Být fanouškem může být docela trudný úkol, někdy vyžaduje značnou schopnost popřít či nevnímat, jinak by obdivovatel už nemohl být obdivu dál schopný, musel by si připustit, že všechny ty vynaložené city promarnil, napřel k člověku, který za to třeba nestál. Před podobným dilematem dnes stojí fanoušci a fanynky americké superhvězdy Johnnyho Deppa, kterého čerstvě bývalá manželka obvinila z domácího násilí a snad to doložila i fotografickými důkazy.

Fyzicky týrat partnerku se přece neslučovalo s Deppovou image, jeho veřejnou personou, obrazem svobodomyslného a zábavně potrhlého chlapíka, kterého na veřejnosti hraje. Stane se kvůli tomu z Mrtvého muže jiný film?

Ještě daleko vyhrocenějším způsobem si mohou podobnou otázku klást fanoušci snad jediné francouzské rockové hvězdy hodné toho označení – frontmana skupin Noir Desir a později Détroit Bertranda Cantata. V něčem jim rozumím. Před dvěma roky vydala kapela Détroit koncertní desku La Cigale, docela působivá nahrávka, na níž kapela sice neobjevuje žádnou Ameriku, ale zní sevřeně a nadupaně, baskytara charismatického Pascala Humberta pulzuje, Cantatův zpěv a křik těm písním dodávají intenzitu a snad i poezii, početné a nadšené publikum se hlasitě projevuje a zpívá s sebou. Má to atmosféru, když už nic jiného, člověka to strhne. Zároveň v něm hlodá pochybnost. Je vůbec přípustné, aby se mi tohle líbilo?

Marie nezemřela z nenávisti...

Cantatovi je dvaapadesát roků, na přelomu 80. a 90. let začal zpívat se skupinou Noir Desir, staly se z nich francouzské superhvězdy – zaslouženě. Francouzský rokenrol, upřímně řečeno, zrovna světoborný nikdy nebyl (určitě ne tak světoborný, jak si Francouzi třeba mysleli). Cantatovi a Noir Desir se ale povedlo dát té muzice přímočarost, jistotu a oheň, zbavit ji zbytečných ornamentů a teatrality, nahradit je něčím skutečným. Hudební publicistika v nich viděla odpověď na tehdy nastupující americké kapely typu Nirvana; zas tak vysoko to dotáhnout nemohli, ale úplně pomýlené to přirovnání nebylo. Doma se z nich staly hvězdy, hlavně z Cantata, který do veřejného prostoru vstupoval taky jako bojovník za sociální spravedlnost, angažovaný v těch „správných“ kauzách – pro Palestinu, reformu vězeňství, proti kapitalismu a tak dále a tak podobně.

V roce 2003 se zamiloval do známé francouzské herečky Marie Trintignantové, dcery slavného Jeana-Louise Trintignanta a režisérky Nadine. Opustil kvůli ní partnerku a měsíční dítě, ona rovněž odešla od rodiny. Vydrželi spolu několik měsíců, než ji zabil. Stalo se to ve Vilniusu, kde natáčela. Podle některých svědectví byla už nějakou dobu předtím uzavřená a stranila se lidí, bylo prý zjevné, že s ní něco není v pořádku. V hotelovém apartmá se s Cantatem pohádali, důvodem měla být esemeska, kterou Trintignantová dostala od bývalého – a žárlivý Cantat ztropil scénu. Podle jeho první verze během hádky upadla a zranila se na hlavě, pomoci se jí dostalo až po několika hodinách, zpěvák si prý nevšiml, že upadla do kómatu. Později ale vyšlo najevo, že jí zasadil devatenáct ran pěstí. Po leteckém převozu do Francie zemřela. Cantat před litevským soudem prohlašoval, že v hádce oba ztratili kontrolu, činu litoval. Zdůrazňoval, že Marii miloval. („Marie nezemřela z nenávisti... Nikdy jsem neměl pozvednout tu ruku, odmítám přijmout, že jsem ji pozvedl.“) Nakonec dostal osm let za zabití, odseděl si čtyři. Dost málo.

Všechno zmizí, ale nás odnese vítr

Po propuštění se postupně vrátil, hostoval na deskách, zkoušel zase začít s Noir Desir, kapela se ale v roce 2010 definitivně rozpadla, založil úspěšnou skupinu Détroit. Ozývaly se protesty, ne však nějak masové, zoufalý Jean-Louis Trintignant odmítl vystoupit na festivalu v Avignonu, kde Cantat taky hrál, musel zrušit koncerty v Kanadě. Ale jinak to byl úspěšný comeback. Deset let po smrti Marie Trintignantové dal Cantat na to téma první rozhovor. Byl plný sebelítosti – z jeho velké lásky se v médiích stala jen špinavá věc, jeho příběh mu byl médii ukraden, stal se symbolem násilí na ženách, což je pro něj nepřijatelné. Prezentoval se ukřivděně, jako oběť. Ani to jeho návrat nijak nepokazilo. Šéfredaktor časopisu Le Point Franz-Olivier Giesbert ho kvůli tomu označil za „narcistického zabijáka, mistra sebelítosti“. „Většina vrahů chce po propuštění být jen zapomenuta. Ne tak Bertrand Cantat. Chce lidem předvádět svoje rány. Založil si na tom kariéru.“ Giesbert obvinil i kulturní levici, která Cantata jako jednoho ze svých podpořila anebo proti jeho návratu alespoň neprotestovala. Nepřekazilo ho ani odhalení, že zřejmě týral ještě další svou partnerku – první manželku Kristinu Rady, která v roce 2010 spáchala sebevraždu. Právě ji kvůli Marii Trintgnantové opustil, před soudem ve Vilniusu ale svědčila v jeho prospěch a po propuštění se k ní pokusil vrátit. Její rodina tři roky po její smrti zveřejnila nahrávky jejích telefonátů, v nichž žena mluvila o tom, že několikrát jen těsně unikla nejhoršímu. „Každý ho má za idol, chce pro něj jen to nejlepší, ale pak přijde domů a dělá mi ty strašlivé věci před očima mojí rodiny.“

Na YouTube se dá najít záznam koncertu, který Cantatova kapela nedávno vydala. Jsou to záběry triumfující kapely, která se koupá v obdivu nadšeného davu. Všichni ti lidé v hledišti přitom musejí dobře vědět, jakým způsobem se jejich hvězda provinila. Cantat ten dav s přehledem ovládá a zpívá dobře a s vášní. „Všechno zmizí, ale nás odnese vítr,“ zní to tak romanticky. Na železné zábrany pod pódiem jsou namačkané desítky fanynek, mladých i starších, všechny tak nadšené, že se ocitly na dosah idolu. Dokážou se přenést přes to, co způsobil jiným ženám? Nebo je to pro některé z nich třeba i součást Cantatova kouzla? Cítí s idolem, který sice pochybil, ale od zlého světa si vytrpěl svoje? Nedokážou se vzdát lásky k písničkám, které je provázely a provázejí životem, bez ohledu na to, kdo je zpívá? Pár těch písniček dost možná přežije i jejich autora, třeba budou znít i v době, kdy budou zapomenuti Bertrand Cantat i jeho zločin. Na filmovém záznamu po koncertě stojí před davem, spolu s ním zdvihá ruce v nadšeném gestu. Co se mu po takovémhle večeru asi zdá?