy vyšetřovatelé klikatou cestu, během níž se několikrát měnil cíl. Kvůli tomuto přenastavování trpí celé trestní řízení vážnými nedostatky.

Nikdo ze zatčených například ve dnech 12. a 13. června neměl nic společného s původním podezřením vůči Grygárkovi, což přitom byl jediný důvod, proč se vyšetřování svěřilo olomouckým – a přesto všichni zadržení putovali do vazby v Ostravě, která pod olomoucké zástupce patří. Právo na zákonného soudce má každý občan garantované Listinou základních práv a svobod, ale vyšetřující státní zástupce Ištvan ho fakticky ignoroval.

Že se zatčení ocitli v Ostravě, tedy vůbec nejdál, kam mohli být z Prahy uvrženi, nebylo samozřejmě bez následků. O vzetí do vazby rozhodoval tamní okresní soudce Roman Vicherek, bývalý vězeňský dozorce a policista, u něhož státní zástupci a policisté mohli důvodně předpokládat, že jim půjde na ruku. Obžalované do Ostravy přivezli v sobotu, z rozpisu služeb tedy VSZ vědělo, kdo přesně bude o vazbách rozhodovat. Vazba – a v tom panuje vzácná shoda, Petru Tluchořovi by to potvrdil třeba i Václav Havel – je na vězení nejnepříjemnější, horší i než samotný výkon trestu. Náhlá změna životní situace působí na psychiku, člověk je odříznut od informací a ne nadarmo se v policejním žargonu používá obrat „vazba na vyměknutí“. V našem případě vazba mohla sehrát i funkci mediálního náhubku, aby se obvinění nemohli bránit v ohromné mediální vlně, která se samozřejmě okamžitě rozpoutala a kterou Ištvan se Šlachtou přiživili proslulým brífinkem „zabaveno 150 milionů korun a desítky kilogramů zlata“. Ve světle osvobuzujícího rozsudku z minulého týdne stojí za pozornost, že pokud by zásada místní příslušnosti byla dodržena, spadal by případ od začátku pod Obvodní soud pro Prahu 1.

Orgány samotné celý svůj slepenec zdůvodňovaly postavou Jany Nagyové, to ona prý všechny kauzy spojuje do jedné. Evidentně ve snaze propojit nepropojitelné se pak státní zástupci v jednom ze svých usnesení rozepisují i o teorii, že exposlanci kromě „lukrativních postů“ inkasovali přímo peníze. Podezření vzniklo na základě věty odposlechnuté kdesi v Rittigově okruhu: „Tak mu, Ivo, dej tu dvojku, ať máme vládu.“ Potíž je v tom, že samo VSZ zmíněný odposlech datuje do ledna 2013, přičemž inkriminovaná schůze sněmovny o vyslovení důvěry vládě proběhla už v listopadu 2012, tedy čtvrt roku předtím. Ještě loni v květnu spřízněná média typu Mf DNES považovala tento odposlech za zlomový důkaz, mezitím vyšetřovatelé od hmotné korupce sami potichu upustili. Je pravděpodobné, že až kvůli uplácení exposlanců rozšíří obžalobu i o Petra Nečase, budou vyrábět souvislost s 1,7 milionu korun zabavených při domovní prohlídce u Fuksy (jejich původ Fuksa vysvětlil jako rodinný dar od manželčiných rodičů; mezitím se našla i darovací smlouva, datovaná ještě před vnitrostranickou vzpourou v ODS). Státní zástupci z Olomouce mají podezření na padělek, ačkoliv prý existuje i notářské ověření – uvidíme, jestli i tato věc doputuje k soudu.

Fuksa a jeho dva kolegové vymohli letos na jaře omluvu a odškodné od ministerstva spravedlnosti za vazbu. To je další velmi sporný bod: byla koluzní vazba na ně uvalená v pořádku? Koluzní vazba se uvaluje proto, aby podezřelý nemohl ovlivňovat svědky a uklízet důkazy, trojice exposlanců ale ve chvíli razie už několik měsíců čelila zájmu policie v Praze, která vyšetřovala trestní oznámení podané kvůli trafikám bývalým detektivem, dnes senátorem za Stranu zelených Václavem Láskou. V březnu 2013 dalo Městské státní zastupitelství v Praze policii pokyn, aby se Láskovým podnětem zabývala. Z toho logicky plyne, že svědky mohli exposlanci ovlivňovat dávno předtím, než udeřil ÚOOZ a než je soudce Vicherek poslal do cely.

