V hlubokých osmdesátých letech jsem v pražském Klementinu narazil na výstavu fotek ze spřátelené Korejské lidově demokratické republiky, jejíž „nejvyšší stranický a vládní představitel“ Kim Ir-sen tehdy svým osobním vlakem přijel do Prahy. Popisky k vystaveným fotkám dodala severokorejská ambasáda a byly ještě lepší než ty obrázky. 

„Severokorejská mládež na Kim Ir-senově náměstí spontánně tančí Kim Ir-senův tanec, aby oslavila narozeniny milovaného vůdce Kim Ir-sena.“ To ale musí být pozoruhodná končina, napadlo mě. A je, o tom není sporu.

Severní Korea zažívá ve světě v posledních letech jakousi novou vlnu popularity, asi to souvisí s rozmachem sociálních sítí a potřebou jejich uživatelů plynule zásobovat publikum bizarnostmi a legráckami. Z KLDR jich totiž přichází hodně, často v obrazové podobě, fotky typu „někdo si myslí, že vypadá dobře, jenomže vypadá strašně legračně“. Všelijací Kimové na nich třeba koukají na všelijaké věci. S vážnou tváří jsou oznamovány zprávy, podle nichž se severokorejským archeologům podařilo najít doupě jednorožce, nebo že zesnuvší místní vůdce Kim Čong-il vynalezl hamburger (vynalézavě ovšem pojmenovaný „dvojitý chléb s masem“).

Proces, který zjevně neproběhl

A potom jsou tu příběhy, které vyprávějí přeběhlíci a na nich už nic k smíchu není. Popisují režim skutečně totalitní, všeprostupující a všudypřítomný a taky nesmírně krutý. Příkladem budiž ve filmu a autobiografické knize zachycený osud Shina Dong-hyuka. Narodil se v koncentračním táboře, nezažil nic než týrání a otrockou práci, udal dozorcům, že jeho matka a bratr chtějí utéct, byl svědkem jejich popravy. Po čase uprchl sám, ve filmu vypráví, jak ho dnes pronásledují pocity viny za to, co členům rodiny udělal, „jenomže já tehdy nevěděl, že udat vlastní matku je špatné“. Asi tak: země, kde dřív žili jednorožci a kde není známo, že napráskat maminku se jaksi nehodí. A taky země, o níž se toho ví strašně málo. Zprávy odtud jsou plné různých „možná“ a „prý“, často se ven dostávají se zpožděním a možná všelijak deformované ústním podáním. Její obraz není ani trochu celistvý – tamhle koncentrák, hladomor a kanibalismus, tady hvězda, jež oznamuje zrození dalšího Kima, a onde vskutku podivná pop music.

V čele toho podniku dnes stojí Kim Čong-un, syn Kim Čong-ila, vnuk Kim Ir-sena, zakladatele dynastie, věčného prezidenta. Je mu dvaatřicet let, mezi světovými vůdci patří k nejmladším – platnost hesla „mládí vpřed“ zjevně není univerzální. Na druhou stranu, ten mladý muž to neměl v životě jednoduché. Vyrůstat v rodině, již zbytek pro ni viditelného světa vnímá jako božstvo, asi je trochu zátěž. Do školy chodil i ve Švýcarsku – pod cizím jménem. Podle vzpomínek spolužáků se projevoval celkem normálně, fanaticky sledoval americkou basketbalovou ligu NBA, měl sbírku drahých bot Nike, košíkovou taky hrál, jeho utkání si prý v hledišti vždycky natáčely dvě tajemné ženy. Na Západě existuje rozšířená a pomýlená představa, že lidé, kteří sem přijdou z jiných kulturních okruhů, na základě té zkušenosti přijdou na to, že je lepší společnost otevřená a liberální než autokracie, že je lepší, když se lidi prostě dohodnou, než aby se stříleli, protože všichni jsme přece v těch základních věcech tak nějak stejní a chceme v zásadě totéž. No… V případě Kim Čong-una tenhle proces zjevně neproběhl.

