Vláda ČSSD–ANO–KDU-ČSL se blíží ke konci mandátu a veřejnost jí – zdá se – přiznává kredit, že nastartovala ekonomiku. Skutečně, hospodářství je přes tři roky v plusu, nezaměstnanost klesá, mzdy rostou, státní rozpočet je v přebytku. Zdá se, jako by už šlo jen o to, kdo za ty pěkné výsledky slízne smetanu ve volbách – Sobotka, anebo Babiš?

Společnost jako celek tuto hru na prosperitu přijala a čísla a souvislosti blíže nezkoumá, což je škoda. Při bližším pohledu na realitu by jí totiž rysy poněkud ztuhly. Makroekonomická čísla nejsou nic moc. Vezeme se s mírně pozitivním trendem, který je v posledních letech cítit po celé Evropě, o nějakém dohánění Západu, natož o ekonomickém zázraku nemůže být ani řeč. Poslední rok dokonce vybočujeme – zatímco zbytek Evropy mírně zrychluje, Česko zřetelně zpomaluje.

Sobotkova vláda nastoupila v lednu 2014 a za celý ten rok pak hospodářství poskočilo o 2,7 %. Co k tomu přidala vláda? Zrušením důchodové reformy a slibem elektronické evidence tržeb (i kontroly DPH) určitě nic. Hrubý domácí produkt totiž začal stoupat už ve čtvrtém kvartále předchozího roku a jeho růst přes export přiživilo i umělé oslabování koruny. S ním Česká národní banka přišla už v listopadu 2013.

V roce 2015 stoupl HDP o pěkná 4,5 %, nicméně toto číslo, vyhnané prášky z evropských fondů – po jejich vyschnutí v roce 2016 –, znovu potvrzeno nebylo. Ekonomika loni zpomalila na 2,3 %, a ve čtvrtém čtvrtletí dokonce zbrzdila až na 1,9 %. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě nejpomalejší ekonomický útvar světa, eurozóna, ve stejném čase přidala 1,7 %, dá se loňský výsledek českého hospodářství označit za překvapivě slabý. Nebýt pozitivního růstu mezd a spotřeby, který si dojednaly odbory, plácáme se opět kolem nuly. Připomeňme, že růst světového HDP je kolem tří procent ročně a většina ekonomik východní a jižní Asie ročně přidává procent zhruba šest. Když jádro západní Evropy doháněly na přelomu století třeba Španělsko a Irsko, rostly celou řadu let tempem podobně strmým. Rychlejší v rámci EU bylo loni opět třeba i Slovensko a Polsko.

Hodně se vláda chlubí nízkou mírou nezaměstnanosti. Předseda vlády i ministři opakovaně hlásí nejnižší nezaměstnanost v Evropě. To taky není pravda. Nižší čísla v Unii má třeba Maďarsko nebo Dánsko, mimo EU pak Norsko či Švýcarsko. A – koneckonců – i tady se jen vezeme s trendem. Nezaměstnanost zřetelně klesá v celé Evropě a v Česku stále zůstává silných 370 tisíc nezaměstnaných, tedy aktuálně 5,1 %. Ano, nejsme polomrtvé Řecko anebo Itálie. Ale 370 tisíc, to vůbec není malé číslo a vyplývá z toho, že sociální politika, vedená z pozic patologického neomarxismu a naprosté neúcty k daňovým poplatníkům, kteří to celé musí platit, řadu lidí k práci vůbec nemotivuje. Je pro ně jednodušší brát ze společné kasy, když vláda dává, a nedělat vůbec nic, případně si přivydělávat různě načerno. Před flákači se vláda klaní až k zemi a sype, na poplatníky bere bič.

Také průmysl – tradiční tahoun české ekonomiky – v posledních dvou letech silně zpomaluje. V roce 2014, vzhledem k expanzi vývozu, stoupl o vynikajících 8,9 %, roce 2015 však už zpomalil na průměrných 2,6, a loni dokonce jen na slabých 1,1 %. Trend je jasný. Svou politikou přitom vláda nejen odrazuje od práce, ale zároveň i blokuje příchod těch, kdo pracovat chtějí, tedy zejména Ukrajinců. Víra, že touto systémovou blokací pracovitých dojde nejen k zaměstnání chronicky nezaměstnaných, nýbrž i k razantnímu zvýšení mezd, je lichá, zkušenosti ze světa dotované zahálky to nepotvrzují. Na to, aby člověk vzal do ruky krumpáč, hadr či volant, žádné velké vzdělání nepotřebuje. Jen skutečnou nouzi.

