Kdyby tady vznikla čistě progresivisticky levicová strana, prosazující silou tlačenou inkluzi ve školách, státem financované uměle počaté děti pro osamělé ženy a homosexuální páry, nekontrolovanou migraci, nošení muslimských šátků ve školách a skupinová práva pro různé menšiny, velmi těžko by se dostala do parlamentu. V lepším případě by hranici pro vstup přelezla s odřenýma ušima. Kdyby ji na billboardech prezentovali Jiří Dienstbier, Kateřina Valachová, Michaela Marksová-Tominová, Robert Pelikán a Anna Šabatová, nedostala by se tam téměř s jistotou.

Agendu, kterou prosazují, drtivá většina společnosti odmítá. Jen se proti ní hlasitě nevymezí, než se jí začne skutečně bytostně dotýkat – jako u státem nucené inkluze ve školách. Zmíněná pětice ale přes klíčové instituce, v nichž sedí, tuto agendu většinou spíš v tichosti, bez velkého veřejného humbuku protlačuje. Do těch klíčových institucí na důležitá místa zároveň stahují své mentální a ideové souputníky, čímž z nich dělají státem financovaná epicentra pro prosazování těchto menšinových názorů. Když připočteme nejrůznější „neziskové“ (z evropských a státních dotací žijící) spolky, vzniká tady nový, velmi silný progresivistický průmysl s obrovskou mocí prosazovat svou agendu, kterou většina společnosti odmítá. Progresivistický průmysl má oproti většině tři obrovské výhody. První výhodou je zápal pro věc. Je to klasický příběh toho, že šelmy bývají vždycky rychlejší než lovci. Vědí, co chtějí, a jdou za tím. Lovci se jen jejich dravosti defenzivně brání. Druhou výhodou jsou instituce, které ovládli. Nabízí jim peníze na prosazování své agendy. Třetí výhodou je čas. Jejich prací, která jim tak či onak zajišťuje živobytí, je právě prosazování té menšinové agendy. Mlčící většina musí podstatnou část svých dní věnovat normální práci. Za to, že půjdou proti menšinovým představám progresivistů, je nikdo neplatí. Proto jsou progresivisté v tichém prosazování svých představ o světě tak úspěšní.

Nové právní náboje

Vedle inkluze a destrukce role klasické rodiny ve společnosti jako vysoké hodnoty se chystá další linie. Tou je výrazné posílení pravomocí ombudsmana. Koncem června se ve sněmovně vrátil zpět do druhého čtení návrh Jiřího Dienstbiera, podle nějž by měl mít ombudsman právo navrhovat u Ústavního soudu rušení zákonů. Měl by také dostat pravomoc podávat ve veřejném zájmu antidiskriminační žaloby. Ve veřejné debatě se tomu nevěnovala moc velká pozornost. Na první pohled to vypadá abstraktně. Ale jen do chvíle, než si dosadíme souvislosti. Jména, konkrétní rozhodnutí a zásahy do společensky velmi citlivých věcí z nedávné minulosti. Z ombudsmana, který měl být takovým obhájcem lidí proti svévoli úřední moci a neformální autoritou, by se tou změnou najednou stávala jedna z nejmocnějších figur v zemi. Dnes může o zrušení zákona u Ústavního soudu požádat prezident, skupina alespoň 17 senátorů nebo 41 poslanců. Ombudsman může žádat jen o zrušení podzákonných norem, jako jsou třeba vyhlášky. Silnou zbraní je i antidiskriminační žaloba ve veřejném zájmu.

Noste šátky a nechoďte k zápisu

Svým způsobem je dobře, že se o rozšíření jedná zrovna ve chvíli, kdy je ombudsmankou poměrně radikální Anna Šabatová, která má na kontě už několik ideově výrazných zásahů. Člověk si tak snáz představí, jak by asi byla schopná s novými pravomocemi pracovat, než kdyby se změna projednávala za jejího umírněného předchůdce, bývalého ústavního soudce Pavla Varvařovského.

