Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu. V historii cen Akademie byl za mužský herecký výkon oceněn jenom jeden z nich (když si odmyslíme Bena Kingsleyho, který je po otci indického původu). Byl to Kambodžan Haing Ngor, naprosto ojedinělý mezi laureáty nejenom svou národností, ale především svým dramatickým osudem.

Zlatou sošku dostal v roce 1985 za roli Ditha Prana ve filmu Rolanda Joffého Vražedná pole. Popisuje skutečný příběh amerického reportéra Sydneyho Schanberga, který v době vietnamské války působil v Kambodži, Pran byl jeho tlumočník. Po pádu hlavního města Phnompenhu Prana zajali Rudí Khmerové, Schanberg se marně snažil dosáhnout jeho propuštění. Tlumočník skončil v jedné z pověstných agrárních komun Rudých Khmerů, musel tam mimo jiné kamuflovat svou inteligenci, jinak by mu hrozila smrt. Ke konci vlády Rudých Khmerů se mu podařilo utéct a dostat se do uprchlického tábora v Thajsku. Tam už ho našel Schanberg a podařilo se mu dostat ho do Ameriky, kde se Pran stal fotografem New York Times. Vražedná pole dostala celkem tři Oscary (nominována byla i na nejlepší film). Je to první (a doposud jediný) hollywoodský film o období vlády Rudých Khmerů.

Taxikářem za každou cenu

Haing Ngor byl nezvyklý nositel Oscara nejen kvůli svojí národnosti – taky to byl neherec. Původní profesí gynekolog, po emigraci do Ameriky se jako lékař živit nemohl. Ve Vražedných polích ve filmu debutoval (později hrál ještě v několika snímcích). Roli přijmout nechtěl, rozmyslel si to prý proto, že chtěl uctít památku obětí genocidní politiky kambodžských komunistů. S Joffého filmem ale úplně spokojený nebyl, podle něj „nebyl dost silný, nebyl dost zlý, nebyl dost krutý, nebyl dost násilný“. Věděl, o čem mluví, protože v době vlády Rudých Khmerů zažil něco podobného, možná ještě horšího než postava, již ve filmu představoval.

Jeden můj přítel nedávno pracoval pár měsíců v Kambodži jako lékař v menší nemocnici. Jeho místní spolupracovníci ho pozvali na večeři, bylo tam několik lidí – doktoři, sestry. Všichni během necelých čtyř let vlády Rudých Khmerů přišli o rodiče. Genocidní teror nepřežilo devadesát procent kambodžských lékařů. Haing Ngor patřil mezi těch deset procent „šťastnějších“. Když v roce 1975 Rudí Khmerové obsadili Phnompenh a přišli do nemocnice, kde Ngor pracoval, právě operoval pacienta. Uprchl před nimi od operačního stolu (do smrti si to vyčítal), věděl, že jako člověk, který patří k inteligenci, by neměl šanci přežít (Rudí Khmerové „preventivně“ vybíjeli třeba i všechny lidi s brýlemi).

Sami šéfové Rudých Khmerů přitom k inteligenci patřili, někteří z nich studovali vysoké školy ve Francii, ve srovnání s jinými asijskými komunistickými hnutími měli to nejvzdělanější vedení. Khieu Samphan, který byl v době jejich vlády formální hlavou státu (Pol Pot, „bratr číslo jedna“, byl generálním tajemníkem strany), napsal ve Francii dizertaci, v níž došel ke konceptu nutnosti autonomního, na okolním světě nezávislého rozvoje Kambodže. Politika Rudých Khmerů byla zrůdně logickým pokusem uskutečnit Samphanovy teze.

Haing Ngor se spolu se ženou přimíchal mezi statisíce obyvatel hlavního města, které Rudí Khmerové hnali na venkov, kde při otrocké práci v komunách měla vzniknout nová rovnostářská společnost. Vydával se za negramotného taxikáře. Nejdřív otročil v lomu, rozbíjel kameny od časného rána do noci. Pak „pracoval“ na poli, v chomoutu tahal pluh. Podobně jako miliony jiných trpěl hladem. Byl obviněn z krádeže něčeho k snědku, strážci mu uřízli část prstu. Později ho spoluvězeň – někdejší spolužák z vysoké školy – obvinil, že není taxikář, ale doktor. Pravdu z něj chtěli dostat mučením. Nejdřív Hainga Ngora pověsili za ruce a pod nohama zapálili oheň.

Trval na svém. Vydržel, i když mu a patnácti dalším vězňům dali na hlavu igelitové sáčky – dvanáct lidí tehdy udusili. Udavač na jeho minulost upozornil ještě jednou, tehdy Hainga Ngora a skoro dvě stě obviněných z dalších přečinů drželi namačkané v chatrči, již pak strážci zapálili, a na vězně, kteří se pokoušeli uprchnout, stříleli. Přežil i tehdy. V posledním roce vlády Rudých Khmerů přišel o manželku, zemřela i s dítětem při porodu. Haing Ngor jí nedokázal pomoci – neměl prostředky, a i kdyby – prozradil by tak, že je lékař, a oba by byli stejně zabiti. Po vietnamské invazi do Kambodže se mu podařilo uprchnout, pracoval jako doktor v uprchlickém táboře v Thajsku, spolu s neteří se dostal do USA. Z jeho rodiny řádění Rudých Khmerů nepřežili otec, matka, dvě sestry a dva bratři.

Medailonek, který ho stál život

V roce 1983 byl pozvaný na kambodžskou svatbu v Los Angeles, mezi hosty byl i Pat Golden z castingové agentury, která obsazovala Vražedná pole. Haing Ngor ho zaujal, Golden mu řekl, ať přijde na kamerové testy. Prokázal při nich velký herecký talent, chtěli, aby zahrál scénu, v níž se měl rozplakat; zvládl to pětkrát za sebou. Následoval návrat do Kambodže na natáčení filmu, úspěch, sláva na Oscarech. Stal se slavným, založil nadaci.

V prosinci 1996 byl nedaleko svého domu v čínské čtvrti Los Angeles zastřelen, když vystupoval z auta. Za vraždu byli odsouzeni tři členové pouličního gangu Oriental Lazy Boys. Hainga Ngora přepadli, sebrali mu zlaté hodinky, nechtěl jim ale dát medailonek, v němž nosil jedinou dochovanou fotografii své manželky. Podle přetrvávající domněnky to však byla politická vražda. Potvrdil to i Kaing Kek Iev, známý jako „soudruh Duch“, velitel temně proslulé věznice Tuol Sleng v Phnompenhu, který byl v Kambodži odsouzen na doživotí.

V roce 2009 řekl, že vraždu Hainga Ngora nařídil Pol Pot, který po vietnamské invazi pokračoval v partyzánském boji v kambodžském vnitrozemí. Žádná politická motivace ale prokázána nebyla, za spekulacemi o důvodech hercovy smrti je možné vidět i traumata, jimiž je postiženo mnoho v Americe žijících Kambodžanů, a jejich pochopitelné tendence spojovat všechno zlé s tím nejděsivějším obdobím svých životů. Ale vlastně se minulost na smrti Hainga Ngora nějakým smutným způsobem podílela – navzdory mimořádně silnému instinktu přežití odmítl lupičům medailon dát. Vzdát se jediné památky na nejbližší bytost, které v tom pekle nemohl pomoci.