Pro celý případ je charakteristický silový postup vyšetřovatelů. Všechny větve případu, kromě té výchozí, kmotrovské, vyrostly jakoby mimochodem, doplňkově, první dvě ještě před razií, zbylé dvě – větev s kabelkami pro Nagyovou a větev se zprávami BIS – dokonce teprve po razii. Odpovídá to bohužel metodám pro ÚOOZ už nějakou dobu charakteristickým: odposlouchávám, získám podezření, vrazím do centra předpokládaného zločinu, na místě zabavím, co se dá, a to by byla smůla, abych v zabavených materiálech na podezřelé něco nenašel. Když je ale získaná kořist oproti předpokladům slabá, hledá se honem, z čeho by tak ještě šlo podezřelé dodatečně obvinit. Touha vyšetřovatelů kompenzovat si počáteční neúspěchy otevíráním dalších front je zřetelná i v kauze Nagyová. Například obvinění kvůli vynášení listin BIS padlo v březnu 2014, tedy devět měsíců po razii a měsíc předtím, než byla k samostatnému projednání vyčleněna vojensko-zpravodajská větev, což samozřejmě bylo nepřímé doznání, že vyšetřování kmotrů je ve slepé uličce. V únoru 2014 vykonala policie prohlídku v klenotnictví Cartier v pražské Pařížské ulici. Najednou jí začal vrtat v hlavě původ šperků nalezených u Nagyové doma osm měsíců předtím.

Podobně bezhlavě se dnes orgány činné v trestním řízení chovají i v jiných případech. Počátkem března letošního roku například ÚOOZ provedl zátahy na ministerstvu obrany a v sídle zbrojařské firmy Excalibur kvůli podezření, že se soukromí zbrojaři obohacují při výprodeji armádní techniky. Už při prvních výsleších se ale důležité části policejní konstrukce začaly hroutit a nakonec nikdo ze skandalizovaného Excaliburu nebyl ani obviněn. Do tří týdnů pak Šlachtovi lidé našli úplně jiný trestný čin, který s tím výchozím nijak nesouvisí – Excalibur prý v jednom skladu přechovával zakázané protipěchotní miny. To všechno zřejmě podle zásady: za to, že se naše podezření nepotvrdilo, může podezřelý, je třeba ho potrestat.

Hodně velké ambice

Kolegyně a tak trochu konkurentka Ivo Ištvana Lenka Bradáčová z pražského VSZ se od bombastického stylu razie na Úřadu vlády od začátku diskrétně distancuje. Jestli přitom Bradáčové nelze něco vytknout, pak je to bázlivost před politiky. Stejně tak se tehdejší ministr vnitra Jan Kubice po zásahu privátně nechal slyšet, že on by na místě Šlachty doktora Ištvana, který za ním přijede s tak slabě zdůvodněným pokynem provést razii na Úřadu vlády, neposlechl. Místo toho by se svému dozorovému orgánu vzepřel a šel by udělat virvál na policejní prezidium. I Kubice, dokud byl ve službě, patřil mezi nejrazantnější české policisty. Kde se tedy ve dvojici Ištvan-Šlachta bere ta zarputilost, s níž se rozhodli vykonat svůj experiment?

Velká část Nečasovy ODS byla a pořád ještě je přesvědčena, že oba muži jednali na politické zadání. Pro něco nejsou žádné důkazy. Odpověď je třeba hledat spíš v osobnostním založení obou mužů. Ivo Ištvan je právnický autista, který se například nerozpakoval podat kárnou žalobu na svého kolegu, když onen kolega stopil udání proti sobě. V udání šlo o to, že prý na služebním parkovišti parkuje se svým soukromým autem. Pozoruhodné je, že tentýž kolega předtím stál proti Ištvanovi v případu vicepremiéra Jiřího Čunka, kdy byl Ištvan Topolánkovou garniturou degradován a kdy zřejmě zahořkl vůči politikům.