Nejvýraznějšími počiny někdejší významné disidentky Anny Šabatové jsou kauzy muslimský šátek ve škole a bojkot zápisů do základních škol. První případ míří díky zásahu Šabatové právě teď k soudu. Střední zdravotnická škola v Praze 10 zakázala dvěma svým studentkám nosit do školy muslimský šátek hidžáb. Obě studentky školu opustily. Škola zákaz zdůvodnila tím, že ve školním řádu jsou zakázány všechny pokrývky hlavy. Vzhledem k tomu, že dívky ze zdravotních škol chodí na praxe do ordinací a nemocnic a nosí zdravotnické uniformy, je ten zákaz logický. „Nošení pokrývky hlavy v prostorách školy je nespolečenské, a tak k této záležitosti v souladu s vnitřními předpisy přistupujeme. Nikomu nebráníme v jeho víře. Ve všech případech, ať žadatel o studium na zdejší škole pochází z České republiky, ze zemí EU, nebo ze třetích zemí, je nutné, aby respektoval právní předpisy, zvyklosti dané země, etické normy i jiná náboženství,“ řekla ředitelka školy Ivanka Kohoutová.

Jedna z dívek se obrátila na Šabatovou, která rozhodla, že muslimský šátek do školy patří. Ombudsmanka tvrdí, že se dívky staly obětí nepřímé diskriminace, protože muslimský šátek je projevem jejich náboženství navenek. Školní řád podle ní odporuje ústavnímu pořádku České republiky, školskému i antidiskrinačnímu zákonu. S verdiktem Šabatové v kapse už se rozjel progresivistický právní průmysl. Pomohl dívce podat žalobu, která právě teď míří k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Studentku jako advokátka zastupuje Radka Korbelová Dohnalová z kanceláře Korbel, Tuháček & partneři. Specialistka na lidská práva je spolumajitelkou kanceláře a manželkou bývalého náměstka ministra spravedlnosti Františka Korbela. Ten dříve pracoval pro Ekologický právní servis, jenž se postupně proměnil ve sdružení Frank Bold, hlavní pilíř nátlakového spolku Rekonstrukce státu. S kanceláří, která zastupuje dívku ve sporu o muslimský šátek, spolupracuje také bývalý ministr vnitra za ODS Jan Ruml.

Zahalování žen na veřejných místech je zvlášť v současné sílící migrační vlně a rostoucím počtu islamistických teroristických útoků velkým tématem v celé Evropě. Ve Francii se nesmí ve školách nosit muslimské šátky a další viditelné náboženské symboly od roku 2005. Od roku 2011 se ženy nesmí zahalovat do burky a nikábu (šátku zahalujícího celou tvář) na jakýchkoli veřejných místech. Ženě, která zákaz poruší, hrozí pokuta 150 eur nebo veřejně prospěšné práce. Muži, jemuž soud prokáže, že svou ženu nebo příbuznou k nošení burky či nikábu nutil, hrozí rok vězení a pokuta 30 tisíc eur (zhruba 733 tisíc korun). Ještě výrazně tvrdší sankce nasadilo loni v listopadu Švýcarsko. Zahalené ženě hrozí pokuta až deset tisíc franků (250 tisíc korun). Pravidlo platí pro všechny včetně turistů od prvního vstupu na švýcarskou půdu. Šátkovou praxi tady uvádíme pro případ, až zas budou progresivisté poučovat, že jsme zaostalý čecháčkovský Východ bez smyslu pro západní otevřenost. O západnosti Francie nebo Švýcarska budou asi těžko polemizovat.