Vůdcova podobnost s ananasem

Následníkem trůnu se stal poté, co nejstarší bratr upadl v nemilost, protože ho s rodinou zatkli s falešným pasem v Japonsku, kam si vyrazil na návštěvu místního Disneylandu. To člověku v orientaci na žebříčku hodnot a dalších věcech asi taky zrovna nepomůže. Po nástupu má reputaci vůdce z nouze, který možná brzy padne – a s ním snad i celý režim. Ve světě se lidi pochechtávají jeho zjevu, na němž toho už moc basketbalistického není, zakulacenou figuru korunuje vhodný sestřih, jenž podtrhuje vůdcovu podobnost s ananasem.

Reaguje v duchu „nejlepších“ tradic rodiny a režimu, utáhne šrouby. Čistí velení armády a další úřady, zřejmě také ve snaze dosáhnout stavu, kdy si ve vládnoucí vrstvě nebude nikdo jistý ničím, nebude vědět ani dne, ani hodiny. Někdo je odvolaný, aby se po nějaké době do funkce vrátil, pro jiného je ztráta postu symptomem rychle se blížící popravy. O způsobech „výkonu“ trestu smrti v Severní Koreji se zároveň ve světových médiích šíří děsivé zprávy, spíš ale nepodložené. „Čištění“ však pokračuje dál, letos mělo být v Severní Koreji popraveno patnáct příslušníků „věrchušky“, a to včetně ministra obrany, jenž byl rozstřílen protileteckým kanonem.

Směšnost a hrůznost jsou sestry

V roce 2014 Kim Čong-un velmi excentrickým způsobem „zaboduje“ na mezinárodní scéně. Poté, co je v Americe natočena nijak zvlášť povedená komedie Interview, která vrcholí scénou diktátorovy smrti, označí to severokorejský režim za „akt války“ a hrozí těmi nejdalekosáhlejšími důsledky. V určité míře dosáhne svého – Interview se v kinech moc nepromítá. Když hackeři napojení podle závěrů FBI na režim v KLDR zveřejní interní e-maily firmy Sony, která Interview produkovala, média jejich obsah radostně šíří. Bez ohledu na to, kdo za tím zveřejněním stál a jak ho dosáhl.

Počínání Kim Čong-una může působit jako projev šílenství, cézarománie, severokorejský vůdce jako by byl vzdáleným příbuzným Caliguly. Možná to ale je vlastně konejšivá interpretace, vidět za tím, co se v Severní Koreji dělo a děje v posledních desetiletích, projev choroby, jež je z principu nerozumná, nepředvídatelná netypická. Ale je tu taky ta horší možnost: všechno výstřední, krvavé a kruté je vedeno nějakou racionalitou, dává to smysl, funguje to. Severokorejský režim nemusí být nemocná úchylka od směřování vývoje lidstva, nýbrž jedna jeho možnost, ovládaná rozumem, který se nezastaví před žádnými důsledky. Jakkoli by byly děsivé, jakkoli by byly směšné. Smát se totiž budeme tak nanejvýš my při pohledu na Kim Čong-una, který se „dívá na věci“. Ti, kdo se dívají s ním, budou mít spíš útroby sevřené hrůzou. Zlo bývá často legrační nebo taky legrační, Hitler mohl působit směšně, k smíchu byly i některé projevy kultu Stalinovy osobnosti či třeba rysy krutovlády Idiho Amina v Ugandě – úplný pytel švandy, když si člověk odmyslel všechny ty lidi, které pro podezření z opozičního smýšlení hodili krokodýlům. I ze Severní Koreje je známo spíš to bizarní a směšné. Zrovna ve vlasti Ladislava Klímy by to ale mělo být viděno prizmatem jeho slov: „Směšnost a hrůznost jsou sestry.“