Snímek Mlčení režiséra Martina Scorseseho měl být jednou z největších filmových událostí loňského roku – žijící klasik americké kinematografie dokončil projekt, který chtěl realizovat třicet let, akademie by si už měla chystat Oscary. Svět filmu ale po premiéře Mlčení neprošel nějakým velikým otřesem, recenze mělo Scorseseho dílo sice spíš příznivé, častěji ale působily coby projev úcty než jako výraz hlubokého prožitku. A americká akademie se nepředala, film byl na Oscara nominovaný jen jednou – za skvělou kameru Rodriga Prieta. Diváci se na Mlčení zrovna nehrnou, asi se není co divit – skoro tříhodinové a velmi zvolna vyprávěné drama o morálních dilematech jezuitských misionářů v Japonsku 17. století, to nezní zrovna jako recept na trhák.

Přesto si troufnu označit Mlčení za ojedinělý film. Možná ne úplně ve všem zvládnutý, jeho ambice je také obrovská. Téma Mlčení se může míjet se zájmem většiny publika, což ale vskutku nemusí být problém Scorseseho filmu. A na to téma je snímek plně soustředěný, neuhne od něj k něčemu třeba divácky vděčnějšímu. Mlčení je drama postav, ale také drama idejí, jejichž konflikt ty postavy zpřítomňují, v dialozích je velmi explicitní, sdělení jiného typu jsou ale v tom filmu subtilní, a proto i snadno přehlédnutelná. Především však – o Mlčení se dá právem říci, že „klade otázky“. 

V případě Scorseseho filmu ta charakteristika nebude prázdná floskule, která fakticky znamená „tváří se, že se na něco ptá, ale jeho tvůrci mají jasno a jejich odpovědi se předpokládanému publiku budou líbit, samo je přece už dávno zná“. To ptaní se ovšem není výrazem lenosti myslet, k něčemu dojít, ale právě důsledkem v něčem velice nekompromisního, bezohledného promýšlení. Scorsese se v adaptaci románu japonského katolického spisovatele Šúsaku Endóa vyhýbá snadnosti – ve formě filmu i jeho vyznění, jeho křesťanstvím, katolicismem prostoupené drama „neudělá dobře“ věřícím ani nevěřícím, znejistí ty i ty. Pokud se však Scorseseho filmu otevřou, zůstane a zanechá v nich možná trvalejší stopu než díla, která je při prvním zhlédnutí strhla víc.

Netypický Scorsese

Martin Scorsese si Endóovu knihu přečetl v osmdesátých letech, poté, co jeho adaptace Kazantzakisova Posledního pokušení Krista vzbudila velice silné pobouřené reakce (dle mého názoru neoprávněně). Od počátku myslel na zfilmování Endóovy předlohy (natočena byla už dříve v Japonsku), projekt se ale dlouho nedařilo nastartovat, muselo se měnit jeho obsazení, ve třech hlavních rolích se původně měli objevit Daniel Day-Lewis, Gael Garcia Bernal a Javier Bardem. Od filmu, jímž byl režisér „posedlý“ tak dlouho, nechtěl se ho vzdát, by někdo mohl očekávat, že bude jakýmsi shrnutím Scorseseho, snímkem, který bude ze všech nejvíc „jeho“. Mlčení je přitom v režisérově filmografii velmi atypické dílo.

Martin Scorsese přece není tichý režisér, jeho filmy jsou velice muzikální, jejich zvuk značně energický. Pryč jsou také grandiózní pohyby kamerou a dynamický střih. Nahrazují je až statické a volně plynoucí obrazy, odkazující někdy k japonské filmové klasice. Ale především – typičtí Scorseseho hrdinové jsou muži činu, jistě rozporní, pobláznění divocí a bůhvíjací ještě, ale jednající. Střílí, boxují, chrlí sprosté tirády, ničí svoje životy, páchají zločiny nebo po zločincích pátrají. Hlavní postavy Mlčení jsou však v rozhodujících chvílích svých životů nečinní, nemohou do okolností aktivně zasáhnout, smějí být jen bezmocnými svědky, postavenými před strašnou volbu – buď neudělat vůbec nic, nebo slovem a gestem popřít to, co v životě vnímají jako nejdůležitější.

Kdo tady mlčí?