Neschopni cokoliv postavit

Tristní je situace ve stavebnictví, které loni kleslo o silných 7,5 % a je stále téměř o celou čtvrtinu (!) pod úrovní rekordního roku 2008. Neblahá situace ve vývoji veřejných staveb i bydlení souvisí s rozvratem stavební legislativy, na jejímž počátku byli zkraje 90. let zejména ministři životního prostředí Ivan Dejmal a Josef Vavroušek a spolu s nimi jejich guru, český premiér Petr Pithart. Česko má jedny z nejhorších, ne-li nejhorší předpisy pro veřejné stavby a tato vláda je dál komplikuje. Už se zdálo, že nemůže být horší ministr dopravy, než byl lidový kutil Antonín Prachař – a objevil se (kozel zahradník) Dan Ťok. Vláda sice pořád nějaké liniové stavby slibuje, ale ve skutečnosti už téměř ztratila schopnost cokoli nového postavit.

Buď neumí prosadit trasu, nebo vykoupit pozemky, nejčastěji obojí. V Praze už dokonce magistrát ztratil schopnost připravit trasu i pro výstavbu metra, což je světový unikát. Když Adriana Krnáčová (která kdysi rozvracela stát ze sektoru – zahraničními subjekty placených – neziskových organizací) nastupovala do úřadu primátorky, tvrdila, že metro D začne město stavět za tři roky. Dnes její náměstek Dolínek po dvou letech říká totéž… a za další rok to budou jistě zase tři roky, možná i čtyři. Nové dálniční úseky budou neustále zahajovány, ale skoro nikdy ne skutečně zahájeny. Dokonce poslední oprava Nuselského mostu na hlavní tepně metropole se vleče už šest let, což je doba jeho někdejší výstavby. K podobně katastrofální délce se blíží i nekonečná oprava brněnské D1, kde je po mnoha letech opravena sotva čtvrtina. Šlendrián, nepořádek, chaos a systémová nezodpovědnost.

Pozitivně stále vypadají čísla exportu, i když i ten loni zaznamenal silně sestupný trend. Zboží se vyváží, dělníci pracují, z exportu ale bohatnou hlavně ti, kteří přidanou hodnotu vyvážejí ven. Mzdy zůstávají nízké a vytvořený kapitál (namísto investic do dalšího rozvoje zde), končí v dividendách zahraničních vlastníků. Tento negativní trend – kdy čím více vyvážíme, tím méně z toho máme – se rovněž prohlubuje.

Podceňovaným fenoménem je přebytkový rozpočet. Byl by to velký úspěch, pokud by nebyl provázen právě propadem veřejných investic. Pokud jsou úrokové sazby tak nízko, a stát si dokonce půjčuje za negativní úrok, měl by investovat do infrastruktury obrovským tempem. To se ale vůbec neděje.

Souvisí s tím i výběr daní – velcí „optimalizují a čerpají“, na malé musí být přísnost. Samozřejmě, daně se mají platit. A stát jejich řádné placení musí tvrdě vymáhat. Jiná věc je ovšem štvanice, která zhorší kvalitu a dostupnost služeb zejména na venkově. Drobné hospody a živnostníky nechával dýchat dokonce i komunistický režim. O co Babišovi jde? Aby si lidé šli pro podporu a sedli si na zadek před televizi? Ministr financí zřejmě cílí na zvláštní skupinu lidí, jíž vadí, že soused po osmihodinovém zaměstnání ještě po večerech sousedům opravuje kola, nedává účtenky a – darebák – už si koupil novou octávii. Právě takové situace lze řešit dobře nastaveným paušálem. Kde v české společnosti vzniká ta chuť a vášeň pořád něco druhému zakazovat i kazit? Kdo chce něco pozitivního udělat, bývá tu sám. Když je možnost něco zakázat, najde se lidí celý chumel.