Vezměme si čistě intelektuální cvičení, že by parlament jakékoliv zahalování ve veřejném prostoru zakázal. Kdyby měla Anna Šabatová pravomoci, které jí právě progresivisté kolem Jiřího Dienstbiera protlačují ve sněmovně, mohla by navrhnout Ústavnímu soudu jeho zrušení. O názorech nových ústavních soudců se za nominací prezidenta Miloše Zemana nevedla téměř žádná veřejná debata, takže víme jen velmi málo o jejich ideových a hodnotových žebříčcích, podle nichž by o návrhu Šabatové rozhodovali.

Loni zasáhla ombudsmanka do zápisů prvňáčků. Rodiče před nimi vybízela, aby škole vůbec nesdělovali své občanství, profesi a další údaje. Zároveň zdůrazňovala, že by dítě ani rodiče k zápisu chodit vůbec nemuseli. Čistě formalistně podle školského zákona má pravdu. Jak má ale škola zjistit, že je dítě schopné do první třídy nastoupit, když ho ani neuvidí a nikdo z učitelů s ním nepromluví? To k němu má přistupovat jako k anonymnímu číslu v seznamu? Zápis dosud býval normální životní rituál, kdy dítě poprvé vidělo školu, kam má jít, a učitelé poprvé viděli prvňáčka, jehož by měli od září učit. Šabatová svým nevyžádaným doporučením (což je samozřejmě její právo) vytváří dojem, jako by se ve školách masově diskriminovalo. Nic tomu nenasvědčuje. Spíš to byla snaha nepřímo podprahově tlačit inkluzi. Sebrat školám šanci vidět, jaké děti k nim nastoupí, a zjistit, jak jsou na vstup do školy zralé a připravené.

Proč se necítíme diskriminovaní

Pohled do zpráv z ombudsmanství přitom ukazuje, že diskriminace není něco, co by lidi zrovna trápilo. Stěžovat si chodí na úplně jiné věci. Za první čtvrtinu letošního roku dostalo ombudsmanství 2110 podnětů od občanů. Nejvíce si lidé stěžovali na sociální věci, podali 386 podnětů. Následují potíže se stavbami a regionálním rozvojem se 143, pak armáda, policie a vězeňství se 111, respektive ochrana dětí a rodiny s 96 podáními. Na diskriminaci si stěžovalo 50 lidí. Tvoří tedy 2,36 procenta všech stížností. Ten trend se za poslední dobu nemění, což se dá snadno zjistit z ombudsmanských statistik.

Pozoruhodný je ale důraz ve statistikách. Všechny sociální stížnosti jsou sesypány do jedné kolonky se jménem sociální zabezpečení. Všechny potíže ve všech represivních složkách se slévají v jediném řádku armáda, policie, vězeňství. A to zrovna tady odvedlo ombudsmanství dobrou práci, když tvrdě tlačilo na zlepšení dost otřesných hygienických podmínek v českých věznicích, které nás skutečně vyřazují ze západních civilizačních standardů.

Diskriminace je pečlivě dělena do osmi kolonek. Na diskriminaci v zaměstnání, u zdravotní péče, zboží a služeb, bydlení, členství v profesních komorách a organizacích (0 stížností), diskriminace v sociální oblasti, vzdělání a pak všeobjímající kapitola ostatní. Tolik kolonek, jen ti diskriminovaní lidé se nějak nehlásí. Je to zjevně téma, které zajímá progresivistické aktivisty, ale lidi na rozdíl od čachrů při stavebním řízení nebo výplatě sociálních dávek asi nijak nepálí. Proč tedy dávat ombudsmanovi novou pravomoc na podávání antidiskrimačních žalob? No přece proto, aby se vytvořila poptávka. Aby se lidé konečně začali cítit jako oběti diskriminace a dali progresivistům šanci je jako oběti přes antidiskriminační zákony hájit.