Původní název Scorseseho filmu je Silence – ticho. České Mlčení ho významově dost posunuje. Hrdinové totiž zápasí s otázkou po původu ticha, zda v něm mlčí Bůh, nebo tichem „promlouvá“ prázdnota, která se rozkládá tam, kde by Bůh měl být, ale není. Český titul tedy, podle mě nemístným způsobem, předznamenává výsledek jejich tázání. Těmi hrdiny jsou portugalští jezuitští kněží Rodrigues (Andrew Garfield), Garupe (Adam Driver) a Ferreira (Liam Neeson). V sedmnáctém století se Japonsko rozhodlo uzavřít se před cizími vlivy (změnilo se to až o více než 300 let později), z půdy ostrovů mělo také být vykořeněno křesťanství, do té doby tam přitom působila úspěšná katolická misie. Japonští křesťané se museli víry rituálním způsobem vzdát, jinak jim hrozila velice krutá smrt. Na venkově ale stále přežívaly skupinky podzemních křesťanů, pár tisíc jich přežilo až do uvolnění poměrů.

Rodrigues a Garupe jsou mladí řádoví kněží, kteří si na nadřízeném vymohou svolení do Japonska se vypravit, chtějí tam pátrat po otci Ferreirovi, vnímají ho jako velkou duchovní autoritu, povídá se ale, že se v Japonsku křesťanské víry vzdal a aktivně proti ní vystupuje, přestoupil k buddhismu a oženil se. Dvojice si v Macau najde průvodce Kičidžira (Jósuke Kubozuka), muže pochybného charakteru, ale snad křesťana. Dopraví je na pobřeží, kde se jezuitů ujmou lidé z křesťanské vesnice. Jsou nadšení, že znovu mají své kněze, páteři ale musejí žít prakticky neustále ve skrytu, s věřícími si rozumějí jen útržkovitě.

Rodrigues a Garupe jsou si zároveň neustále vědomi obrovského rizika, které kvůli nim japonští věřící podstupují. Dvojice jezuitů se musí rozdělit, osamělý Rodrigues je pak konfrontovaný s krutou perzekucí. Zosobňuje ji inkvizitor Inoue (Issei Ogata), k Dostojevskému odkazující figura, kultivovaný a cynický muž, který hrdinovi velmi přesvědčivě objasňuje pohled druhé strany. Rodrigues v sobě podobnou pevnost nenachází, jeho víra, jeho představa o smyslu vlastního jednání je opakovaně vystavována zkouškám, na něž nebyla připravena, a mladý jezuita ztrácí půdu pod nohama, nenachází oporu.

Nemožnost stát se Ježíšem

Šúsaku Endó býval označován za „japonského Grahama Greena“, novinářská zkratka, jistě. S anglickým romanopiscem má ale skutečně cosi společného – schopnost vnímat, promýšlet a zpřítomňovat paradoxní povahu křesťanství a katolicismu, která může postavy dotlačit na pro ně nečekaná místa, ke konání zla z dobrých pohnutek, dobra z těch zavrženíhodných – anebo, jako v Rodriguesově případě, ke ztrátě pojmu, co je dobro a co zlo, co je oběť, mučednictví.

Andrew Garfield v hlavní roli působí chlapecky, jako člověk, v němž se nezračí nějaká skutečně veliká hloubka – hoch ze svatého obrázku, dalo by se říct. Asi je to autorský záměr, hlavní hrdina Scorseseho Mlčení je v něčem nezralý. Odhodlaný mladý kněz, který je přesvědčený, že má před sebou veliký úkol, pro nějž možná bude muset obětovat život, Bůh ale bude stát na jeho straně a skrze Rodriguese nebo s jeho přispěním se také bude naplňovat Boží záměr – šíření evangelia v zemi jemu nepřátelské, kladoucí tvrdý odpor.

Myslí si, že je připravený na nejhorší, jeho představa nejhoršího je ale velice omezená. Vnímá se jako následovník Ježíše, možná se vidí i na jeho místě, konfrontace s japonskou skutečností však obrací jeho představy na hlavu. S neúprosnou neměnností je stavěn do situací, kdy mu je odpírana možnost obětovat se pro víru, a dosáhnout tak mučednické slávy. Moc ho nechává přežít, pro Rodriguesovu víru a před jeho očima musejí umírat jiní. A Bůh mlčí, je-li vůbec, Boží dílo se při všem tom krveprolití nenaplňuje, lidé jsou zabíjeni pro víru, kterou si alespoň v Rodriguesových očích dost pozměnili, možná ani nejsou s to ji pořádně pochopit.