Zátah 12. června 2013 přišel těsně poté, co sněmovna v prvním čtení schválila nový zákon o státním zastupitelství a v něm i paragraf o rušení vrchních státních zastupitelství. Samotný Ištvan by o dobrou pozici nepřišel, počítalo se s ním jako s náměstkem k nejvyššímu Pavlu Zemanovi, žádnou srovnatelnou jistotu naopak neměli Ištvanovi agilní podřízení, především Pavel Komár, spolu s Rostislavem Bajgerem považovaný za skutečný motor kauzy Nagyová na olomouckém VSZ.

Motiv existenčního znejistění bývá připisován i plukovníku Šlachtovi. Petr Nečas ex post v novinových rozhovorech tvrdil, že ÚOOZ měl zfúzovat s protikorupční a protidrogovou policií do národního kriminálního úřadu, a podle svědectví lidí z Nečasova okolí byl premiér se Šlachtou dlouhodobě nespokojen. Tzv. elitním policistům vytýkal nečinnost v metanolové aféře, která stála životy téměř 50 lidí a která byla klasickou ukázkou organizovaného zločinu. ÚOOZ ale, kritizoval Nečas, radši honí politiky. V dubnu Nečas svolal schůzku s příslušnými ministry, policejním prezidentem a nejvyšším státním zástupcem, po němž žádal obecně závazný pokyn pro nižší státní zástupce, aby nekriminalizovali politická hlasování, ať už v obecních zastupitelstvech, nebo ve vládě. Idylické vztahy nepanovaly ani mezi Šlachtou a ministrem Kubicem.

Plukovník by ale zřejmě postupoval, jak postupoval, i bez pocitu vnějšího ohrožení. Šlachta je v policejních kruzích pověstný ambiciózností a přímo neschopností realizovat se jinak než ve službě. V ÚOOZ kdysi začínal ještě pod prvním ředitelem útvaru Kubicem. Někdy v roce 2007 Šlachta, který byl v té chvíli na krátkou dobu mimo útvar, pracoval na policejním prezidiu, a ve služební hierarchii tedy stál nad Kubicem, od svého bývalého nadřízeného začal požadovat vykání. Když se v roce 2008 Šlachta stal ředitelem ÚOOZ, nechal změnit logo útvaru. Vyměnil skoro všechny vedoucí odborů. Objednal pro útvar kalendář, na jehož první straně se v akční poloze nevyjímá nikdo jiný než plukovník Šlachta. Je z toho cítit jakási zpětná žárlivost na dějiny ÚOOZ a na prvního ředitele útvaru, s nímž se podle vícero svědectví Šlachta poměřoval.

Svým způsobem je past, do níž se vyšetřovatelé kauzy Nagyová nakonec dokulhali, nevyhnutelným a hořkým plodem závislosti elitních útvarů české policie na odposleších. Podle trestního řádu se odposlechy mají nasazovat až po vyčerpání ostatních způsobů, jak si opatřit důkazy. V reálném světě česká policie žádostmi o odposlech často začíná a tradičnější důkazy hledá až potom, pokud vůbec.

Dva roky po razii už se dá konstatovat, že práce Ištvana se Šlachtou je fiasko. Svou ambiciózností shodili řádně zvolenou vládu, prezidentovi umožnili pokus s úřednickým kabinetem, který nás málem posunul k poloprezidentskému režimu, a koneckonců pomohli otevřít cestu k dnešní zoligarchizované demokracii. Pravda je, že starý režim, jemuž uštědřili ránu z milosti, byl v mnoha ohledech už zdegenerovaný, když ve své blízkosti trpěl figury Rittigova typu. Kdyby nebyl zdegenerovaný, asi by taky na dvou klíčových místech netoleroval lidi, kteří „na to“ prokazatelně nemají. Když, už po razii, Nečas Kubicemu vytýkal, že „jeho“ ÚOOZ shodil vládu, ministr mu dotčeně odpověděl: Pane premiére, to byl váš ÚOOZ. Myslel tím skutečnost, že Robert Šlachta byl kdysi jmenován na popud ministra vnitra za ODS Ivana Langera.