V roce 2012 vyšla ve vědeckém právním časopise The European Journal of Internation Law, jejž vydává Oxford University Press (takže o kredibilitě si snad nikdo netroufne pochybovat), zajímavá studie o společenských dopadech antidiskriminačních zákonů na reálný život. Napsal ji insider. Jacob Cornides pracoval jako právník pro Evropskou komisi, konkrétně v obchodním direktorátu. V poznámce ke zmíněnému článku samozřejmě zdůrazňuje, že jde o jeho čistě osobní názory, nikoliv stanovisko instituce, která ho zaměstnává. Je to zajímavé čtení, které vás v některých chvílích přesvědčuje, že skutečnost může být bujnější než fantazie.

Hned na úvod si Cornides dává zajímavou otázku: Je antidiskriminační právo léčbou, nebo nemocí? Upozorňuje na to, že Evropa se v poslední době chová, jako by jejím největším problémem byla diskriminace žen či homosexuálů (od publikace článku ten důraz navzdory všem skutečně vážným problémům ještě zesílil). V roce 2009 vyšel na toto téma průzkum Eurobarometru. Celkově v zemích EU 16 procent lidí uvedlo, že v posledním roce zažilo diskriminaci. Dalších 26 procent bylo svědky diskriminace někoho jiného. To je velmi vysoké číslo na poměry zemí, kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem. Tipněte si, kde se diskriminuje nejvíc a kde nejméně. Nejhůř na tom bylo Švédsko, kde diskriminaci zažilo 42 procent lidí. Následovalo Rakousko s 38 a Dánsko s 36 procenty. „Jako Rakušan nebudu hodnotit situaci ve své zemi,“ píše Cornides. „Vždycky jsem ale byl přesvědčen, že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíc lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent). Je tam vidět společný trend. Proč místem, kde se lidé cítí diskriminovaní, není Turecko? Země, kde je pronásledována kurdská menšina, kde jsou křesťané často brutálně vražděni kvůli své víře (včetně katolického biskupa v roce 2010), kde známý syrský ortodoxní klášter s patnáct set let dlouhou nepřerušenou existencí čelí nebezpečí, že přijde o všechen svůj majetek. Země, kde ekumenický patriarcha nemůže víc než třicet let otevřít seminář, kde by vychovával nové kněze. Proč to není Rumunsko, kde žijí Romové v hrozných sociálních podmínkách? Proč to není Chorvatsko, kde pod povrchem bublají spory mezi Srby a Chorvaty? A proč to není Litva, kterou evropští politici opakovaně kárají za diskriminaci homosexuálů? Proč je nejvíc obětí ve Švédsku? Z průzkumu celkem jednoznačně vychází, že diskriminace nesouvisí s tím, co se ve společnosti skutečně odehrává, ale s jejím vnímáním.“ Jde tedy spíš o nemoc než její léčbu. Podle progresivistů máme zjevně málo nemocných.

Je těžké bránit se ohrožení

Případy z různých evropských zemí už ukazují, jak nebezpečné mohou instituce v rukou diskriminací posedlých progresivistů být, když jde do tuhého. Ve Francii nebo Velké Británii se to opakovaně projevilo, když se úřady snažily vyhostit nelegální migranty a cizince odsouzené za trestné činy. Nastoupila progresivistická právní úderka, dodala jim lidskoprávní advokáty a případy se táhly roky. Někde už diskriminací posedlí progresivisté ovládli i soudy. Při sledování zpráv vás napadne, proč Francie dávno nevyhostila Tunisana, který zabil 14. července na promenádě v Nice 84 lidí, když už byl čtyřikrát předtím odsouzen za násilné trestné činy. Ano, měl ve Francii děti. Má to ale být u násilného recidivisty pardon? Francouzský prezident Francois Hollande odmítá postavit mimo zákon a vyhostit ze země radikální salafistické imámy. Kvůli francouzským progresivistům neprošla ústavní reforma, která dávala právo odebírat francouzský pas usvědčeným teroristům s dvojím občanstvím.

Propracováváme se do nebezpečného stavu, kdy o právo bránit se ohrožení musíme nejdřív bojovat s domácími diskriminací posedlými progresivisty, kteří ovládli neuralgické body veřejné moci.