V „japonské bažině“ (Inoueho slovy) jako by se křesťanství nemohlo uchytit, přežít tam, možná tam nepatří. To by ale vyvracelo základní článek Rodriguesovy víry. Evangelium by přece mělo být hlásáno všude a všem, pokud by z tohoto pravidla existovaly výjimky, pravidlo samo ztrácí jakýkoliv smysl. Pro co by Rodrigues a jeho mučení japonští souvěrci měli přinášet oběti? Mladý kněz navíc ztrácí jistotu, že ví, co je ta nejvyšší oběť, na niž byl, jak se domníval, připravený. Je jí zemřít mučednickou smrtí, a dosáhnout tak slavného konce, utvrzený v jistotě smysluplnosti toho všeho? Nebo obětovat to skutečně nejcennější, tedy ideu sebe sama a svého úkolu na světě, toho hluboce prožívaného smyslu se vzdát.

Ticho je jediná odpověď na Rodriguesovy otázky a prosby, zatímco kněz je veden až dovnitř pekla, tmy naplněné bolestným křikem bytostí na úplném dně, kde pro ně je už jen bezmoc, hrůza, osamělost, konec, který přichází pomalu a neodvratně, kapku po kapce. Rodrigues chtěl naplnit svou víru tím, že se stane dokonalým následovníkem Ježíše, možná je ale jeho úkol být zapírajícím Petrem (v klíčovém momentu filmu se ozve trojí zakokrhání kohouta). Nebo z jeho pohledu ještě hůře – přijmout úděl věčně selhávajícího křesťana, pohybujícího se v cyklu vin a proseb o odpuštění.

K větší slávě Boží

Mlčení je film v něčem až klaustrofobický, jako kdyby se odehrával v hlavě hrdiny, který je někde zavřený, znehybněný – v cele nebo v úkrytu, kde se nesmí prozradit. Děj také provázejí obsáhlé Rodriguesovy monology (Endóův román je psaný tzv. epistolární formou). Zároveň jsou jeho postavy zobrazovány s jistou pozorovatelskou distancí, někdy z „božské perspektivy“. Kamera Rodriga Prieta je zasazuje do světa, který působí podobně vzdáleně. Nepochopitelný ve své cizotě, neproniknutelný a třeba taky krásný – přelétající pták v něm může být Božím znamením, krvavá stopa po odťaté hlavě vypadá jako kaligrafie v rudé na bílém písku. Ta krása může být příznakem smyslu, záměru Stvořitele, který skrze ni promlouvá, stejně tak za ní ale může být jen nějaká vesmírná nahodilost.

Mlčení je – adekvátně názvu – spíš tichý film, dominantním zvukem v něm je lidský hlas, šeptající ve skrytu i křičící v bolestech, svět k němu přidává svoje „slova“ – zpěv ptáků, šumění příboje ve stěžejních scénách mučení, hudba Kathryn a Kima Allena Klugeových je místo skoro neslyšná. Když se ale to naprosté ticho ve Scorseseho filmu naplno rozezní, je to až ohlušující, jako kdyby se v něm objevovala ještě jedna možnost, jak ho vnímat – ne jako projev nepřítomnosti nebo nečinnosti, ale ticho jako čin, angažované gesto. Poslední záběr filmu ukazuje, k čemu dospělo Rodriguesovo tázání se.

Ani v něm ale nejde vidět nějakou definitivní, jasnou odpověď. Ukazuje se v něm křesťanská víra jako skrytě triumfující, nebo spíš jako skvrna, již nejde smýt, ale která zároveň ani svému nositeli, ani světu kolem něj nic nepřináší? Film končí titulkem s dedikací, již uzavírá motto jezuitského řádu Ad Majorem Dei Gloriam, k větší slávě Boží. Jako kdyby do Mlčení vnášelo jistotu, již ten snímek po skoro tři hodiny soustředěně zpochybňuje. Scorseseho film zároveň ukazuje obrovský konflikt, tápání i bolest, které ta čtyři slova vyjadřují.