Přehlídka ztraceného času

Jak si Sobotkova a Babišova vláda stojí v kontextu posledních 25 let? Česko si vykoledovalo první zbytečnou krizi v letech 1997–99. Ta vznikla následkem přesvědčení, že privatizace musí být férová a za co nejvyšší ceny. Podniky tedy převzali ti, kteří byli schopni vyjednat si nejvyšší úvěr u bank, děj se co děj. Pak neměli na rozvoj a nakonec ani na splácení jistiny takto získaného drahého kapitálu. Ještě před touto krizí šéf opoziční ČSSD Miloš Zeman objížděl republiku s programem nápravy „spálené země“ prostřednictvím nefunkčního družstevního systému ESOP. Zároveň tvrdil, že banky se budou privatizovat jenom přes jeho mrtvolu, neboť Čechům hrozí, že budou „gastarbeitery ve vlastní zemi“. Brzy poté, co se stal premiérem (1998), předal Zeman očištěné české banky za pakatel do rukou západního kapitálu a rozjel nesmyslný program privatizace síťových odvětví (distribuce plynu, vody, elektřiny, tepla) do rukou západních společností. Zároveň pozval zahraniční kapitál k výstavbě montoven – s nabídkou nízkých mezd zaměstnanců (gastarbeiterů ve vlastní zemi) a rozsáhlých daňových úlev. Tento program pokračoval po celou dobu vlády ČSSD (1998–2006) a vedl k dalšímu oslabení českého kapitálu i k masivnímu – a zničujícímu – vývozu dividend v řádu stovek miliard korun ročně, který zažíváme zejména v posledních letech.

Po ekonomicky pěkném období let 2003–08, kdy HDP rostl průměrným tempem pět procent ročně a ekonomika se za pouhých šest let zvětšila o téměř 40 %, přišla známá hospodářská krize (od roku 2008), která zasáhla Evropu a Severní Ameriku a západní svět se z ní ještě úplně nevzpamatoval. My Češi jsme si v březnu 2009, v době našeho předsednictví v EU, ostudně a za pomoci prezidenta Klause shodili vládu. Péčí Fischerovy úřednické vlády a neřízeného parlamentu jsme si hned poté vyrobili problém za 700 miliard v podobě dvacet let trvajících dotací do nesmyslných fotovoltaických elektráren, z nichž každý rok solárním baronům – a zpravidla opět do zahraničí – posíláme 35 miliard korun. Tato ekonomická hrůza skončí až v roce 2030…

V květnu 2010 vyhrála volby koalice ODS a TOP 09, v níž především druhá jmenovaná bodovala programem úspor na pozadí tehdejšího aktuálního řeckého bankrotu. Tato kampaň se dala ještě pochopit, nepochopitelné však už bylo, že ministr financí Kalousek v ní pokračoval i po volbách, až do hořkého konce. Cizími dluhy vystresovaný národ začal šetřit a odkládat investice tak mohutně, že země jako jedna z mála na světě v letech 2012–13 nakonec znovu spadla do krize. Tento proces byl doprovázen mimořádně špatnou komunikací s veřejností a plejádou nepopulárních programů, z nichž nejnenáviděnější byly církevní restituce a důchodová reforma. Souběžně s nekonečnými tahanicemi v koalici vrcholila „Velká protikorupční revoluce“, v jejímž rámci už za Nečasovy vlády docházelo k průběžnému rozvratu legislativy pod tlakem levicové opozice, neziskovek a ad hoc vzniklých iniciativ. Vše skončilo společným zátahem policie, státního zastupitelství a tehdejší politické opozice.

Od té doby máme vládu s premiérem Sobotkou, jehož vidění světa je zcela úřednické, placaté, úkoly vlády vidí vesměs pouze v tom, kde jedněm sebrat a druhým přidat. Přerozdělování, nikoli tvorba bohatství. Babišovo vidění světa se zase odehrává v jeho masokombinátu. Stát jako jedna továrna a jedna kancelář, kde se musí zajistit, aby dělníci nekradli párky na výstupu. Zde místo pro iniciativu, inovaci a investice není, jen dohled na hladkým chodem robotárny. Nakonec i Babišem vyplácené mzdy jsou nejnižší z velkých firem v Česku, takže je otázkou, co od něj národ v budoucnu vlastně očekává. Rychlý růst mezd těžko. Tedy zavírání politických nepřátel?

Je to plíživá tragédie. Česká ekonomika by mohla a měla růst aspoň o pět procent ročně. Český svět je plný příležitostí, které jsou dušeny absencí vize a – ve světovém kontextu mizernými – zákony, které przní poslanci a úředníci pod definitivou. Žádný rychlý růst proto není ani na obzoru.